Konečně jsem si řekla, že vypadám dobře. Dva až tři týdny jsem se nesnažila sportovat, jenom jsem si držela jídelníček. Znáte to, normální školní den.

Ale ten osudný den se mi zase začali posmívat druháci. A přidali se k nim i nějací kluci ze čtvrtého ročníku. Začali mi nadzvedávat sukni, začali se smát mým kalhotkám a vyptávali se, jakou mám podprsenku.

Odpověděla jsem jim, že to je intimní otázka a oni se začali smát. To už na mě bylo trochu moc. Čtvrtá třída se chová jako druhá třída? Za nás si druháci nemohli dovolit říct čtvrťákům ani ahoj, natož se posmívat. A nyní se tohle řeší v případě velký proti malému. Když je to naopak, tak se tomu malému řekne, že se to nedělá a tím to hasne. Když to udělá znovu, tak se mu to znovu řekne. Pěkně nespravedlivé.

Později přišel den vysvědčení a já jsem dostala samé jedničky a musela jsem být hodinu v družině. Většina si mě „chtěla užít“ a tak jsem se zabavila do konce doby, co jsem měla být v družině. Pak jsem řekla škole sbohem a šla na autobusovou zastávku. Tím začaly prázdniny.

Měla jsem velký plán na část prázdnin (každé ráno budu chodit běhat), ale i naplánované výlety (třeba za tetou). Udělala jsem si látkový metr, abych si měřila tuk na břiše a koupila jsem si časopis, kde bylo letní cvičení.

Pak přišly obavy, budou se mi ostatní zase smát? Víte co, více vám toho napíšu v dalším článku.