Vše začalo tím, že nám uprostřed táborové pohody vedoucí řekli, že si máme do krosny sbalit věci na třídenní puťák. Někdo se těšil, ale všichni, co už někdy byť jen dvoudenní puťák absolvovali, rozhodně nejásali radostí. Když jsme byli sbalení, vyfasovali jsme od kuchařů jídlo a vyšli jsme. Pořádně nám dal zabrat dosti prudký kopec za táborem, a jakmile jsme ho vylezli, všichni funěli, jako kdyby právě uběhli maraton. No, a to jsme ještě netušili, co nás čeká.

Šli jsme, šli jsme a pořád jsme šli. Někdy jsme se zastavili, abychom se najedli. Vedoucí říkali, že po dvaceti kilometrech bude překvapení. A taky bylo. Měli jsme se na palouček, kde jsme přespávali, svézt 5 km výletní lodí po přehradě. Měli jste vidět, jak jsme se tvářili, když loď přijela a... plavčík nám sdělil, že dál nejedou. Byli jsme už dost zničení z těch 20 km s 15kilovými krosnami, a když jsme zjistili, že půjdeme dalších 5 km, byla naše nálada na bodu mrazu. Jakmile jsme došli na palouček, ihned jsme si rozdělali karimatky a spacáky a usnuli.

Třídeňák, © Holka12letá

Druhý den byl trochu lepší, protože jsme neměli žádné překvapení v podobě nejedoucí lodi. Navíc jsme většinu cesty šli v příjemně chladném lesíku, ve kterém rostly maliny. Jediné, co se mi nelíbilo, bylo, že když jsme brodili řeku, v levé ruce jsem si nesla boty, a uklouzla jsem. V pudu sebezáchovy jsem pod sebe strčila ruce i s botami, takže mi zbývající asi 2 km čvachtalo v botách jako vodníkovi. Proto jsem večer usínala mírně rozmrzelá s teniskami sušícími se u ohně.

Třetí den jsme jeli vlakem. Jakmile jsme dorazili na nádraží, začalo příšerně pršet. Posledních pár set metrů jsme běželi (dokonce i z toho prudkého kopce), poněvadž jsme se nehorázně těšili na naše podsadové stany. Tak, a to je konec. Na třídenní puťák zůstala jen vzpomínka a pár fotek.