Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Trojbarevná violka - 16. kapitola

    vydáno  •  Knihy · Rafaelova škola - prima
    V třech barvách drobné violky je skryta radost i hluboký žal. "Tak hvězdy potvrzují, že na Marině opravdu lpí rodová kletba... Ale proč to Arthos zatajil? Alespoň mně - královně - to měl říct," zašeptala profesorka Aine. "Kelaíno, co jsi ještě viděla?"

    V pražské botanické zahradě se líhnou exotičtí motýli, © Botanická zahrada Praha

    Kelaíno Temnomraká usedla na pohovku, jako když velký dravec přistává na skále, a pravila: "Dobře Arthos udělal, že Marině kletbu zatajil. Marina je malá, ale šikovná a určitě by se snažila kletbu odhalit. A kdoví do jakých nebezpečí by se dostala."
    Aine mlčky nalila do šálků z čínského porcelánu zelený čaj s jasmínem. Kelaíno se napila a poznamenala: "Napadlo mě, že bychom se mohli pokusit tu kletbu odhalit sami a..."
    "Ne, to nejde! V žádném případě!" vyděsila se Aine. "Když je kletba vyzrazena, nedá se zlomit. Prokletá víla si musí kletbu sama objevit."
    "Ach tak, to jsem nevěděla," pravila Kelaíno a upila další doušek. "V tom případě by sis měla pohovořit i s Arthosem, aby náhodou nepátral on sám."
    "Promluvím s ním," povzdychla si Aine a zahleděla se na závěsy, které osvětlily první sluneční paprsky.

    Koncem července se už uměli všichni primáni dočasně metamorfovat do lidské podoby a profesor psychologie Otakar Emanuel přišel s oznámením: "Zítra si zajedeme vlakem na výlet do botanické zahrady v Praze. Ráno před snídaní se metamorfujete, sbalíte si batůžky a svačinu s sebou dostanete při snídani."
    Ihned se ve vzduchu zatřepala ruka a Médea se ptala: "Půjdeme do mekáče?"
    Pan profesor pokrčil rameny a Buližník se na ni obrátil: "Já bych radši do KFC."
    Médea ohrnula nos: "Jenže v KFC mají jídla z kuřat, která museli zabít..."
    "Zatímco hamburgry sklidili na zahrádce," zašklebil se na sestřenici Buližník.

    Bělásek zelný (Pieris brassicae) - líhnutí motýla.

    Ráno Marina nemohla dospat. Ihned po probuzení soustředila svou energii a metamorfovala se do lidské podoby. Potom se začala česat a oblékat.
    "Jé, Marino," vlétla jí náhle do komnaty Médea s mobilem na uchu. "Máme jít na terasu, kluci nám něco ukážou."
    Když stanuly na terase dívčí části pavilónu, na opačné straně na chlapecké terase stál Buližník s Vildou. Buližník se tvářil jako hromádka neštěstí a Vilda se za břicho popadal.
    Buližník se totiž při metamorfóze špatně soustředil a jedno křídlo mu na zádech zůstalo.¨
    "Marino," volal Buližník nešťastně. "Jdi to říct profesorce, ať zavolá Emanuela."
    "Hele, Buližníku, ve vlaku a pak v Praze bude určitě vedro. Já být tebou, tak si to křídlo nechám jako vějíř," smál se Vilda.

    Konečně vypochodovali z brány. Celý měsíc nebyli mimo areál školy a teď se cítili velice slavnostně. Doprovázel je profesor Emanuel, profesorka Aine, Vilma s Petrem a osobní stráž Mariny - elf Julián s vílou Světlanou.
    Profesor Emanuel byl i přes letní vedro oblečen do staromódního kostkovaného saka a u krku mu vlál červený motýlek, ostatní se oblékli výletně do svých vlastních triček, kraťasů a minisukní.
    Cestou na nádraží, kdy mazali pořád z kopce, Marina okukovala profesorku Aine v černé nabírané minisukni a zeleném tričku, které jí ladilo s očima a odráželo její rudé vlasy.

    Na hlavním nádraží se rozdělili do skupinek. Marinu s Médeou, Buližníkem a Vildou si vzala pod dohled profesorka Aine.
    Když metrem dojeli do Holešovic, začala Médea útočit na profesorku: "Tady za rohem je takový malinkatatý mekáček."
    "Víte, že víly by takové jídlo jíst neměly?" zakroutila profesorka hlavou. A když viděla ty čtyři posmutnělé obličeje, dodala: "Stavíme se u mekáče na zpáteční cestě. Teď nás čeká příjemná procházka podél Vltavy, a jestli máte hlad, dostali jste přece svačinu ve škole."
    Zatímco profesorka mluvila, Marina cítila pohled v zádech. Znepokojeně se otáčela. Kolem spěchalo tolik lidí, přesto ho bystrým vílím zrakem zahlédla...
    "Arthos!" vykřikla. "Tam! U toho sloupu."
    Jenže právě vycházející dlouhý had lidí z nádraží jim zakryl výhled. Když se lidé rozptýlili, nikdo u sloupu nestál.
    "To musel být, Marino, někdo Arthosovi hodně podobný. Co by tady dělal?"
    "No, hlídal by ji," vmísil se do rozhovoru Vilda.
    Aine se zatvářila velmi nevěřícně: "Arthos je astronom, doktor přírodních věd a ředitel hvězdárny. Ten přeci nebude dělat osobního strážce všetečné primánce."

    Slunce připalovalo břehy podél Vltavy a slabý větřík nedokázal vzduch ochladit.
    Pochodovali svižně, lávka pro pěší přes řeku byla na dohled.
    Marina se během cesty stále otáčela a rozhlížela. Byl to Arthos, říkala si. Přece mám oči! Co tady dělal? Proč nás sleduje?

    Cesta vedle řeky vedla otevřenou krajinou, a tak kráčeli Julián i Světlana blízko Mariny, aby v případě neočekávaného útoku mohli malou vílu bránit.
    Když došli k lávce, která se klenula nad Vltavou, Vilda s Buližníkem se rozběhli, uprostřed lávky zastavili, plivli proti proudu a u protějšího zábradlí se dívali, jestli jejich plivanečky vyplují.
    "Pozdě, Vltava je dneska rychlá," prohlásil Buližník.
    "Houby rychlá, spíš tak plná chemikálií, že naše plivance rozpustila," napadlo Vildu.
    "Studenti Rafaelovy školy vždy vzorně reprezentují naši školu. Doufám, že s podobnými klukovinami přestanete," pravila jim dotčeně profesorka Aine.

    Trojský zámek

    Přešli lávku a vstoupili do zahrad zámku v Tróji.
    "Jů, tady bych se chtěla vdávat," vykřikla Médea, když spatřila uhrabané cestičky z jiskřivého písku a labyrinty z pečlivě sestříhaných keřů a krásný narůžovělý zámek.
    Profesorka je dovedla k lavičkám ukrytým ve stínu, usadili se, Světlana zaujala místo vedle Mariny a Julián obcházel zákoutí v keřích. Profesorka vysvětlovala co dál.
    "Až dojdeme do botanické zahrady, budem tam pozorovat nejen cizokrajné rostliny a motýly, ale též poznávat mezi návštěvníky elementární bytosti, které neprošly metamorfózami nebo se zrodily do lidských těl."
    Profesorka ukázala mezi keře, kudy bylo vidět k hlavnímu schodišti zámku. Stálo tam několik lidí.
    "Pořádně si prohlédněte jejich aury."
    "Ta paní v zeleném tričku má kolem nohou auru ve tvaru rybího ocasu!" pravila Marina.
    "Správně, je to nymfa nemetamorfovaná neboli zrozená do lidského těla," kývla profesorka. "Sledujte, jak půjde."
    Žena v tričku nejistě našlapovala a na schodech dokonce zakopla.

    "A tamhleta malá je víla!" žasla Médea nad asi tříletou dívenkou, které na zádech kvetla lidem neviditelná světelná křídla.
    "Jaké další elementární bytosti bychom mohli potkat?" zeptala se Aine a Vilda zvedl ruku: "Prosím, ještě nágy, sirény, fauny a dryády."
    "A jak je rozlišíme? Jaké znaky najdete v jejich auře?"
    Vilda se opět přihlásil: "Nágy budou mít za sebou auru hadího ocasu, sirény kolem paží aury velikých ptačích křídel jako má profesorka Kelaíno..."
    Aine kývla na Marinu, aby pokračovala.
    "Fauni mají světelné rohy..." vzpomněla si Marina na Puka, když se metamorfoval, "a dryády kolem paží a nohou větve."
    Aine kývla: "Takhle je to v ideálním případě. Ale občas mají i více znaků najednou jako třeba Veronika. Měla kolem sebe cosi mezi křídly a větvemi, takže jsme váhali, zda je víla či dryáda. Nakonec se to ukázalo až pomocí dryádího polštáře... Máte nějaký dotaz?"
    Marina se během povídání zamyslela a nyní se zeptala: "Když je u každého jasné, jaká je elementární bytost, proč se musíme metamorfovat do všech sedmi a pak znovu do té své?"
    "Je to věc velmi složitá. Budete se o ní učit, ale vysvětlím vám ji zjednodušeně," řekla Aine. "Než se narodí člověk, uvnitř dělohy prochází složitým vývojem, během kterého prochází stadii několika živočichů. To samé je u elementární bytosti. Kdyby vaši rodiče byli stejní elementálové, prošli byste vývojem přes všechny elementály před narozením. Tak se například faunovi a faunce narodí malé fauňátko. Vy jste se však narodili v lidských tělech, takže celý vývoj zakusíte takto."
    Když pokračovali kolem zámku, Marina špitla se smíchem Médee: "Chtěla bych vidět Puka, když byl malé fauňátko."
    "Fauňátko zní jako štěňátko," vyprskla Marina.

    Skleník Fata Morgana

    V botanické zahradě vstupovali do skleníku Fata Morgana a přitom drželi v rukou sešity a propisky.
    "Snažte se nebýt příliš nápadní," zašeptala jim ještě Aine a dala jim uvnitř rozchod.
    "A vy rozchod nemáte?" obrátila se Marina na Světlanu.
    Světlana zakroutila hlavou a dál vedle Mariny hypnoticky sledovala okolí.
    "Hele, Marino, ty nejlíp píšeš, my ti to budem diktovat a pak si to opíšem," navrhl Buližník.
    Marina si rozdělila stránku na šest sloupečků, napsala nahoru názvy elementárních bytostí a Vilda už potichu hlásil: "Tam u stromu stojí pán v kšiltovce a je to tutově faun. Světelné rohy mu prolézají i kšiltem."
    "Pán v kšiltovce – faun," zopakovala Marina a zapsala to.
    Než se dostali k tropickému jezeru s lekníny, měli v každém sloupci jednoho či dva elementály.
    "Podívejte, kvetou," zaradovala se před lekníny Marina a vtom jí obrovský pestrý motýl, jichž ve skleníku poletovaly desítky, sedl na rameno.
    "Jako papoušek," rozesmáli se ostatní.
    Kolem přešla skupina lidí v nažehlených košilích a tvářili se, jako když spolkli pravítka. Před skupinou poskakoval malý kluk a říkal tomu nejnaškrobenějšímu muži: "Koukni, strejdo, to je jezero."
    "Ou, thakový jezírrrko máme v Kélifórrrnyji thaké," spustil strejda lámanou češtinou. "Ále tho náše je vjétši. Á thakové khytkhy máme thaky a zárživějši, chlápče."
    Marina a její spolužáci viděli, jak chlápec znejistěl, a bylo jim ho líto.
    Tu Marina dostala nápad. Mrkla na ostatní, na chvilku se soustředila a pak se lekníny zachvěly a počaly kroužit po hladině, jak jen jim to dlouhé kořeny dovolily.
    Strýc z Kélifórrrnyje vytřeštil oči: "Kémera, rýchle. Óni thánči phólku! Tho bůde sůvenyr from Phrág!"

    "To jste ho měla, paní Kornélie, vidět. Marina posunovala myšlenkou lekníny a on naprosto zblbnul," smáli se všichni ještě druhý den, když připravovali stánky před Jakubskou slavností a vyprávěli o nafoukaném Čechoameričanovi.
    "Vy jste, Marino, ale číslo," usmívala se paní Kornélie.

    Jakubská slavnost, jeden z nejvýznamnějších letních svátků elementárních bytostí, měla začít za dvě hodiny. Brány zahrad Raphaelus byly od rána zavřené a první ze stovek návštěvníků, které každoročně na slavnost přijíždějí, už postávaly venku. Když pak brány otevřeli, lidé se nahrnuli dovnitř.
    "Babi, dědo, tati," zajásala Marina, když její prarodiče a otec vstoupili do obchodu paní Kornélie.
    "Děvče, ty jsi za ten měsíc vyrostla," nestačila se divit babička. "Co nám doporučíš? Máte něco s levandulí?"
    Marina je pyšně dovedla k rohu, v němž byla pestrá nabídka levandulových výrobků, a přitom sledovala jejich aury.
    Páni, babička je nemetamorfovaná víla! Víla narozená do lidského těla. Proto ji bolí často záda. Mám jí to říct? zamyslela se Marina.
    "Babičko, máme tady vílí polštářky pro hezké sny," napadla Marinu lest a vnutila babičce krásný polštář, na jehož povlaku se rděly růže.
    "Tak, Marinko, prodávej a v sedm v amfiteátru," rozloučili se a Marina dumala: Babička má vílí duši ale tělo lidské. Já mám vílí tělo, a to znamená, že po ní jsem to nezdědila...

    Potom se objevila Médeina maminka. Dlouhovlasá blondýna s umělými řasami. A také Buližníkova maminka sportovně vypadající tmavovláska s vlasy na ježka.
    "A tátové Buližníkové se na nás zase vyprdli," mračila se Médea a vysvětlila Marině s povzdechem: "Oni se totiž oba s našimi mamkami rozvedli a už mají další rodiny."
    "Ale aspoň svého tátu znáš," namítla Marina. "To já maminku nikdy neviděla."
    "Hm," kývla souhlasně Médea. Něco na tom bude...

    Dál prodávali polštáře podle aur lidem, kteří byli nemetamorfovanými vílami, elfy, nymfami a dalšími elementály.
    "Když budete ležet na tomto polštářku, přestanou vás trápit bolesti hlavy, kostrče a bude se vám i lépe chodit," říkala paní Kornélie ženě, jež měla na hlavě světelné rohy faunky, z kostrče jí vyrůstal světelný ocas a v jejích sandálech Marina viděla kozí kopýtka.
    Žena jen vyvalila oči.

    Když počáteční nápor polevil, paní Kornélie je propustila, aby se podívali do zahrad.
    "To je lidí," žasli. A těch studentů Rafaelovy školy! Všichni metamorfovaní do lidských podob.
    Měli na sobě školní kalhoty, sukně a trička se znakem školy a u každého stánku dostali občerstvení zdarma.
    Marina zdálky sledovala babičku, jak nakupuje u stánku rostlinky, kterými se přivolávají víly. Musela se usmívat, když viděla, že taťka i děda už mají plné ruce babiččina nákupu a babička jim ještě nakládá květináčky s vřesem, náprstníkem, mateřídouškou, mochnou a fialkou.

    V sedm večer se davy lidí sešly v amfiteátru, kdo se nevešel do hlediště, posedal si na travnatém svahu kolem.
    "Co dávají?" ptal se Buližník.
    "Bouři od Shakespeara," špitla Marina.
    "Co to je?"
    "Divadlo."
    "To není film?" překvapilo Buližníka.
    "A kam by ho asi promítali?"
    "Na jeviště jako 3D."
    "Copak jsi v IMAXU?" kroutila hlavou Médea. "Že ty ani nevíš, kdo byl Shakespeare?"

    Představení hráli studenti Rafaelovy školy a Marina se zasnila: kdybych tak tady mohla příští rok taky hrát. Kdybych měla takové krásné šaty a skvěle hrála, třeba by si mě Martin všiml. Kde asi může Martin být?
    Jakoby jí Médea četla myšlenky, neboť zašeptala: "Hele, nepřihlásíme se do toho divadelního klubu?"
    Marina nadšeně zakývala.

    Když divadlo skončilo a lidé se rozcházeli, Marina konečně Martina spatřila. Šel vedle Sandry a něco jí nadšeně vyprávěl. Marinu bodlo u srdce, ale neotálela a prosmýkla se za nimi. Nečekaně tak zmizela své osobní stráži.

    Sandra s Martinem zahnuli do nejbližší zahrady zvané klášterní. Marina se po špičkách kradla za nimi, schovaná za keři naslouchala jejich hovoru.
    "Moji primáni mají skvělý článek," pravila Sandra. "Vilda stihl nafotit tanec královny Aine a Marina k tomu napsala krásný text. Je talentovaná. Bude z ní dobrá novinářka."
    Marina se po takových slovech za keřem dmula pýchou, ale Martin mlčel. Sandra prohlásila: "Víš přece, která Marina? Jak ji zranili orli."
    "Vím," zabručel Martin. "A dost o ní pochybuju. Viděla jsi někdy novináře, který si hraje na hromosvod? Miláčku, už se o ní nebudem bavit," pravil Martin a Sandru políbil.
    Marině se rozklepala brada, nedokázala zadržet slzy. Svěsila ramena a odcházela. Jen co noha nohu mine, kráčela a cítila se pod jiskřící noční oblohou v celém vesmíru jediná opuštěná.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (1)

    Příspěvek z 3. dubna 2010 v 7:55.
    Miaow v něm napsala:

    Zase moc pěkné

    Opět se mi toto dílo velice líbilo, a hlavně kvůli aurám, díky kterým se dají rozpornat lidé, zdali jsou to víly, fauni, nágy, sirény, dryády nebo nymfy. Mně osobně se nejvíc líbí nágy, jsou to takové Medúzy, akorát bez těch očí, po kterých zkameníte :D.