Probudila jsem se, vyplivla písek, který jsem měla v puse a pomalu a opatrně vstala. Byla jsem vyčerpaná a celá promočená. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Za mnou bylo moře, v dáli celá krajina stromů (nejspíš džungle) a přede mnou kusy zbytku lodi, které moře vyplavilo.

Přistoupila jsem blíž v naději, že najdu něco, co by mi mohlo pomoc přežít. A taky že ano. Objevila jsem lano, nůž, plachtu z lodi a taky malou loďku s nákladem. Okamžitě jsem poznala, že to je ta loďka, do které jsem vložila, co nejvíc šlo s nadějí, že kromě mě se zachrání i pár věcí, které by mohly být užitečné. Jenže jak se loď potápěla a nakláněla, udeřila jsem se do hlavy a následně ztratila vědomí. To je to poslední, co si pamatuju z té osudné noci.

Vzpomněla jsem si i na lidi, kteří se mnou na té lodi byli a řekla jsem si v duchu: „Kéž by někdo kromě mě přežil!“ Na smutek ale nebyl čas, hodiny utíkaly a já musela vymyslet, kde budu přes noc spát. A aby to nebylo málo, začalo mi kručet v břiše. Vytáhla jsem loďku z vody na břeh, aby ji neodvál mořský proud a vydala se hledat něco k snědku. Našla jsem pár banánů a palmu plnou kokosů. Jakmile jsem se najedla, pustila jsem se do stavění přístřeší, které jsem vytvořila tak, že větve, které jsem našla, jsem opřela o strom a na ně dala plachtu z lodi. Nebylo sice moc povedené, ale na jednu noc, než vymyslím něco jiného a lepšího, to stačilo. Rozdělala jsem oheň a s myšlenkami na to, že zítřek bude lepší jsem usnula.