Alíkovina

Trpký kalich šalvěje - 12. kapitola

vydáno  •  Kultura
Láska někdy chutná trpce jako nápoj z kalichu šalvěje. "Tak, snad mám všechno," mumlala si polohlasně Marina, když si podle seznamu balila věci do kabely. Dneska jdou poprvé do zahrad a vrátí se, až jim prozří křídla. Tedy – až budou křídly vidět i slyšet.

Šalvěj lékařská - Šalvěj má na povrchu listů i lodyhy mnoho chloupků. Povrch je zplstnatělý., © Profimedia.cz

Sraz měli u jednoho z Rafaelových pláten. Když Aine dorazila, hned jim rozdávala indexy se známkami z projektu o motýlích křídlech.
"Mám trojku," mračil se Kryštof.
"Říkala jsem, že i úprava se známkuje," podotkla přísně profesorka, zatímco Marina se spokojeně usmívala na svou jedničku.
Poté jim Aine rozdala pracovní listy a vysvětlila: "Se zahradami a lesy firmy Raphaelus se musíte seznámit dopodrobna. Proto, až vás jimi budu provázet, žádné lelkování, ale do plánu zahrad do prázdných okýnek si zapíšete, co vidíte."

Ještě dostali od vychovatele tvrdé podložky a vstoupili do Rafaelova plátna, na kterém průzorem mezi buky viděli barevné lány květin. Obraz sloužil jako zkratka do zahrad, aby nemuseli pochodovat po silnici.
Vzduch plný horkého slunce k nim přivál vábivé vůně a profesorka Aine spěchala za vůněmi a hovořila: "Historii Rafaelovy školy a zahrad si nastudujete z učebnice a zítra si napíšeme test, teď máme dvě hodiny na to, abychom si prošli zahrady, než se přiženou první návštěvníci."
Test! protáhli všichni obličeje.
"Nemám rád dějepis," bručel Buližník a hned se koukl, co na to Médea. Jenže Médea si bratrance nevšímala. Významně právě šťouchala loktem do Mariny.
"Ty jsi zamilovaná, viď?"
"Já? Do koho?" divila se Marina, ale zrudla jak vlčí mák.
"Marino, nevyrušujte," napomenula ji profesorka.

Babočka bodláková odpočívá na třapatce nachové

Procházeli bylinnými zahradami, mezi lány levandule, echinacey a dalších ve velkém pěstovaných rostlin. Nakoukli do bylinných laboratoří a výrobny kosmetiky. Vše si pilně poznamenávali do pracovního listu.
Potom dospěli k řemeslnickému městečku, kde si návštěvníci mohou sami uplést pořádný provaz, vyrobit mýdlo, ruční papír a další předměty.
"Nyní vstupujeme do oáz klidu a léčebných sil," řekla slavnostně Aine. "Naše stylové zahrady se rozkládají na mnoha hektarech. Návštěvníci mohou odpočívat ve stínu klášterní zahrady, japonské, růžové, viktoriánské, čínské, anglického lesoparku, či francouzské zahrady ve stylu Ludvíka XIV. Tady všude elementární bytosti dotyky léčí a návštěvníci nic netuší."
Došli k labyrintům vystříhaných do hustých keřů, ale profesorka jim nedovolila jimi prolézat.
"Až se naučíte metamorfovat. Vždyť byste si podrápali křídla."

Levandule lékařská

Nakonec s nimi Aine zamířila k bráně, kolem níž stál komplex renesančních dřevěných a kamenných domků, kde se nacházely obchody, restaurace a kanceláře.
Na prahu jednoho obchodu se zbožím firmy Raphaelus stála tělnatá paní s naondulovanými vlasy, na kterých jí seděl malý čepeček.
"To je paní Kornélie," představila jim ji Aine. "Do jejího krámku chodí studenti primy na praxi."
"My budeme prodávat? A můžeme používat kalkulačku?" staral se hned Buližník.
"Kalkulačku nebudete potřebovat," zakroutila hlavou paní Kornélie. "Vy se budete učit obsluhovat zákazníky. Na práci s penězi tady mám jiné."
Rozhlíželi se po krámě, který měl dřevěné stěny i podlahu a stály v něm starobylé vitríny a regály. Na nich pak zboží, které všechny svou vůní táhlo za nos. Kosmetika i koření, vše vyrobené z bylin firmou Raphaelus.
Marina si prohlížela drobné mýdlo ve tvaru růže, přivoněla, opravdu - růže.
Vtom nad vchodem zazvonil zvonek a Marina zatajila dech.

Do krámu vstupoval Martin Špaček, doprovázela ho vysoká blonďatá dívka ve žlutém tričku a modré sukni se znakem školy.
"Konečně jsme vás našli. Děláme nábor do redakce, mohli bychom s vašimi žáky promluvit, paní profesorko?" ptal se on i dívka profesorky.
Aine přikývla a svolala je ze všech koutů.
Martin jim pravil: "Mě už znáte, tohle je moje spolužačka z kvarty a redaktorka Rafael Expressu Sandra Obestřálková."
Marina mohla na Martinovi oči nechat a tolik záviděla culíkaté Sandře, že se s ním zná a chodí s ním do třídy...
Ať se na mě podívá, přála si Marina, ale Martin hleděl přesně na opačnou stranu.
Sandra se usmála: "Přišli jsme se zeptat, zda byste měli někdo z vás zájem se stát redaktorem školního časopisu..."
"Já..." pípla Marina a hlásila se roztřesenou rukou.
"A jmenuješ se?"
"To je Marina," řekl Martin.
"No jo, jsi to ty, už tě poznávám podle fotky," usmála se zas Sandra. Ale Martin se neusmíval, když jí říkal: "Já nevím, Marino, jestli se hodíš na práci v redakci. Včera jsi mi ten rozhovor tak nakuňkala, že jsem měl problémy ho z diktafonu přepsat. Za takovou redaktorku nás šéfredaktor nepochválí."
Marinu u srdce zabolelo. Krásný sen o práci v redakci s Martinem se jí rozplýval, a navíc to nesmírné zklamání. Vždyť on si myslí, že jsem úplně k ničemu, říkala si a nejraději by se rozbrečela.
"Mně se ale líbilo, jak Marina o sobě vyprávěla," zastala se ji Sandra. "Já si ji vezmu k sobě jako eléva."
Teď zvedl ruku Tomáš Buližník. "Můžu se taky přihlásit?"
"A já taky?" vystřelili naráz ruce Médea i Vilda.

Lipová větvička

V deset hodin vstupují do zahrad návštěvníci, proto profesorka Aine odvedla primány do hájů, kam již nemají návštěvníci přístup. Tam si ve vyřezávaném altánu odložili kabely. Nejdříve za nimi přišla madam Blanche a ve stínu lip cvičili kroky vílích tanců. Marině se při tanci neustále vracela vzpomínka na Martinova ošklivá slova, ale také na včerejší fotografování, kdy se na ni tak hezky díval.
"Mon Dieu, Marino, dávejte pozor na kroky," zaslechla náhle madam Blanche. "Motáte se jako čerstvě zamilovaná víla."
Po hodině tance se dostavil profesor psychologie Otakar Emanuel a pokynul jim, aby se usadili do trávy.

"Drazí přátelé," začal a urovnal si motýlka na límci sněhobílé košile. "Společně se budeme učit, jak metamorfovat z vílí a elfí podoby do lidské a zpět. Avšak první věc, která vás čeká je prozření vašich křídel, o nichž již víte, že jsou to veliká čidla. Začneme dnes uvolňováním, relaxací. Lehněte si pohodlně na břicho, rozložte křídla. Zavřete oči. Co vidíte?"
"Trávu," hlásil rychle Vilda.
"Řekl jsem, abyste zavřeli oči."
"Aha," ozval se znovu Vilda. "Tak když zavřu oči, nevidím nic."
"Dobrá. Nyní si uvědomujte, jak veliká máte křídla, propínejte je až ke špičkám, opatrně je zvedněte, nahoru a dolů... Nyní si představujte, jak vaše křídla usínají, jsou lehká, ještě lehčí... Jejich špice již spí..."
"Chachacha," rozesmála se náhle Veronika, protože jí nějaký brouček lechtal nožkami po tváři.
"Pšt," zasyčela Tereza.

Vpodvečer přišla Sandra za těmi, co se přihlásili do školní redakce. Marina smutně vzdychla: Martin s ní nepřišel. Pak vzdychla znovu, protože si uvědomila, že k ní ale byl nespravedlivý.
Proč jsem do něj pořád ještě zamilovaná, když byl na mě takový? Marina sama sebe nechápala.
Sandra jim zatím radila: "Musíme trochu zpražit toho náfuku Martina. Proto mějte oči otevřené a uši našpicované. Do zítřka do večera si poznamenávejte v krátkých odstavcích vše, co zažijete, i kdyby to byla největší nuda. Kéž by nám štěstí přálo a něco zajímavého se semlelo... Takový sólokapr..."

Po večeři seděli v altánu a šprtali se dějiny Rafaelovy školy a firmy Raphaelus.
Marina seděla s učebnicí, podtrhávala si v ní, ale přitom horečnatě přemýšlela: jakého sólokapra bych mohla ulovit, aby Martinovi spadla čelist a došlo mu, že nejsem žádná hloupá chudinka?
"Jakého sólokapra bychom mohli ulovit?" vtom nahlas zapřemýšlela i Médea.
A Buližník dostal nápad.

Netradiční lesní hudební nástroje

Tma se rozprostřela v krajině a vše začalo ještě silněji světélkovat. Vychovatelé jim ukázali, jak si ustlat na mechu, a když ukolébáni písněmi fléten, které zdáli přicházely, všichni usnuli, Buližník se opatrně zvedl a plížil se pryč. Za velkým dubem zapnul mobil a připravil ho na fotografování...
Bloudil nočním lesem, doufal, že natrefí na nějakou tančící vílí nahotinku.

Kdesi v dálce slyšel píšťaly syrinx, veselé pískání se přiblížilo, připomínalo Buližníkovi písně fauna Puka. Možná, že právě tam někdo tančí, říkal si. Vykročil tím směrem, ale písnička utichla.
Váhal, kam se dát. No asi na nějaký palouk bych měl jít, došlo mu.
"Pomóóóc!" zaslechl náhle zdáli výkřik. Lekl se: To byl přece hlas Mariny!

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (1)

Příspěvek z 10. března 2010 v 16:14.
Miaow v něm napsala:

Krása

Pááni... chudinka, ona je zamilovaná. Jsem moc zvědavá, co se jí to v tom lese stalo... nejspíš zase nějaký útok od té potvory. Moc se mi to líbilo.