Těsně po letošních vánocích jsem začala dost používat Twitter. Kdyby náhodou někdo nevěděl, tak je to sociální síť něco jako Facebook. Není tam zas až tolik lidí a můžete si psát s kým chcete, třeba z druhé strany republiky i světa, když o to jde.

Začala jsem si na Twitteru psát s jedním klukem, se kterým chodím do školy. Chodí do vedlejší třídy. Nikdy by mě nenapadlo, že bychom se mohli spolu bavit. Začali jsme se scházet každý den ráno před vyučováním v šatně, ve škole, později mě i čekal na zastávce, kam jsem přijížděla autobusem.

Nejdřív jsme se na tom dohodli, že mě tam bude čekat a teď poslední dobou tam čeká, i když o tom nevím. Je to krásné. Máme se stále o čem bavit a s ním mi utíká čas nezastavitelnou rychlostí. Ale problém je ten, že jsme nejlepšími přáteli. Jen přáteli. On si píše i s jinou holkou a mají se rádi a mě to nesmírně štve, ale snažím se to co nejvíc respektovat, i když to dost bolí. 

Myslím si, že neexistuje přátelství mezi mužem a ženou. Vždy to jeden z nich nedokáže dodržet. V tomto případě, to nedokážu moc já. Ale beru to pozitivně. Trávíme spolu hodně času a říká mi skoro vše, takže i když jsme jen přáteli, máme se rádi jako kamarádi.

Naše kamarádství je mnohem silnější než láska. Za 3 měsíce skončí škola a od září se už neuvidíme. Každý z nás jde na střední školu a on jde dokonce na internát, takže se nebudeme vídat až tak často.

I tak mi slíbil, že se budeme vídat alespoň o víkendech a že na mě nikdy nezapomene. Doufám, že zůstaneme přáteli do konce života a že v něm vždy najdu tak skvělého kamaráda jako nyní.