Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Učitelské začátky

    vydáno  •  Povolání · Škola

    Je 25. 8. a já poprvé vcházím do školy, která se má minimálně pro tento školní rok stát mým druhým domovem. A že už jsem na školu stará? Inu, očekávám, že se zde naučím spoustu věcí, ale mou primární úlohou je být mostem mezi učivem a žáky. Ano, nastupuji zde jako učitelka, plná očekávání, nadšení, ale také strachu. Zvládnu to?

    Tabule 1. září, © Mari1

    Hned první dny se snažím pojmout všechny informace. Seznamuji se s papíry, bloudím školou a snažím se najít správnou učebnu, ve třídě procházím skříně (a zjišťuji, že jsou prakticky prázdné). Tvořím výzdobu a představuji si, jak to bude fungovat. Do toho se účastním všech porad, na kterých jsem si zamilovala větu: „Dělejte to stejně, jak jste zvyklí,“ což je pro začínajícího pedagoga věta, ze které mu vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ne, nemám tušení, jak mám co udělat. Ale hraji si na baletku a po špičkách tancuji okolo všech nových informací a snažím se v nich vyznat. A neudělat chybu. Na mé otázky, co mám dělat, je mi často odpovězeno, že to musím vypozorovat. Ok, jdeme na to!

    Je tady 1. září, první den nového školního roku. Děti jdou do škol. Některé zvědavé, některé natěšené a některé k smrti otrávené. Stojím před tabulí, nervozita ze mě padá. Usmívám se na nové obličeje a snažím se vrýt si je do paměti. Tohle budou pro tento rok „moje děti“. První třída v mém životě. Vím už teď, že mi změní život. Že mi změní pohled na školu, na výuku, na vzdělávání. Jen ještě nevím jak.

    První týdny jsou náročné. Učím se učit. Kdo by to byl řekl? Zjišťuji, že mám příliš vysoké nároky. Neustále se napomínám – zpomal! Vyrábím kartičky, vymýšlím aktivity, tvořím hry. Zároveň s dětmi komunikuji, odhaluji střípky jejich osudů, snažím se být aspoň tím, za kým mohou přijít, když už si neví rady. A občas, když skončí výuka, sedím ve třídě, zírám na námi vytvořená výtvarná díla a snažím se zjistit, co jsem proboha udělala špatně, že mé představy nefungují.

    Proč se kluci pořád perou? Proč tu holčičku odstrkují? Co si proboha udělaly ty dvě holky ve třetí řadě u umyvadla? Jak zajistit, aby ten nejpomalejší žák měl dost času pro svůj rozvoj, ale ti šikovní se nenudili a nebavili? Jak pracovat s žáky, kteří mají ve svém životě naloženo víc, než je jejich hlavička schopna zvládnout? A proč ti dva kluci pořád vykřikují? Jak to změnit? Nechci na ně křičet... Někdy mi však nezbývá nic jiného.

    Po dvou měsících zjišťuji, že nebude všechno takové, jaké jsem si vysnila. Co mě letos ještě čeká? Netuším. Ale už teď se na to těším. Nezáleží na tom, jak je to těžké. Jak jsem někdy vyčerpaná. A že brečím, když si nevím rady. Jsem tady pro své žáky. A největší odměnou mi bude, když si za pár let na mě žáci vzpomenou a řeknou si: „Jo, ta uměla naučit.“ Protože nejlepší osobní ohodnocení může dát učiteli pouze jeho žák.

    Překvapení na tabuli

    Ptáte se, co bych vzkázala svým žákům já?
    Taky jsem ráda, že vás mám!

    Související Alíkovina:

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (6)

    Příspěvek z 28. listopadu v 18:46.
    Dari v něm napsala:

    dost zajimavy a zaroven hezky clanek :) pet tlapek, cenim!

    Příspěvek z 18. listopadu v 18:07.
    zabajka v něm napsala:

    Děkuji za komentáře. Jedná se o pátou třídu. S chlapci jsem mluvila nesčetněkrát. Ptala se, nabízela vyslechnutí... Pravdou je, že už jsem rozklíčovala mnoho informací. Nějaké úspěchy jsou. I pády. :) bohužel jsem tlačena do pozice "musíš je dořvat". Všichni si myslí, že nic jiného nefunguje... Mi je tento přístup cizí. Snažím se s nimi mluvit jako mluvím s vlastními dětmi. Inu, nějak to zvládneme. Společně :) Mimochodem, ve škole jim chybí hry na počítači...

    Příspěvek z 18. listopadu v 17:58.
    Nero3751 v něm napsal:

    Cením snahu. Krikom sa nič nevyrieši. A na otázku prečo sa tý dvaja "bijú" mám hneď niekolko rád. Možno sa len pokojne spýtať, "prečo ubližuješ svôjmu spolužiakovi?" A čakať na reakciu. Väčšina detí, ak sa na nich kričí, práveže toho využijú a budú robiť blbosti ešte viac. "Čo vám vadí v tejto situácii? Aké máte s toho pocity?" Tak malé deti by možno nevdeli adekvátne vysvetliť podstatu ich problému ale aspoň pochopia že v tirede sú vždy výtaný. Aj keď sa bijú, budú vedieť že ich z to nečaká krik. Možno ani nedávať trest, ale po hodine si oboch zavolať (spoločne) a spýtať sa aký majú problém. A urobiť čo najväčší ústupok a povedať že ich problém zcela chápete a niesu v tom sami. Pravdaže, ak by toto nepomáhalo tak si zavolať rodičov. (Ak by situácia bola nezvládnutelná) čo sa stáva málokedy. A miernejšou formou im povedať, čo je zle. Treba zkúsiť možno pýtať sa, čo ich zaujíma na danej hodine, a prečo sú z nej alebo všeobecne zo školy "otrávený". Časté odpovedé sú napríklad že ich to nebaví, chcú ísť domov. Ale prečo? Doma majú zrejme to, čo v škole nenachádzajú. A je potreba zistiť čo presne to je a zkúsiť im to čo najviac "nahradiť" . Samozrejme že trieda nieje ich domov alebo miesto..... Kdeby sa mali chovať ako doma. Ale ponúknuť im to, čo každé dieťa obľubuje. A postupovať k nim individuálne. Občas sa nájdu problémy, ale pri správnom postupe, ktorý som už vyššie opísal, to určite nejako zvládnete. A dúfam, že vám vaše nadšenie (čo nemá vela učiteľov,) aj vydrží. ;)