Hned první dny se snažím pojmout všechny informace. Seznamuji se s papíry, bloudím školou a snažím se najít správnou učebnu, ve třídě procházím skříně (a zjišťuji, že jsou prakticky prázdné). Tvořím výzdobu a představuji si, jak to bude fungovat. Do toho se účastním všech porad, na kterých jsem si zamilovala větu: „Dělejte to stejně, jak jste zvyklí,“ což je pro začínajícího pedagoga věta, ze které mu vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ne, nemám tušení, jak mám co udělat. Ale hraji si na baletku a po špičkách tancuji okolo všech nových informací a snažím se v nich vyznat. A neudělat chybu. Na mé otázky, co mám dělat, je mi často odpovězeno, že to musím vypozorovat. Ok, jdeme na to!

Je tady 1. září, první den nového školního roku. Děti jdou do škol. Některé zvědavé, některé natěšené a některé k smrti otrávené. Stojím před tabulí, nervozita ze mě padá. Usmívám se na nové obličeje a snažím se vrýt si je do paměti. Tohle budou pro tento rok „moje děti“. První třída v mém životě. Vím už teď, že mi změní život. Že mi změní pohled na školu, na výuku, na vzdělávání. Jen ještě nevím jak.

První týdny jsou náročné. Učím se učit. Kdo by to byl řekl? Zjišťuji, že mám příliš vysoké nároky. Neustále se napomínám – zpomal! Vyrábím kartičky, vymýšlím aktivity, tvořím hry. Zároveň s dětmi komunikuji, odhaluji střípky jejich osudů, snažím se být aspoň tím, za kým mohou přijít, když už si neví rady. A občas, když skončí výuka, sedím ve třídě, zírám na námi vytvořená výtvarná díla a snažím se zjistit, co jsem proboha udělala špatně, že mé představy nefungují.

Proč se kluci pořád perou? Proč tu holčičku odstrkují? Co si proboha udělaly ty dvě holky ve třetí řadě u umyvadla? Jak zajistit, aby ten nejpomalejší žák měl dost času pro svůj rozvoj, ale ti šikovní se nenudili a nebavili? Jak pracovat s žáky, kteří mají ve svém životě naloženo víc, než je jejich hlavička schopna zvládnout? A proč ti dva kluci pořád vykřikují? Jak to změnit? Nechci na ně křičet... Někdy mi však nezbývá nic jiného.

Po dvou měsících zjišťuji, že nebude všechno takové, jaké jsem si vysnila. Co mě letos ještě čeká? Netuším. Ale už teď se na to těším. Nezáleží na tom, jak je to těžké. Jak jsem někdy vyčerpaná. A že brečím, když si nevím rady. Jsem tady pro své žáky. A největší odměnou mi bude, když si za pár let na mě žáci vzpomenou a řeknou si: „Jo, ta uměla naučit.“ Protože nejlepší osobní ohodnocení může dát učiteli pouze jeho žák.

Překvapení na tabuli

Ptáte se, co bych vzkázala svým žákům já?
Taky jsem ráda, že vás mám!