Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Ukázka z mé knihy Stromoví lidé: 12 zasvěcených

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Povídky
    Už od malička jsem sepisovala pohádky, kreslila komiksy a psala články do školního časopisu. Nedávno jsem sebrala odvahu začít psát skutečnou knihu. Jestli se mi dílo daří, můžete posoudit vy sami.

    Tropický déšť - V tomto období prší na Borneu denně, ale hustý déšť přichází téměř pravidelně brzy odpoledne a po krátké přeháňce se rychle vrací slunečné počasí., © iDNES.cz

    Žánr knihy je fantasy, ale nečekejte elfy nebo vlkodlaky. Hlavní postavy jsem si vymyslela sama. Také si ke knize kreslím vlastní ilustrace, včetně titulní stránky. Předkládám vám první kapitolu, je poměrně dlouhá, ale budu ráda, když si přečtete alespoň kousek. Doufám, že se vám kniha zalíbí. 

    I. Déšť a krok vpřed 

    Dlouhým pohledem z okna se přesvědčovala, že nepřestalo pršet. Ovšemže nepřestalo. Velké těžké kapky se spouštěly z nebe v dlouhých provazcích a prudce dopadaly na zem, kde tvořily kaluže. Na nich se pak objevovaly odrazy mraků i samotných kapiček tříštící se o povrch vody a kaluže tak vypadaly jako malá zrcadla. Krůpěje křišťálové tekutiny, které se uchytily na skle okna, se buď přidaly k ostatním a stékaly v cestičky, nebo jednotlivě lenošily a čekaly, až je smete proud. „Prší“, poznamenala suše Elisha. Sledování deště ji bavilo víc než televize. Viděla v tom jakési kouzlo, které ji vždy uchvátilo a zklidňovalo. Kromě sledování počasí si také užívala pravidelný zvuk kapek vody dorážejících na parapet okna. Vytvářely tvrdý rytmický hlas a pro ni to byla příjemná melodie. Oblaka mezitím jistě tmavla a těžkla. Shlukovala se k sobě a zakrývala svou temnotou většinu nebeské klenby. Mohlo to vypadat, že se schyluje k večeru. „Přesně půl šesté“, broukla si pro sebe po pohledu na své hodinky, které měla tradičně připnuty na svém útlém zápěstí. Aktuální čas jí navodil myšlenku, že se brzy setmí. 

    Byla půlka února, a tak se nikdo nedivil, že občas v tenhle čas nebylo vidět na krok. Stmívání je ten správný čas pro Elishu. Na něj celý den čeká. Seběhla schody a vběhla do předsíně. Otevřela hlavní dveře. Naštěstí si včas všimla velké kaluže, která se vyjímala přesně před hlavním vchodem, a stačila se jí vyhnout. Pár kroků a byla venku. V hlavě se jí promítla otázka, proč je vlastně venku, když tu zuří živly a musí se jim přizpůsobovat. Stmívá se, dost jasná odpověď. A v nedalekém lese byla stejně zvyklá schovávat se před větrem a deštěm, tak proč by to neudělala i dnes. Navíc, dnes je ten den. Den, na který čeká už dlouho, a který změní její život od základů. I v dřívějších časech byla zvyklá chodívat ven za tmy i za deště. A teď nad tím tak zbytečně přemýšlí. 

    Dlouhými kroky se dostala až do té části lesa, která patřila její rodině. Celý les byl o mnoho větší a nenesl žádné jméno, ale výběžek, který se nacházel na jejich pozemku, vlastnili oni a sami pro sebe mu říkali Milion. Zhluboka se nadechla. Nasála vůni lesa, přírody a deště. Tak moc tu vůni milovala. Byla ráda, že déšť neustával, naopak přibýval na síle. Posadila se na velký pařez, který dělil dvě části lesa, a natočila se směrem k domu. Stromy nad ní ji chránily, a tak si odpočinula od chladných doteků kapek a mohla v klidu pozorovat nahou trávu několik metrů před ní. Elisha se na velkém, širokém pařezu více uvelebila. Tento les pro ni moc znamená a v jejím životě hraje velkou roli. Od malinka si sem chodívala hrát, to však nevěděla, co ví teď. Věci, které změnily její život a měnit se nepřestaly. Na co si však může vzpomínat, to hlavní ji teprve čeká.

    V celém Milionu se nachází celkem šest stromů. Všechny byly listnaté - čtyři javory a vpředu dvě štíhlé břízky. Elisha se strachy trochu zajíkla, uvědomila si, jak moc je její život s těmito stromy svázán. S dvěma z nich opravdu dost. Aniž by si to uvědomila, nastávala tolik kýžená tma. Déšť sice stále jasně slyšela, ale už nemohla vidět stejně zřetelně kapky tak, jako před chvílí. Cukla sebou. Představila si, co jí teď bude čekat, jakou cestu bude muset urazit. Nyní čeká, až se setmí a bude moct vykročit tam a zase zpět. Klepala se, žaludek se jí svíral. Stres ji kompletně ovládl. Vzpomněla si na Minvova slova a zadívala se na něj. Nejmohutnější, nejstarší a nejmoudřejší ze všech šesti stromů v Milionu. „Nejsi jediný člověk, který nás dokáže vidět, Elisho. O našem tajemství ví zasvěcení. A ty jsi dvanáctá zasvěcená, jsi naše Vyvolená. Máš svoje povinnosti, které v žádném případě nesmíš zanedbat.“ 

    Ta slova byla pronesena nedávno, před půl rokem. Nejdřív Elishe přišla jako kámen, který ji a její rozum nemilosrdně potápěl, dlouho nedokázala pochopit, o co vlastně jde. A časem ji všechno objasnil hlavně Minvus. On ale nebyl první stromový člověk, kterého si všimla. První byla Ellow. Ellow byla dvanáctý stromový člověk, který se dostal tak blízko svému člověku. Ellow byla klonem Elishy, tak jako je každý strom klonem člověka. Tehdy to bylo pro Elishu něco neuvěřitelného. Být výjimkou, která narazí na svého stromovce, vidět ho, dotýkat se ho, dávat mu otázky světa. To se stane málokdy. Jen dvanáctkrát, za celý věk světa. 

    Po Minvových slovech ji tehdy naskočila husí kůže, i dnes tomu tak bylo. Nikdy nestála o to vyčnívat z davu, být středem pozornosti. Ale ona je Vyvolená, je dvanáctá zasvěcená. Nemůže to nijak ovlivnit, nijak vyvrátit. Je to tak a musí vzít zodpovědnost za ostatních jedenáct zasvěcených. Už na začátku toho všeho si řekla, jestli to nemůže jen tak nechat být a věnovat se věcem, o které by se nemusela starat, které mohla nechat pohodlně plynout. Nemohla. Cítila, jakou má v sobě zodpovědnost za všechny zasvěcené, za všechny stromovce, a možná i za ten celý zatracený svět, který stojí o to, aby se tajemství nevyzradilo a zůstalo u všech zasvěcených, aby se neporušila dokonalá symbióza. „Musíš najít všechny zasvěcence. Musíte se spojit, až poté se můžete vydat do Říše, kde budete muset svůj předurčený úkol vykonat.“ 

    Půl roku. Více než šest měsíců trvalo Elishe, než našla a spojila všech 12 zasvěcených. Byli to lidé stejné generace, ale záhadně měli všichni něco společného se Suffolkem, s místem, ve kterém i Elisha bydlela. Většina zasvěcených odtud pocházela nebo je sem cosi vždy táhlo. „Všech dvanáct zasvěcených o nás ví. Tím, že jsi konečně byla objevena i ty, jsi naši tisíciletou předpověď vyplnila.“ Říše s Elishou tedy počítala už dávno. Dávno, ještě než se narodila, Říše věděla, že to Elisha bude člověk, který ukončí kruh. Ten kruh, který dvanáct zasvěcených vytvořilo při úplňku, aby svoje spojení potvrdili. To bylo předešlou noc. Spojení byl poslední bod, který musela splnit. A v tuhle chvíli již ostatních jedenáct zasvěcených dělá to samé, co ona. 

    Čekají u svého stromovce na tmu, pokyn k jejich probuzení. Až poté se budou moct dozvědět poslední část proroctví. Co by se stalo, kdyby se ostatní ke svému stromovci nedostali? Musí. „Lituji všech lidí, kteří svého stromovce nikdy nepoznají.“ řekla si v duchu. „Jejich život musí být tak prázdný a nesmyslný.“ Elisha věděla dobře, že má pravdu. Sama zjistila, že do doby, když ještě neznala Ellow, mívala pocit, že její život nemá smysl. Ale teď nejenom existuje, dnes i žije. Stále sedíc na velkém pařezu si promnula ruce. Večer byl chladný. Znovu si uvědomila, jak moc neuvěřitelné je to, co se jí přihodilo, a jaké tajemství v sobě musí dusit. Kdyby se lidé dozvěděli, že každý jednotlivec má svůj vlastní strom, který je mu vždy nablízku, co by udělali? Světem by se šířila zpráva o skryté lidské rase, která byla po staletí skrývána. Spustilo by se šílenství. Možná by nad tím většina mávla rukou, tolik senzací už bylo! Ale někteří by třeba svůj strom hledali, jiní by skepticky prohlašovali, že nic takového není a na důkaz by ničili každý strom, který by jim přišel do cesty. To však neznají následky. Stromovci nejsou klony lidského těla, nýbrž lidské duše. Stromů není stejně jako lidí, některé stromy svůj lidský protějšek nemají, jsou jen duše zemřelých, kteří na světě zůstali. A ani lidé nejsou bez výjimky. Ti, kteří duši nemají, nebo se provinili v minulém životě, si stromovce nezaslouží. Stromovec je totiž posvátný. Má člověku pomáhat a sloužit mu.

    Elisha lehce přivřela oči. Představila si, jak bude vypadat budoucnost. Jak asi bude pokračovat její život, až tahle výprava skončí. Až skončí tohle všechno. Ví, že tajemství stromového lidu s ní půjde celý život. Nemohla se však dočkat, až se dostane do Říše. Dostat se tam bylo jako nesplnitelný sen, který v představách plynul tiše jako potůček. Nikdo jí nikdy neřekl, jak to bude v Říši vypadat. A kde vůbec je ta Říše? Někde, kde je stromovcům umožněno žít nejenom v noci a kde se nemusejí skrývat pod slupkou nehybných rostlin. Ale kdo jsou vlastně? 

    Možná jsou mimozemšťané, jejichž domovina je na vzdálené planetě, do níž se dostanou pomocí jejich stromové magie. Nebo jsou třeba jenom zhmotnělé představy nás všech. Existují vůbec doopravdy? Absurdní otázky se honily Elishe hlavou, ale aby přišla na odpověď, to se nestalo. Protože Stromové tajemství není jenom to, že někdo o stromovcích ví, je to mnohem komplikovanější. 

    Dozví se vůbec alespoň jeden ze zasvěcených úplnou pravdu? Jako by to bylo možné. Padla tma. Elisha neviděla svoje ruce, ani když je přiblížila blízko k obličeji. Jediné světlo, které bylo možné ve tmě vidět zářit, byla pouliční lampa, která byla příliš vzdálená. Teď to ale nebude dlouho trvat. Za chvíli to celé začne. Zná už dobře celý proces probouzení stromů, ale dnešek je jiný než obyčejný den, dnes přece uvidí onu velkou Říši, tu, o které slýchávala vyprávět Ellow, Minva i ostatní stromy z Milionu. Ozval se dunivý tón. Jeden jediný, ve stejné síle a výšce jako každý jiný den. Po něm se ozval další, hlasitější. Oba ohlašovaly tu samou věc - stromovci se konečně po dlouhém dni probouzejí. 

    Takové zvuky mohli slyšet jenom ti, kdo o stromech věděli, pro ostatní zde bylo jen ticho. Větve se začaly hýbat. Ne tak, jako když je ovládá vítr, ale jako když člověk hýbe s rukama. Elisha to viděla dobře. Kdokoli jiný by viděl z každého úhlu jen nehybný strom. Kořeny začaly prostupovat zemí a pomalu ze sebe třesem shazovaly mokrou zeminu, která se usadila mezi drobnější kořínky. Kmenu se začaly formovat lidské rysy. Teď je Elisha všechny poznávala. Moudrý Minvus a její Ellow. S Ellow přece patří sobě. K tomu i všechny dalších čtyři stromy. „Vítám, tě, Elisho.“ promluvila Ellow. Tak ráda Elisha slyšela její hlas. Byl, jako kdyby patřil andělovi, stromovému andělovi. „Jsi připravena?“, otázal se Minvus. Věděl však, že připravena je, tak dlouho přece čekala. Elisha nejistě kývla. Nebyla si nejistá svým jednáním, ale realitou. Co když se každou chvíli obraz rozplyne a zmizí v dáli, nevratně se roztříští a nikdo už nedá celý Milion dohromady. To se nesmí stát a taky se to nestane. Je zbytečně paranoidní.

    „Jsem připravena“, odpověděla přesvědčivě a chytila se Ellow za ruku. Nebyla to součást procesu, to jen potřebovala cítit dotyk svého stromovce. „Přeješ si jistě slyšet poslední část poselství, že ano?“, zeptal se familiárně Minvus. Elisha znovu kývla, teď ale o něco naléhavěji - dlouho čekala. „Dozvíš se ho, ale až dorazíš do prvního kraje Říše. Dostaneš se tam portálem, všichni zasvěcení čekají na tebe.“ Portál, pomyslela si Elisha, takové klišé. Od stromovců by čekala něco originálnějšího, ale všechny fantasy filmy i knihy vycházejí ze skutečnosti, možná proto je portál tak oblíbený. V nelidských světech bývají jedinou branou. Minvus a Ellow spojili své ruce. Chytili se naprosto obyčejně, tak, jak se chytají lidé. Mezi nimi se pomalu začalo objevovat jemné, fialovomodré světlo. Sílilo a svoji záři šířilo po celém Milionu. Když ruce rozpojili, portál stále zůstal na svém místě a zvětšil se, stal se průchozím. „Vstup, Elisho.“ Minvův hluboký hlas se rozezněl Milionem. Elisha zaváhala. Tak dlouho čekala na tenhle okamžik, na začátek rozuzlení celého problému. Možná ale problém teprve nastane, možná tohle celé jenom hlavnímu problému předcházelo.

    „Ellow“, šeptla beznadějně Elisha. Zrak upírala ke stromové ženě, jíž dávala za vinu celé dění. Kdyby si jí byla nevšimla, nemusela by teď váhat nad správnou variantou. Stojíš přímo naproti sama sebe, řekla si, stále hledíce na Ellow. Moje druhé, stromové já mi radí. Musí to být pravda a správná volba. „Vstup, Elisho, neboj se. Je to tvůj osud. Ty jsi Vyvolená, a proto si buď jista, že se ti nic nestane.“ Tváří tvář strachu. Ellow ji uklidňovala, jako by se jí něco stát mohlo. Není lehké vkročit do neznáma, do toho zvláštního portálu. Nevěděla, kam vede, co ji čeká na druhém konci. Poslední část proroctví se měla dozvědět až v Říši. Ale co když žádná poslední část není? Ani Říše? Vstoupí a tam ji může čekat nic, jen prázdnota. „Elisho! Portál se uzavře, pokud do něj nevstoupíš, a dnes je jediný den, kdy můžeš vstoupit. Všech jedenáct zasvěcených už vstoupilo, přece všechnu snahu nezahodíš.“ Elisha si vzpomněla na svá slova - co by se stalo, kdyby se ostatní ke svému stromovci nedostali? Musí, stejně tak, jako ona teď. Nedokázala si ani představit, že by teď se vším skončila. 

    „Elisho, portál se zavírá.“ naléhal Minvus. Elisha to věděla. Stačil by jediný krok a mohlo by všechno skončit a všechno zase začít. Natáhla ruku a letmo se dotkla fialového světla. Bylo to jako dotek letního vánku. Teplý a jemný. V jediné vteřině bylo rozhodnuto. Elisha vykročila vpřed.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (6)

    Příspěvek z 20. srpna 2015 v 8:11.
    veverkakoky v něm napsala:

    Na Alíkovi už píše plno holek a každá o tom samém. Bývají to nezáživné a špatně převyprávěné knihy. Tvá kniha je ale úžasná a slovní zásoba též. Přeji ti mnoho úspěchů se psaním :)

    Příspěvek z 17. srpna 2015 v 10:08.
    ES v něm napsala:

    Nádhera

    Je to krásné, hrozně mě zajímá, jak to bude pokračovat 25

    Příspěvek z 12. srpna 2015 v 19:59.
    kikionka1 v něm napsala:

    Reakce na _-Emm-_:

    Jen do toho! 4