České počáteční uvozovky vypadají jako dvě maličké devítky a koncové jako dvě maličké šestky. V angličtině se používají dvě maličké šestky nahoře jako počáteční a dvě maličké devítky nahoře jako koncové.

Krátký výlet do historie

Kdysi dávno, když bývaly počítače ještě hloupé a otravně pomalé jen kvůli tomu, že to jinak nešlo, a telefony bývaly mobilní jen do vzdálenosti, kam dosáhla jejich zakroucená šňůra, vznikla jednoduchá sada znaků, pomocí kterých se s výpočetní technikou komunikovalo. Říkalo se jí ASCII. To áčko znamenalo, že je americká, takže obsahovala jen písmenka bez diakritiky a různé další pomocné znaky.

Mezi nimi byla i uvozovka. Nebo lépe řečeno bych jí měl říkat prauvozovka, protože to byla jakási prababička všech dnešních uvozovek. Žádné maličké šestky, žádné maličké devítky, takové jemné detaily stejně v šedesátých letech nikdo nedokázal vykreslovat. Dvě maličké svislé čárky nahoře… a konec.

Uvozovky v původním sedmibitovém kódování ASCII, © American Standards Association

Začátkem devadesátých let začala vznikat nová univerzální znaková sada zvaná Unicode, chytře vymyšlená tak, aby dokázala pojmout nejen všelijaké české znaky s diakritikou, ale i čínštinu, arabštinu a pár miliard dalších znaků. Až někdy potkáme mimozemšťany, znaková sada je na to připravena! Hravost japonských mobilních operátorů zapříčinila, že se do Unicodu od roku 2007 přidávají i všelijaké smajlíky a jiné obrázkové piktogramy (zvané emoji). Důležité ale je, že díky Unicodu už počítače dovedou vykreslovat skutečné krásné uvozovky. Hurá!

Původní prauvozovka zůstala v Unicodu pořád rovná, stejná jako dřív… a používá se jako palec. Ne ten na ruce, ale imperiální, kterým Američané označují délku dva a půl centimetru. Třeba 10" tablet má úhlopříčku 25 cm.

Problém je, že uživatelé pořád dodnes mají stejně hloupé klávesnice, na kterých různé druhy uvozovek nemůžou moc dobře rozlišovat. Co s tím? Typografičtí nadšenci si nejspíš dovedou zapamatovat, že můžou vyťukávat kombinace Alt+0132 a Alt+0147, ale je očividné, že by měla existovat snazší cesta.

Chytrá automatika

Textové editory v kancelářských programech se obvykle snaží být děsně chytré a poprat se s palcovými uvozovkami, které nebohý uživatel svojí hloupou klávesnicí píše. Vyměňují mu je za pochodu, aniž by si to uvědomoval. Logika je snadná: jsi na konci slova? => asi chceš koncovou uvozovku; nejsi? => asi chceš počáteční. Tím je perfektně pokryto skoro sto procent případů.

V červnu roku 2014 jsem pro redaktory Mafry vyrobil krátký skriptík, který dovede tuto automatiku dostat i do webových formulářů. Od té doby jsou téměř všude na zpravodajském serveru iDNES.cz krásně české uvozovky. Třeba konkurenční Aktuálně.cz dodnes má všude uvozovky palcové, jako kdyby ve vývoji ustrnuli někdy v šedesátých letech někdy v květnu 2014.

Nyní běží tentýž skript i v Alíkovi. Radostně jsem jej nasadil v očekávání, že palcové uvozovky už nikdy nepotkám a všechno bude úžasné. Ale to jsem netušil, co jiného tu potkám.

Čárka… a za ní další čárka

Nevím kdy a nechápu přesně proč, ale mezi některými mladšími uživateli internetu se vžil zvyk, že píší místo počáteční uvozovky dvě čárky. Normální interpunkční čárky, které se obvykle krčí v delších větách a očekávají, že vedle nich usedne několikanásobný větný člen, nebo se za nimi květnatě rozvalí kus souvětí, nebo tak něco… a ne, ona si za čárku dřepne druhá čárka. Jen tak. A dohromady to má být jakože uvozovka? Co to jako je?! Proč takhle? Proč ti lidé nepíšou palce?

No dobře, palcové uvozovky jsou vlastně také špatně… hm. Pokud se učíte ve škole, že počáteční uvozovky musí být vždy dole, musím uznat, že palcové uvozovky jsou tomu asi méně podobné než dvě čárky. Takže vás za dvojčárkový zlozvyk nebudu navěky proklínat. Ale zhnuseně se zakaboním pokaždé, když toto monstrum spatřím. Ono často vypadá na první pohled jinak než skutečné uvozovky – mezi čárkami je totiž větší mezera. Je to jako pacient psychiatrické léčebny, který si kvůli zkrášlení úsměvu nechal vytrhnout přední zub… a proto je v té léčebně. V ten moment je už jedno, co chce uvozovka uvodit, má mysl se naprosto utopí v té malé mezeře mezi čárkou… a čárkou.

Ať je tento zlozvyk zdůvodněný jakkoliv, jedno je jisté – krásná automatika, která kultivuje palcové uvozovky, se dvojčárkovým bujením obchází. Vzniká z toho tedy praktické zadání pro programátora – dvě čárky za sebou jdou poměrně snadno rozpoznat. Ale co dál?

Opravovat versus vychovávat

Sféra informačních technologií velmi často řeší dilema, jak postupovat, když uživatel udělá nějakou chybu. Běžní lidé ani netuší, jak velká dramata kvůli tomu můžou vznikat.

Jedna z možností totiž je vždy zamést chybu pod koberec a tiše uhodnout, co uživatel nejspíš zamýšlel. Problém je, že tím se chyba znormalizuje. Už to vlastně není chyba, když se sama řeší. Pokud vám třeba kontrola pravopisu všude opraví vidru na vydru, můžete klidně zapomenout, jaké y/i se v tomto vyjmenovaném slově píše správně. Nebo když vám automatika vyměňuje palce za skutečné uvozovky, nemusíte o nich přemýšlet…

Druhá možnost je uživatele zbrzdit, vysvětlit mu, co spáchal špatně, aby se z toho poučil a už to víckrát neudělal. Problém je, že někdy se podobné zdržování ani trochu nevyplatí a uživatel má pocit, že mu počítačový systém úmyslně hází klacky pod nohy. Třeba když chce nějaký formulář zadat telefonní číslo a nechce v něm žádné mezery, tak to je zbytečné otravování. Ale pokud po vás chce zadat e-mailovou adresu a do ní napíšete mezeru, tam už pak samozřejmě není jasné, co tou mezerou myslíte – měla to být tečka, nebo podtržítko, nebo je tam jen na ozdobu?

Běžný uživatel si dovede na ledacos zvyknout a pak mnohdy očekává, že jeho návyky zafungují i v jiných místech. Jakákoliv vyšší tolerance vypadá nezodpovědně, protože učitelku českého jazyka nepřesvědčíte, že na vyjmenovaných slovech už nezáleží. Jakákoliv nižší tolerance zase vypadá hloupě a neprakticky a obtížně ustojí v konkurenčním boji (pokud máte poškozený soubor, který jeden editor umí přečíst bezchybně a jiný editor vám jen vynadá, je jasné, který si vyberete).

Jak moc záleží Googlu na ypsilonu ve vyjmenovaném slově?

Vývojáři často stojí před rozhodnutím v principu velmi podobným tomu, které řeší i politikové. Není to technické dilema, ale ideologické – musejí zvažovat, jestli chtějí vyřešit nedostatek v systému, nebo v hlavě uživatele. Kam patří dvě čárky? Nejsem si jistý.

Měl by formulář člověku vynadat „Hele, dvě čárky fakt nejsou uvozovka“? Nebo možná je prospěšnější chybu tiše opravit, aby se dvě čárky uvozovkou staly? Což takhle najít nějaký kompromis?

Někteří příslušníci dvojčárkové generace už vyrostli a nastoupili do pracovního procesu, aniž by jim kdokoliv naznačil, co dělají špatně, proto jsem dilema dvou čárek musel vyřešit i v práci. Nyní už od půlky ledna běží i na Alíkovi nový uvozovkový skript, který dává pisateli vepřový signál.