Je mi deset a už celých dlouhých deset let toužím dostat domácího mazlíčka. Vždycky jsem si přála psa. Přemlouvala jsem rodiče už od malička, ale ti pořád nic, prý až si postavíme rodinný dům se zahradou. 

Rodinný dům se zahradou máme a pořád nic. Pak mi mamka řekla o tom, že její kamarádka má malou farmu, na které chová koně, slepice, králíky a potřebuje uvolnit králíkárnu pro nová mláďata a jeden králík prý musí pryč. Hádejte, co mamce asi nabízela. Ano. Chtěla jí dát toho králíka a zadarmo.

Touha po psovi byla rázem pryč, ted´ jsem rodiče přemlouvala a prosila zase o králíka. Chvíli váhali, ale za měsíc už jsme jeli v autě s přepravkou na klíně. A hádejte, co v ní bylo. Byl to on, můj vysněný domácí mazlíček - králík.

Byla jsem štastná. Králice byla černo-bílá a pojmenovala jsem ji Bonnie (čti Boný). Doma na terase už byla připravená klec s miskou na vodu a králičím krmením. No, prostě super. Od té doby už jsem nikdy neškemrala, že chci psa, protože vím, že Bonnie je nejlepší, nejlepší na světě.