Roman. Už jenom to jméno slyším, je VŠECHNO špatně. Ten Roman, to je beznadějný případ. A s ním to ještě dělá i jeho kamarád, Jakub. 

Jde o takovou věc, o které (radši) nechci nikomu nic říkat. Ale oni se mi za to teď smějí. A přidávají se k nim i ostatní. Ty dvě holky nejsou AŽ TAK zlé, ale co se týče těch dvou kluků, tak bych nejradši přestoupila na jinou školu. Jenže nemůžu. Chci, aby mě dál učila němčinu naše paní učitelka, a totéž i s angličtinou a češtinou. A nevadí mi naše fyzikářka ani tělocvikářka. Náš pan učitel třídní mi též nevadí, ale poslední dobou... No... Vím, že pan učitel má spoustu povinností. To chápu. I já mám své povinnosti. Ale aspoň na třídnických hodinách bychom si o těchto věcech mohli popovídat. 

Pan učitel vymyslel takový systém, že když někdo zlobí, nebo vyrušuje, tak mu služba napíše na tabuli čárku. A za 3 čárky má ten dotyčný poznámku. Chytré, že? Jenže. Roman toho začal zneužívat. Sedím v lavici sama, vedle mě sedí na židli jenom moje aktovka. Rosťa sedí poslední dobou ve druhé lavici místo ve třetí (já sedím ve čtvrté lavici) a za mnou taky nikdo není. Podívám se jinam a pak zpátky - a - no co asi? - mám na tabuli čárku. Jeho důvod zní, že mluvím. Ale nejsem až tak moc pitomá, abych si povídala s mojí aktovkou nebo něčím jiným. Moje strategie je říct „HA,HA,HA,HA,HA, fakt vtipný,“ ale asi budu muset vymyslet něco lepšího. Nevím, jestli to mám někomu říct. Vadí mi to, ale nevím, jestli je to tak rozrostlé, aby se to řešilo s někým dospělým nebo tak něco. Moje kamarádky se na mě buď vykašlaly (Áďa se nelíčí? Tak to nemá cenu se s ní kamarádit!!), nebo se odstěhovaly. 

Jedna z nich do Plzně a další až daleko na Slovensko. Ale já nechci být sama! Nechci, aby si ze mě furt někdo dělal srandu! No a co, že jsem blondýna? No a co, že se nelíčím? To přece nejsou podstatné věci. Já chci jenom to, aby se třeba Gábina vrátila ze Slovenska. Nebo Edita z Plzně. To by mi úplně stačilo.