Alíkovina

V čem děláme často chyby a ani o tom nevíme?

vydáno  •  Alík

Když něco píšeme, je přirozené dbát na pravopis a gramatiku. Nikdo však není neomylný, proto i těm nejpečlivějším z nás občas uteče nějaká ta chybička. Někdy to bývá kvůli nepozornosti, i těm nejdokonalejším znalcům češtiny se však může stát, že udělají nějakou chybu prostě proto, že nevědí, že je to chyba.

Jazykové příručky, © Češtinář

Některé chyby jsou totiž natolik rozšířené, že už je ani nevnímáme jako chyby a z míry nás vyvede spíš to, když ono slovo nebo jeho tvar náhodou někdy někde uvidíme napsané správně. Ovšem i kdyby se nějaká chyba zopakovala milionkrát, chybou kvůli tomu být nepřestane. V tomto článku si představíme hned několik takových často se objevujících, a přitom ne každému zjevných chyb. Možná zjistíte, že některé z nich jste až dodnes nevědomky dělali také.

Z věže shlédneme, ale film zhlédneme

Mnozí lidé spoléhají při ověřování pravopisu na vyhledávač Google – nevědí-li si rady, zadají problémové slovo do vyhledávacího pole, a co se podtrhne, je špatně. Googlu však není radno věřit. Když pomocí něj totiž zkusíte vyhledat filmy ke zhlédnutí, bude se vás snažit přesvědčit, že jste udělali chybu a správně je filmy ke shlédnutí (schválně si to vyzkoušejte!). Opak je pravdou. Shlédnout se s na začátku znamená podívat se (na něco nebo někam) shora dolů, můžeme tedy třeba říct: Shlédli jsme z věže kostela (na naše město). Když ale zhlédneme něco coby diváci, píšeme na začátku z, například: Zhlédli jsme zajímavé divadelní představení. Zhlédli jsme úspěšný film.

Podle mé zkušenosti je to jedna z nejrozšířenějších pravopisných chyb vůbec. Už jsem se s ní setkal nejen na internetu, ale dokonce i v tištěných knihách. Ty přitom (na rozdíl od mnohých textů na internetu) vždy před vydáním procházejí korekturou – to znamená, že je musí někdo prohlédnout, aby v nich nebyly chyby.

Zmatení rodů: koala a hranolky

Zatímco předchozí chyba, o níž byla řeč, byla chybou pravopisnou, teď budu mluvit o chybách gramatických. Ptáte se, jaký je v tom rozdíl? Pravopisné chyby se týkají vždy jen psaného textu, takže se neprojevují v řeči (např. být a bít sice rozdílně napíšeme, ale vyslovíme stejně). Gramatické chyby se naproti tomu týkají nesprávného ohýbání slov (špatného skloňování a časování), anebo nesprávné stavby věty – to znamená, že gramatickou chybu můžeme na rozdíl od pravopisné udělat i při mluvení. Dá se snad říct, že o to jsou takové chyby zákeřnější. Mnozí lidé však rozdíl mezi pravopisem a gramatikou neznají a tyto pojmy zaměňují.

Gramatické chyby dělají především hodně malé děti a také cizinci, kteří se mluvit česky teprve učí. I nás, jako již zkušené rodilé mluvčí, však může čas od času nějaké slovo překvapit. Mysleli jste si například, že koala je rodu ženského a říkali jste tedy, že eukalyptus koale neškodí, že v zoo jsou hezké koaly nebo že máte doma velký plakát s koalami? Tak si představte, že koala je ve skutečnosti rodu mužského a neskloňuje se podle vzoru žena, ale podle vzoru předseda. Správně tedy říkáme, že eukalyptus koalovi neškodí, že v zoo jsou hezcí koalové a že máme doma velký plakát s koaly.

Pravda, koala není původem české slovo a také ho většina z nás nepoužívá zase tak často, není se tedy čemu divit, že ho mnozí nevědomky přiřazují ke špatnému rodu. Zrádná však v tomto ohledu mohou být i slova zcela domácí a používaná mnohem častěji. Už nesčetněkrát jsem například narazil na jídelní lístek, který nabízel smažený sýr s hranolkami. Hranolky jsou však také rodu mužského – v jednotném čísle není ta hranolka, nýbrž ten hranolek, slovo tedy ohýbáme podle vzoru hrad. A to platí samozřejmě i pro 7. pád množného čísla, smažený sýr (i jiné jídlo) si tedy můžeme spisovně česky dát jedině a pouze s hranolky.

Hyperkorektnost – když to „správně“ jen vypadá

Právě zmíněná chyba ve skloňování slova hranolky vzniká nejspíš proto, že se nespisovně běžně říká s hranolkama. A jelikož jsme si tak nějak vědomi toho, že toto je nesprávně, při spisovném vyjadřování se tvar snažíme upravit tak, aby zněl „správněji“, přitom si však neuvědomujeme, že stejně děláme chybu. Takovýto druh chyb má svoje zvláštní pojmenování, říká se tomu hyperkorektnost. A proč o tom vůbec mluvím? Protože s tím souvisí ještě další dvě rozšířené chyby, o kterých bych se dnes rád zmínil. Obě z nich přitom vznikají právě kvůli špatně směřované snaze o spisovné vyjadřování, které ve skutečnosti spisovně jen vypadá.

Tou první z nich je nesprávné skloňování číslovek dva a oba. Měli jste za to, že když řeknete nebo napíšete, že jste šli na zmrzlinu s oběmi dvěmi kamarádkami, vyjádřili jste se spisovně? A zrovna ne! Správně totiž říkáme i píšeme s oběma dvěma kamarádkami, jakkoliv to může znít zvláštně, jelikož jsme zvyklí na to, že když něco končí v 7. pádě na -ma, bývá to nespisovné. V tomto případě to ale neplatí, zakončení -ma nám zde totiž zůstalo z historických důvodů. To stejné mimochodem platí i pro některá slova označující části lidského těla po dvou (vzal jsem něco holýma rukama, podíval jsem se na to svýma očima, zastříhal jsem ušima). Jsou to pozůstatky takzvaného dvojného čísla (neboli duálu), které jsme kdysi v češtině měli kromě jednotného a množného čísla a označovalo právě věci po dvou. Ve slově kamarádkami už však zakončení -ma samozřejmě nemá co dělat.

A podobně – tedy snahou o spisovnost nesprávnou cestou – vznikají i chyby v podmiňovacím způsobu. Cítíme, že na vyjádřeních já by sem to neudělal a my by sme nepřišli je rozhodně něco špatně, jsou nespisovná. Spisovná z nich však neuděláme tím, že doplníme j, i tvary já by jsem to neudělal a my by jsme nepřišli, popřípadě i ty by jsi to neudělal a vy by jste nepřišli, jsou totiž chybné. Pokud se chceme vyjádřit skutečně spisovně, musíme napsat či říct jedině bych to neudělal, ty bys to neudělal, my bychom nepřišli či vy byste nepřišli.

Kam se obrátit, když nevím?

Čeština (tak, jako ostatně i řada jiných jazyků) skýtá skutečně mnohé záludnosti a je jich samozřejmě daleko více, než kolik jsem jich tu jmenoval. O všech se tu však pochopitelně rozepisovat nemůžu. Možná by se tedy na závěr hodila nějaká rada, kam se obrátit, když nás nějaká taková záludnost zaskočí.

Jestliže zrovna nemáte možnost promluvit si se svým učitelem českého jazyka (což bývá většinou nejvhodnější, jelikož vás zná a ví, jak vám problematiku vysvětlit nejlépe tak, abyste jí porozuměli), pomoci mohou například Pravidla českého pravopisu nebo Slovník spisovné češtiny. Pokud však nemáte tyto příručky doma nebo v nich nenajdete řešení vašeho problému, můžete se uchýlit i k internetu. Nedoporučuji však spoléhat na vyhledávače (jak špatným rádcem je Google, už jsme si ukázali) ani na náhodné stránky, které vám nabídnou – internetový obsah totiž může vytvářet bez kontroly kdokoliv, třeba i člověk, který problému, o kterém píše, ve skutečnosti vůbec nerozumí. Existuje však internetová stránka, u které máte správnost na ní uvedených informací stoprocentně zaručenou. Je to Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český (prirucka.ujc.cas.cz/). Poradí jak s pravopisem, tak s gramatikou a veškeré tvary problémových slov si v ní lze snadno a rychle vyhledat.

Doufám, že byl pro vás tento článek užitečný a že vás toho teď díky němu v naší mateřštině už tolik nepřekvapí.

Související soutěž:

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (25)

Příspěvek z 2. března 2018 ve 21:01.
Češtinář v něm napsal:

Dovol, abych ti ty tři případy, které jsi tam objevila, okomentoval:

1) Podle mého názoru lze toto souvětí chápat dvěma způsoby. Celé zní: Některé chyby jsou totiž natolik rozšířené, že už je ani nevnímáme jako chyby a z míry nás vyvede spíš to, když ono slovo nebo jeho tvar náhodou někdy někde uvidíme napsané správně. Třetí větu lze chápat buď jako větu hlavní navazující na první větu – a potom by se čárka před a skutečně psala. Já jsem ji ale chápal jako vedlejší větu, která stojí na stejné úrovni s větou předchozí, druhou (dalo by se říct: že už je ani nevnímáme [...] a že z míry nás vyvede spíš to). Pokud souvětí pochopíme takto, čárku nepíšeme.

2) Tady nemáš pravdu. Celé souvětí zní: [N]evědí-li si rady, zadají problémové slovo do vyhledávacího pole, a co se podtrhne, je špatně. Zájmeno co zde uvozuje třetí vedlejší větu podmětnou, spojka a, která jej doplňuje, se ve skutečnosti váže až k čtvrté větě hlavní je špatně. Třetí věta vedlejší je na čtvrté větě hlavní přímo závislá – pro názornost lze jejich pořadí klidně i otočit: je špatně, co se podtrhne.

3) Tady jsi odhalila skutečně chybu, sem čárka opravdu patří. Ovšem odvažuji se tvrdit, že jednu čárku si ve více než 7000 znaků dlouhém článku můžu dovolit zapomenout. ;-)

Příspěvek z 2. března 2018 ve 20:45.
ada1324 v něm napsala:

Musím uznat, že jsem ti křivdila - chyb v interpunkci tam není mnoho, jak jsem psala, ale našla jsem celkem tři. Konkrétně:
„...že už je ani nevnímáme jako chyby, a z míry...“ (chybí čárka před „a“),
„...vyhledávacího pole a co se podtrhne...“ (přebývá čárka před „a“),
„...koala je rodu ženského, a říkali jste si tedy...“ (chybí čárka před „a“).

Příspěvek z 27. února 2018 ve 21:35.
Češtinář v něm napsal:

ada1324: Je možné, že jsem nějaké chyby přehlédl, ale nejsem si toho vědom. Mohla bys být konkrétnější?