Nepočetná skupinka dětí v doprovodu ne více jak čtyř dospělých čekala na nádraží. Vlak dorazil. Lidé z vlaku se již rozutekli, každý za svými potřebami.
Dlouho se nic nedělo. Průvodčí obcházel vlak. Vypadá to, že nakonec stejně nedorazil. Ale moment! Průvodčí někomu pomáhá z vlaku. Říkal, že má problémy s nohou, ale takové, že nevyjde z vlaku bez pomoci?
Vylezl ven a už si o berlích a s nohou v sádře štrádoval k nim od vlaku. Měl pravou ruku pokrčenou a permanentně v pěst, přelétl pohledem hlouček čekajících, bylo zjevné, že se cítí trapně, nesvůj. Prakticky všichni na něj upírali pohled. Nervozita se mu nedala zapřít, nervózní úšklebek a zamávání prsty levé ruky.
„Ahoj,“ řekne a uhne pohledem.
Skupinka vyrazila i s tímto opozdilcem po památkách. Většinu času se tento podivín držel u Martina. Dalo se poznat, že se cítí nesvůj v kolektivu.
Když si šli sednout na oběd do místní restaurace, přisedl si k Martinovi.
„Mohu?“ zeptal se a počkal na odpověď. Souhlasné přikývnutí. Sedl si.
„Děje se něco, Hejkale?“ zeptal se Martin.
Hejkal si ho dlouze prohlédl a zamyslel se, poté se k němu naklonil a zašeptal: „Potřebuju pomoc. Mám v hlavě guláš z emocí.“
„A důvod šeptání?“ zeptal se Martin.
Hejkal si opět normálně sedl a nervózně se usmál. „Spějí...“ řekl.
„Kdo spí?“ zeptal se Martin.
Chvíli to vypadalo, že chce něco říct, ale zavrtěl jen hlavou a něco vytáhl z kapsy bundy.
„Víš, věřím na runovou magii. Sám jsem tyhle kousky vytvořil a zasvětil živlům, poté si z nich vytvořil talismany.“ Ukáže tři hliněné destičky se znaky Teiwaz, Thurisaz a Eiwaz.
„Víš, Martine. Mám něco, co je tak trochu srovnatelné se schizofrenií. Žijí ve mně tři další osoby. Petri Haknen, Dimitrij P. Vlkov – víš, že jeho příjmení vzniklo chybou matrikáře? Správně je to Volkov, ale co už.“ Řekne Hejkal a je divné, jak mu nedochází, že Dimitrije Vlkova vymyslel sám.
„A ta třetí, hádám, jsi ty, Richard, že jo?“ zeptal se Martin.
Úšklebek na tváři Hejkala, mírně znepokojující, ale přesto tam byl. „Osoba, kterou ty nazýváš Richard, je jen celek mentality. Oikea?“
Jasný? Ale co? A proč proboha mluví najednou finsky?
Hejkalův pohled se najednou změnil, z vážného je to skoro dětinsky radostný.
„A třetí forma jsem já – Hejkal osobně. Ti dva.“ Ukáže za sebe, nikdo tam ovšem není „...si o mě myslí, že jsem strašně dětinský a že pro normální fungování mě je potřeba odstranit.“
