Německá spolková země Porýní-Falc zakázala předem neohlášené testy na školách. Zemský ministr školství Sven Teuber se domnívá, že školy v současnosti působí na žáky jako prostor, kde se necítí dobře. Nepředvídatelnost zkoušení testem nebo u tabule vytváří stresové situace, a to podle Teubera do moderní školy nepatří.

Život jako běžící pás

Jedna z výhrad, která proti opatření často zaznívá, je ta, že život je v zásadě jedna velká náhoda. Dokážeme omezeně předpokládat, co se bude dít v několika dalších minutách, hodinách nebo dních, ale nemáme příchozí události zcela pod kontrolou. Vždycky se může stát nehoda nebo nouze, kterou je bohužel nutné někdy zvládnout i bez předchozího varování.

Takovým příkladem je třeba svět podnikání. Úřady mohou přijít na kontrolu bez předchozího oznámení, protože si chtějí ověřit, že podnik dokáže fungovat v pořádku i bez poskytnuté doby na „dočasné zahlazení nedostatků“.

Za neohlášenými testy se tu tedy může do jisté míry schovávat dobrý záměr, který připravuje žáky na reálné situace ještě v době, kdy víceméně o nic nejde. Ale je opravdu tomu tak?

Vzdělávací proces v ohrožení

Jde o hodně. Stres může vypadat jako ubohá výmluva na to, že se dnešní školáci nechtějí učit (chtějí, spíš to neumí, protože je nikdo nenavedl, jak to dělat správně), ale i v profesním životě se jedná o hrozivou příšeru, s kterou si nevědí rady i dospělí.

Dobrá rada je se naučit stres zvládat, s čímž by se mělo začít už na školách. Určitě to ale neznamená, že můžeme prohlásit, že děti mají být už od základu odolné proti stresu a nepříjemnému prostředí školy se musí podvolit.

Naopak pozitivní atmosféra školy je velmi zásadní znak prostředí, pokud v něm má docházet k legendárnímu a skutečnému procesu učení. Má to být místo pro rozvoj osobnosti. Děti se zde proměňují v superdospěláky budoucnosti, kterou jsme si všichni vysnili. Musíme se ale pokusit jim tu budoucnost ukázat a prokázat, že síla vzdělávání je revoluční, pokud víme jak na to. Ale skutečně to víme?

Co je to „učit se“?

Spoustě lidem nemůžete říct jen „nauč se to a to“, protože spousta z nich ani netuší, co znamená „učit se“. O definici učení se by šlo napsat samostatný článek, takže se teď spokojíme s jednoduchou definicí. Učení se je kognitivní proces, který nám umožňuje si spojovat zažité s novým a tvořit tak spojení, díky kterým jsme si schopní pamatovat vědomosti a dovednosti.

Ale pozor! Nesmíme proces učení zaměňovat s aktivitou, kterou se snažíme (občas neúspěšně) proces učení spustit. Pokud si čtete skripta a věnujete svou pozornost něčemu jinému, proces učení nemusí vzniknout a nejedná se tak o učení se!

Lidé mají za to, že se jedná o tu (obvykle nudnou) aktivitu, ale dokud nepochopí, že musí docházet ke kognitivnímu úsilí, nemohou být schopni se učit. Stejně tak platí, že k procesu učení nemusí docházet jen při čtení skript. Že proces učení vzniká jen u děsně nudného čtení si zápisků je mýtus.

Existují ověřené metody učení, které jsou navržené blíže k tomu, jak náš mozek a naše paměť fungují, ale tomu se budeme věnovat případně v jiném článku.

Důležitá poznámka: Biflování není učení se! Biflování je snaha si zapamatovat obsažné množství informací najednou bez vazeb, bez pochopení a beze smyslu. V kontextu školních systémů se jedná o past, která vypadá jako dostatečná zkratka pro zvládnutí požadovaného, ale 1) vyžaduje přípravu (proto jsou neohlášené testy takový problém) a 2) asi jako všechno dělané hrubou silou: nefunguje dobře. Vědomosti bez vazeb a dovednosti beze smyslu člověk zapomene mnohem rychleji než jiné věci uložené v dlouhodobé paměti.

Biflování jde teoreticky natrénovat a může se jednat o skvělý způsob, jak se naučit věci, mezi kterými si nedokážete najít spojitosti, ale bez praxe a znalosti správných paměťových metod bych jeho použití nedoporučil. Nabiflované vědomosti brzy zapomenete a pokud testy na sebe nějak navazují nebo vyžadují znalosti z minulých let (na ZŠ/SŠ aktuální zejména v matematice a češtině), najednou se ocitnete před problémem, že v složitějších problémech nedokážete udělat ani první jednoduché kroky. A tam už biflování přestává být účinné. Nemůžete se nabiflovat, jak se počítá jeden složitý příklad, pokud nevyřešíte žádný jiný ani podle vašeho nabiflovaného postupu.

Je to jako kdybyste se naučili vařit jedno jídlo a neuměli uvařit žádné jiné, protože jste se naučili jednu konkrétní posloupnost kroků. Ale když se naučíte jednotlivé kroky a zjistíte, kdy je můžete použít a co vám vyleze, když je použijete, dokážete uvařit jakékoliv jídlo.

Role estetiky

Základní motiv jakékoliv činnosti, v které jsme dobří a kterou zvládáme, je schopnost milovat. Role estetiky se podle mého v odborné literatuře o pedagogické činnosti hodně podceňuje, přitom se jedná o základní světobod vzniku velké sítě vědomostí, znalostí a dovedností, které hned tak rychle nezapomeneme.

Pokud něco milujete a dělá vám to radost, naučíte se o tom cokoliv. I kdyby se mělo jednat o blbost typu, že dokážete vyjmenovat všechny příchutě chipsů v Česku nebo že znáte zajímavá fakta o každé stanici metra v Praze, pořád se totéž dá aplikovat i na mnohem komplexnější obory věd.

Myslíte si, že kdyby slavné fyziky a matematiky jejich vědní obor nebavil, věnovali by se mu? Vymýšleli by další a mnohem složitější teorie kvůli tomu, že jim někdo řekl, ať to udělají?

Vzdělávání není o tom se naučit náhodné informace, které si pak máte nechat zaklít v paměti navždy, abyste byli superdospělými, kteří ví všechno. Superdospělý budoucnosti miluje svůj obor, který mu vzdělávání pomohlo najít, a díky svým pokročilým znalostem oboru buduje tu budoucnost, kterou my všichni chceme prožít.

A pozor! Váš milovaný obor nemusí být nutně školní předmět. Spousta oblastí lidského zkoumání se na školách ani neprobírá, protože se nejedná o nutnou součást „všeobecného středu“. Věřte však, že svět potřebuje superdospělé posedlé i těmito obory.

Takže... je zákaz neohlášených testů správná cesta?

Záleží. Jedná se o krok dobrým směrem, pokud tím školy nezasadí jiný problém a řídí se základními idejemi vzdělávání. V roce 2024 jsme v Česku řešili problematiku mobilních telefonů, zda by je bylo vhodné ve školách zakázat. Je to úplně stejná otázka jako ta o neohlášených testech, protože pramení z nedostatků, které současné vzdělávání má.

Pokud žáci nejsou přímými účastníky vzdělávání a chodí do školy si jen prosedět své, nemá smysl tyto otázky ani řešit, protože problém je v nedostatečné prezentaci vzdělávání jako prostředku služeb nám všem v budoucnosti.

Nepřiměřenými zákazy všech distraktorů, které vzdělávání stojí v cestě, se mohou věci jen zhoršit. Třeba nemá smysl zakazovat striktně kalkulačky, protože to dokážou být velmi dobří pomocníci při dělání výpočtů, které jsou pro nás už jen repetitivní a nepřinášejí do vzdělávání nic nového.

Stejně tak ale „ulehčení“ procházení školou a získání finálního diplomu není cesta, protože vzdělání není předatelné tak snadno jako je kus papíru, který ve skutečném životě zajímá asi jen personalistku. Vzdělávání má být náročné, ale pouze tak náročné, aby to mělo smysl a mělo své výsledky.

Řešením všech problémů je nakonec prezentovat vzdělávání ve správném úhlu pohledu a prostředkovat ho tak. Umožnit mu se inovovat. Umožnit mu přístup k inovacím (ale nenahrazovat ho inovacemi). A hlavně milovat to, co nás baví.