Jako malá jsem byla velmi otevřená a plná smíchu. Ráda jsem blbla, hrála si. Prostě hezké dětství.

Mám ale postiženého bráchu. Má mozkovou obrnu. Není na vozíku, jen má špatnou rovnováhu, jednu nohu kratší a je jiný. Jmenuje se Martin. Když mu bylo šest, mně tři a mladšímu bratrovi jeden rok, měl jít Martin do školy, ale nakonec měl odklad a nakonec se zůstal učit doma. Aby to nebylo moc komplikované, ani já a Jenda (mladší bráška) jsme nechodili do školy. Měli jsme vždy jen přezkoušení každé čtvrtletí.

Když mi bylo deset, šla jsem do 5. třídy, mezi ostatní děti. Stala jsem se normální žákyní. Učitelku jsem překvapila češtinou a dětmi jsem byla pasována na nejchytřejší ze třídy. Někdo mi záviděl pravopis, někdo chválil a obdivoval. Jsem soutěživá a ráda vyhrávám, ale nesnáším, když je to moc lehké. Nudila jsem se. Dělala jsem tedy přijímačky na gymnázium.

Ještě na základce jsem získala první kamarádku, tedy ne první v životě, ale vy víte, jak to myslím. Jmenovala se (stále se jmenuje) Maruška. Seděla jsem s ní v lavici. Chtěla jsem být její „BFF“. Ona moje byla, ale já její ne. Začaly potíže.

Měla svou nejlepší kamarádku, tichou holčinu jménem Hanička. Nikdy jsem nechápala, co na ní vidí. Holky z „nižší vrstvy“ ji chtěly za kámošku téměř všechny. Já zase chtěla být „nejka“ Marušky. Boj o první místo odstartoval. Chtěla jsem s Maruš chodit ve dvojici do šatny, být oficiálně její kamarádka. Tajně jsem si přávala, aby ji Haninka zradila. Ale co bych byla za kamarádku, kdybych se radovala z jejich problémů a hádek? Snažila jsem se chovat sportovně a mít z holek radost, i když jsem trpěla jako zvíře.

Pak přišel šok. Učitelka přesadila Marušku k bezostyšné lhářce, říkejme jí třeba Karolína. Já jsem se ocitla vedle Valčy, pomlouvačky a husy. Když přišla nová holka Aneta, začala jsem se kamarádit s ní. Vztahu jsem hodně ublížila tím, že jsem se jí a jejímu klukovi posmívala. Je mi to dodnes líto. To vše je už pasé.

Jsem na gymplu. Myslela jsem si: Mám novou šanci! Budu bezva holka! Ale je to ještě horší. Tři holky se mi posmívají, že ke svačině jím housku. Další slepice je na mě pořád hnusná a nafrněná. Jsem antitalent na tělocvik - tedy... Možná mám trochu toho nadání, ale neznám sporty, hry a tak dále, které ostatní dělají už od první třídy.

Ale našla jsem si kamarádku na kroužku gymnastiky. Neznáme se dlouho, ale je bezvadná. Je s ní sranda, má ráda zvířata a chodí se mnou na španělštinu. Jmenuje se Alžběta a říkají jí Béťa. Je o rok mladší než já. A to by byl pro mnohé nány ze třídy důvod, proč mne odsoudit. Všichni jsou tak hrozně důležití.

Za sebe bych vám ráda poradila: Zkuste se spřátelit s dětmi staršími i mladšími. Berte přátelství vážně. Nevyzrazujte tajemství.

Já vím, že je to celkem o ničem, ale třeba najdu někoho, kdo je na tom podobně nebo si tím prošel. A že to třeba někomu pomůže.