Alíkoviny

Vada zraku odděluje člověka od věcí, vada sluchu zase od lidí

vydáno  v 11:57
Tablety usnadní komunikaci s neslyšícími.

Na základce ke mně jednou přišel kamarád se slovy: „A ty víš, že neexistuje jenom jeden znakový jazyk, ale každý národ má vlastní?“ Vůbec nevím, jak na to téma přišel. Osobně neznal nikoho, kdo by uměl znakovat. Každopádně, pomocí internetového vyhledávače jsme spolu tenkrát našli videoslovník českého znakového jazyka, mateřštiny českých neslyšících, a naučili jsme se pár slovíček.

Čtenáři píší Alíkoviny

V této rubrice najdete texty dětí, uživatelů Alík.cz. Vizitku autora najdete kliknutím na odkaz v závěru článku. Pokud se chcete přidat a stát se autorem Alíka, můžete svůj text i s průvodní fotkou vložit zde. Svůj článek pak hledejte v Alíkovinách, v rubrice Čtenáři píší Alíkoviny.

O prázdninách po 9. ročníku jsem se procházela s pejskem po okolí, když mě zastavila slečna s papírkem v ruce. Na papírku byl vzkaz - ptala se na cestu do nedaleké ulice. Začala jsem jí slovně popisovat cestu, ale ona se zatvářila zmateně a zatřepala si rukou u ucha. Chvíli jsem se snažila rozpomenout, a pak jsem se jí ve znakovém jazyce zeptala: „Ty jsi neslyšící?“ Po tváři jí přeběhl výraz překvapení, potom se usmála. „Ano. Ty umíš znakovat?“ Poprosila jsem ji o tužku a napsala popravdě, že umím jenom základy, protože jsem se učila hodně dávno. A že ji do ulice dovedu. To bylo nejjistější. Znakovkou jsem jí cestu vysvětlit nedokázala. Nakonec mi poděkovala a dlouho jsem ji neviděla.

Po několika měsících jsem trochu změnila trasu svého ranního běhání. Bylo ještě šero, neměla jsem brýle a skoro jsem si nevšimla, že na mě z druhého konce ulice kdosi mává. Zpomalila jsem do rychlé chůze a šla tomu člověku naproti. Než jsem poznala obličej, osoba se začala přehrabovat v kabelce, až triumfálně vytáhla propisku a malý notýsek.

V tu chvíli mi svitlo, přestala jsem se zadumaně mračit a taky jsem zamávala. Chvíli jsme si tak psaly, dozvěděla jsem se, že slečna jménem Gábi se před pár týdny přistěhovala sem, ke svému příteli, ke kterému jsem jí tenkrát vedla. Ani jeden z nich tu v okolí neznal mnoho lidí, třebaže Mirek, přítel Gábi, tu bydlel několik let.

Sousedi se bojí komunikovat s neslyšícími, nejsou zvyklí si psát místo povídat, neumí znakovat a často se smějí, když se jejich neslyšící sousedi snaží mluvit nahlas. Neuvědomují si totiž, že pro neslyšícího je nesmírně náročné naučit se artikulovat - představte si naučit se mluvit, když neslyšíte slova!

Gábi mi po rozhovoru popřála hezký den a odešla na autobus do práce.

Druhý den jsem schválně běžela ve stejnou dobu stejnou trasu. Gábi jsem opět poznala až těsně před sebou. Kráčela zády ke mně. Nevěděla jsem, jak ji oslovit. Bála jsem se, že ji vylekám, když se jí dotknu, nebo najednou vyběhnu před ni. Několik metrů jsem šla po štěrkové cestě za Gábi v těsném závěsu, potom se moje nová sousedka ohlédla. Na chvíli se zarazila, vytáhla mobil a ptala se, proč jdu za ní. Vysvětlila jsem jí svou situaci a ona se zasmála. „Nelekla bych se, tušila bych, že jsi to ty. My, co neslyšíme, si musíme na nové věci zvykat rychle!“

Oddechla jsem si. „Jak jsi poznala, že jdu za tebou?“ Ukázala mi sluchadlo na svém levém uchu: „Teď trochu slyším.“ Doprovodila jsem ji až na zastávku a mezitím jsme si opět povídaly, o tom, jaké je skoro neslyšet, jaké je špatně vidět, tentokrát pomocí prstové abecedy, kterou jsem si pamatovala z prvního stupně ZŠ.

Řekla jsem Gabče, že znám neslyšící, ale nikdy jsme si nepovídali. Poprosila jsem, jestli by mě naučila lépe znakovat.

A tak jsem si našla kamarádku. Navzájem se zveme k sobě na zahrádku nebo do čajovny a povídáme si. Už jsem se naučila rozumět i jejímu i Mirkovu mluvenému slovu, třebaže to chvíli trvalo. Občas ji potkám, když jsem venku s jinými - slyšícími - kamarády. Ti se tváří překvapeně, když začneme znakovat, a ještě překvapeněji, když se Gábi rozpovídá (a nově příchozí jí nerozumí). A potom se najednou osmělí, chtějí umět znakovat, mají spoustu dotazů - z nichž některé musí být nepříjemné (Od kdy jsi neslyšící? Šlo by to opravit?). Ale Gábi nám trpělivě odpovídá.

Možná tuší, stejně jako já, že to je jediná cesta, jak zvýšit povědomí o neslyšících lidech mezi námi. Slyšícího člověka jen tak samo od sebe asi nenapadne jít a vyzvídat na internet nebo do knihovny či mezi lidi, jak s neslyšícím mluvit, za co je považovat. Jenže pak dochází k nedorozuměním. Někdo si například mylně myslí, že neslyšící jsou hloupí, protože se jim špatně povídá, nebo že nedokážou pracovat stejně, jako my.

Ano, jsou mezi námi rozdíly, ale nejsou tak hluboké, aby neslyšící museli žít v uzavřené komunitě bez možnosti stýkat se s okolním světem. Ne nadarmo se říká: "Vada zraku odděluje člověka od věcí, vada sluchu zase od lidí." Podle mě je to především vina lidí.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (1)

Příspěvek z 19. září 2014 v 19:12.
PejsekNelinka v něm napsala:

Pěkné.

Krásný článek. Ten se Ti fakt povedl! Gratuluji! 4