Vánoce mám moc ráda. Jsou to svátky, které mají krásnou atmosféru. Alespoň pro mě. Jsem ráda, že se celá rodina sejdeme doma. Protože to až tak často není. Užíváme si, že jsme spolu, povídáme, mlsáme, ... Jak to bylo na Vánoce u rodičů a prarodičů, to už dávno vím. Nejen z vyprávění, ale i z fotek. Vypráví o tom pravidelně. A jak jsem zjistila, od těch Vánoc, jaké slavíme u nás doma dnes, se příliš neliší. Až na tu televizi.

Babička ráda vzpomíná na vánoční procházky. To je u nás už tradice. Brával ji jako malou vždy někdo z rodiny na procházku, aby ostatní zatím v parádním pokoji vše připravili a bylo to překvapení. Parádní pokoj byl pokoj, kam se běžně nechodilo. Všude „načančané dečky“, vystavený porcelán, ... vodily se tam jen návštěvy a byla tam oslava Vánoc. Jinak se tam nesmělo, aby děti něco neshodily. Pokoj býval prostě většinou zavřený. Jak babička vzpomínala, bylo to prostě místo, kam se běžně nesmí, akorát se tam během roku tajně nakukovalo. Aby to rodiče nevěděli... Prababička si totiž na tom pokoji hodně zakládala.

A když se babička vrátila z procházky, tak samozřejmě nic neviděla. Ani stromek, ani dárky... Vše bylo zavřené v tom pokoji. A pokoj se slavnostně otevřel až po večeři. Co bylo o dost jiné než dnes, to jsou světýlka na stromku. Dnes je stačí zapojit do zásuvky a všechno se rozzáří. Dřív mívali na stromku opravdové svíčky. Svíčka byla slabá, připevněná v takovém kovovém skřipečku a ten se přicvakl na větev. Takže když bylo po rozbalování dárků, vše se muselo pečlivě sfouknout, aby pokoj nechytil.

A co většinou dostala za dárky?
Knížky, které si přála. A pak samozřejmě „měkouše“. Asi to znáte všichni – většinou nějaké to oblečení – zimní čepice, svetr, ... Jednou dostala prý i látku na šaty. Prababička ji pak vzala k švadleně a měla nové šaty. Z toho měla prý velkou radost.

Co bylo během dne k jídlu?
Dnes někdo dodržuje tradici, že celý den nejí, aby viděl zlaté prasátko. Tak to se prý u babičky v rodině nedrželo. Asi to bylo tím, že prababička měla dvě prasátka v chlívku a vídala je celý rok. Pravda, nebyla zlatá, ale růžová. A tak byl přes den k jídlu houbový kuba a vánočka. Nejedlo se jen maso. A k večeři byla rybí polévka, cukroví a tradiční kapr. Babička vzpomíná, že jako hodně malá jednou brečela, protože si myslela, že na talíři má místo kapra zlatou rybku. Pradědeček jí totiž někdy pohádku o zlaté rybce vyprávěl. A když si všichni rozbalili dárek, povídali si. A místo televize si četli nebo vyprávěli různé historky, jak to chodívalo o Vánocích dřív.

U maminky to bylo naprosto stejné. Také tradiční procházka. A po návratu stromeček zavřený v pokoji. Jen už to nebylo v parádním pokoji. Babička totiž ve svém domku už takový speciální pokoj neměla. Takže se vše odehrávalo v obýváku. Tam tedy mohly děti normálně chodit, mimo Vánoc. A otevírat dveře i přes zákaz, to si maminka netroufla. Ani teta. Děda by se na ně prý zlobil.

Jídlo bylo naprosto stejné, jaké měla ve svém dětství babička. Takže také kuba, vánočka, cukroví, rybí polévka a kapr. Dokonce ozdoby na stromku byly stejné. Babička je dostala od prababičky jako dospělá, a tak je na stromek stále dávala. A i maminka vzpomíná na svíčky na stromku místo světýlek.

A dárky?
Také vlastně stejné. Jako malá dostala maminka nějaké panenky. Později knížky, protože ráda četla. A nechybělo ani nějaké to oblečení, pravidelně prý i zimní čepice, které jí babička sama pletla. A po dárcích? Povídání u stromku.

Když jsem byla hodně malá, všichni jsme slavili Vánoce u babičky a dědy. Takže i tam to bylo naprosto stejné. Dědeček vždy naplánoval procházku a šlo se ke krmelci. Do kapsy vždycky bral něco dobrého na zub pro nás, třeba jablíčko, v kuchyni tajně uloupené cukroví, ... Pro zvířata něco do košíku. Tak jsme šli a povídali si. Po návratu opět zavřený obývák, takže jsem netušila, kolik těch dárků pod stromkem vlastně bude...

A jídlo bylo vlastně také úplně stejné, jako když byly malé babička a maminka. Máme ale jednu dobrotu navíc – maminka na Vánoce ještě peče jablečný štrůdl. Ale to je asi jediná změna. Dokonce jsem zažila ještě asi 2x i ty svíčky ve skřipcích. Děda se jich nechtěl vzdát, měl je rád od dětství. A bylo to vlastně moc hezké. Světýlka děda koupil až když byly všechny skřipečky zničené a během let nějaké i poztrácené.

Změnily se nějak dárky, které si dáváte?
Ani ne. Převládají knížky a oblečení. I když já ty "měkouše" nemusím. Oblečení si raději vybírám sama. A po rozbalení dárků nastával čas na povídání a radování se z dárků. Televize se moc nezapínala.

Když jsem byla větší, neslavilo se už u babičky a dědy, ale u nás doma. Někdy ale oni přijeli na Štědrý den k nám, někdy k tetě a už to bylo jiné. Nemáme dům, ale menší byt. Takže ten zavřený pokoj s tajemstvím, jestli je pod stromkem nějaký dárek... to už mladší bráška nezažil. U nás doma máme už tradiční světýlka a svoje ozdoby. Ale mezi nimi je stále i pár starých. Nějaké totiž maminka dostala od babičky, nějaké dostala teta. Takže něco starého, rodinného s námi na Štědrý den stále je.

Máme také ještě jednu novou tradici. V sedm hodin večer se společně koukáme na novou pohádku. Ale nebojte, i to povídání a radování se z toho, že jsme spolu, to tu také stále je. Dnes už dědeček není mezi námi, tak je to zase jiné. Na Štědrý den tedy s námi bude už jen babička. Ale naše staré rodinné tradice nezměníme. I ta procházka bude...