Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Vánoční hvězda - 28. kapitola

    vydáno  •  Knihy · Rafaelova škola - prima
    Vánoční hvězda, květ Svaté noci skrývá mezi rudými listy drobná avšak vzácná poupata. Noční mlha se převalovala nad korunami jabloní, z nichž již téměř všechno listí opadalo. Víly a elfové kmitali mezi lucernami a dbali, aby ani jediná neuhasla. Jiné obrany proti zlým silám dušičkové noci není. Jen světlo zahání tmu, jen dobro zahání zlo.

    Ve zbarvení listenů je nekonečně mnoho jemných přechodů – tato vánoční hvězda vypadá jako krásná hříčka malíře, © Hobby.cz

    Měsíc vytahoval ze země noční mlhu, stříbřitě ji prosvěcoval a odhmotňoval tak vílí těla. Proto se drželi ve stínu hustě rostoucích větví.
    Tu se v dáli zvedla vysoká temná silueta. Jak se blížili, viděli, že to se proti měsíci rýsují obrysy silného hradu.
    Zprvu si mysleli, že k němu lehce dojdou, když cesta nečekaně skončila a před nimi se vlnilo jezero. A uprostřed něj na ostrově silný hrad stál.

    Z břehu viděli tisíce drobných světel, která se chvěla po celém ostrově. A také si všimli stínu, který se od ostrova odpoutal a mířil po vodě k nim. Převozník.
    První nastoupila Aine s jelenem, po ní Flóra, Kelaíno a pak ostatní. Marinu vedl Arthos.
    "Posaďte se a chytněte se voru, ať se nevznesete nad jezero," přikázala Aine a převozník odrazil.
    Vor plynul z pod stínu jabloní na břehu.
    Marina si prohlížela převozníka. Jeho seschlá vosková tvář se zakřiveným nosem mezi propadlýma očima jí mrazila, ale nemohla od něj odtrhnout zrak. Jak byla ráda, že vedle ní sedí Arthos a ona se schovává pod jeho pláštěm.
    Ostatní takovou výhodu neměli.

    nový přívoz

    "Tak tady v sídle mé dcery Mareny budete studovat až před maturitou," pravila Aine, když na ostrov vstoupili.
    Hned viděli, že mihotavá světýlka v lucernách zase obsluhují víly a elfové pobíhající opadaným sadem kolem hradu.
    Ještě dlouho kráčeli po cestě, konečně přešli padací most a za jelenem vstoupili do hradu. Temnými chodbami, v kterých svítily jen mdlé svíce, šli dál a dál. Zaslechli hudbu, pak hlas, velmi tajemný hlas a pak se ocitli v sále.

    Sál byl vyložen koberci, osvětlen vysokými svícemi v masivních stojanech. Neskutečně vysoká kupole se ztrácela ve tmě a jejím středem skrz kruhový otvor vstupovalo do sálu měsíční světlo.
    "Jdete právě včas," zaslechli lahodný hlas. Mluvila k nim krásná víla stojící u kamenné mísy, do níž dopadal sloup měsíčního světla.

    Tedy... Marina si prohlížela vílu Marenu. Proč Puk říkal, abych si na ni dala pozor? Je tak krásná a milá. Ne, počkat... něco... Marina najednou nevěděla, co se jí na vysoké víle nezdá.
    Nebyla to fialovobílá perleťová křídla, ani lesklé havraní vlasy, které Mareně spadaly až k bokům, ani pleť bělostná jako alabastr.
    To ty její fialkové oči, říkala si Marina.
    Jako kdyby její myšlenku Marena zaslechla. Hned se na malou Marinu obrátila a s milým úsměvem řekla: "Vy jste určitě Marina, která se vrhá do každého nebezpečí. Snažila jsem se s mými studenty z oktávy proniknout do tajemství, které se za vaším chováním skrývá. Ale ještě se nám to nepovedlo a vy jste zatím přivedla do pohotovosti celou říši elementálů. Vidím, že i nejvyšší astrolog se stal vaším bodyguardem nebo skoro chůvou..."
    Všichni se pochechtávali, ale Marina dotčená, že si z ní profesorka Marena dělá legraci, vyklouzla z Arthosova pláště a hrdě vystrčila nos: "Pan ředitel hvězdárny mě zachránil před orly a před bouřkou. A hlídá mě, protože vyšetřovací sbor ještě nevypátral toho, kdo na mě ty orly poslal. Ale jinak jsem samostatná."
    "Vidím, Marino, že se neztratíte. Matinko," obrátila se Marena na Aine, "může jít Marina k Měsíčnímu zrcadlu jako první?"
    Aine celou dobu zamyšleně mlčela a nyní téměř nepřítomně říkala: "Myslela jsem, Mareno, že jim vyložíš karty."
    "Ale matinko, karty jim mohu vykládat tři sta šedesát pět dní v roce. Měsíční zrcadlo však ukazuje minulost jen za úplňku. Takovou příležitost mají jen jednou za měsíc. Nebo je mezi nimi snad někdo, kdo nesmí znát svou minulost?"
    Aine rychle zakroutila hlavou a Marena ukázala Marině, aby přistoupila ke kamenné nádrži na vysoké noze.
    "Měsíční světlo Měsíčního zrcadla je světlo z minulosti," vysvětlovala Marena a postavila Marinu tak, aby hleděla na nehybnou hladinu stříbrnou jako zrcadlo.
    Všichni napjatě utichli, téměř se ulekli Marininy tváře, kterou ostříbřilo odražené měsíční světlo.

    Světlo z minulosti... říkala si Marina, když ji oslnila bílá zář. Světlo z minulosti by mi mohlo prozradit, kde je šperkovnice. Kam ji maminka uložila?
    Marina mhouřila oči, stříbro se před ní zavlnilo, rozplývalo se jako mlha. Teď spatřila tmavou krabici.
    Krabice ze starého železa, ale maminčina šperkovnice je přece ze zlata! mrkala překvapeně Marina.
    Hladina se zavlnila, stříbrné světlo zahalilo schránku a bylo po všem.

    Zimni pohled na jezero Laka

    Hluboká Štědrovečerní noc přikryla zasněženou krajinu. Marina nemohla usnout. Seděla u okna, sledovala vločky rejdící kolem pouliční lampy před vilou.
    Přemýšlela o dárcích, které dostala. O večeru s taťkou, babičkou a dědečkem. Celý večer byl krásný, ale byl by úplně nejkrásnější, kdyby... kdyby...

    Marina vzdychla a opřela se lokty o parapet, na kterém se v květináči skvěla vánoční hvězdice. Krásný pocit ze Štědrého večera, z rozsvíceného vánočního stromečku, z dárků vystřídalo nepříjemné svírání žaludku.
    Proč mi Měsíční zrcadlo ukázalo zrezivělou plechovou krabici místo zlaté šperkovnice? Proč Puk v dušičkové noci šperkovnici nenašel, když přitom prohledal celou školu. Celý zámek!
    A proč zrovna musel Puk dostat pozvání z Londýnské královské filharmonie hned den poté, co začali hledat šperkovnici. A Aine jela s ním přednášet na Londýnské Rafaelově škole.
    I když... Marina se musela usmát... I když Phoebe s Hébe drbaly, že Aine s ním jela, aby ho hlídala. Že je Puk prý takový popleta, že by ani sám do Londýna nedoletěl.
    Nemohl se totiž do Londýna vydat zkratkou přes jednu z Rafaelových bran, protože pak by neměl doklady, že do Anglie přiletěl. A bez nich by tam nemohl hrát ve filharmonii. To by mu na britských úřadech neprošlo.
    Marina si vybavila jindy veselého Puka, který jí před svým odjezdem velmi vážně zapřísahal, aby ji samotnou ani nenapadlo hledat šperkovnici.
    "Počkej na mě, počátkem února se vracím, a budem hledat znovu spolu," řekl jí.

    Marina očima zachytávala vločky vířící kolem lampy, když tu se po levé straně zachvěly dvě staleté lípy, sníh z nich spadl, jako kdyby ho někdo sklepal.
    Dryády! vydechla Marina. Tyto dvě lípy jsou dryády. To jsem nevěděla.
    Marina viděla skrz chumelenici jejich hlavy s předlouhými vlasy, slyšela, jak se obě smějí. A náhle ji napadlo...

    Okno Marinina pokojíčku zaskřípalo, když jej otvírala. Sníh se sesypal dolů a Marina se vyklonila.
    "Hej, paní dryády, jak už tady dlouho rostete?" volala do noci a drkotala přitom zuby.
    Obě dryády se k ní těly otočily, až se celé koruny pohnuly, a ta nalevo řekla: "Hele, malá víla Marina."
    "Vy... vy mě znáte?" vylézala Marina údivem na parapet.
    "Františka, tvá matka, tě vždy v kočárku dávala spát do stínu našich větví. Tak abychom tě neznaly. Někdy ji brečela jak malá ovečka..."
    "Vy jste znaly mou maminku?"
    "Samozřejmě, a nespadni," zašeptala ta napravo.
    "A nevíte, kde by mohla být?"
    Dryády zakroutily hlavami a jejich vztažené paže rozrostlé do korun se obracely též.
    Do Mariny se dala pořádná zima, chtěla se dryád dál vyptávat, když tu se pod lampou mihly dva stíny a elf Julián doprovázený Světlanou nahoru volal: "Hned, Marino, zavřete to okno. Nastydnete a navíc by vám mohl někdo ublížit."

    Marina zavřela okno a nasupeně hleděla přes sklo na své dva bodyguardy. Oba byli zachumlaní v teplých bundách jako pro horskou službu a celé dny i noci obcházeli vilu Fialkových.

    Jeden z vystavených plyšových medvědů.

    Marina rozsvítila lampu a prohlížela si dárek, který ji překvapil ze všech vánočních dárků nejvíc: téměř půlmetrová anglická medvědice oblečená do šatů anglické chůvy, která dorazila v balíku z Londýna. Poslali ji Aine s Pukem.
    "To je sběratelský kousek," vysvětlila jí babička a Marina stále nevěděla, kam si vzácnou medvědici postavit. Namísto spánku s ní teď zase popocházela po pokoji, pokaždé ji někam postavila, obdivovala ji a ani si nevšimla, že přestal padat sníh a že se mračna trhají.
    Náhle Marině na křídla dopadlo měsíční světlo.

    Marině se v hlavě zajiskřilo, zachvěla se, cítila, jak se jí odhmotňuje tělo. Teď už ale věděla, co dělat a rychle couvla do stínu.
    Stála pevně na nohou, ale přesto se s ní dělo něco, čemu nerozuměla.
    Ovládla ji touha, kterou poprvé zažila před třemi týdny, když se v noci při létání ztratila. Ovládla ji touha tančit, létat, touha jít ven.

    Klíč se otočil v zámku zadního vchodu a Marina zachumlaná ve veliké bundě vyklouzla do zahrady.
    Ihned u ní byli Světlana s Juliánem.
    "Jdu si postavit sněhuláka," vysvětlovala jim Marina.
    "Hm, tak to musíme tamhle do stínu," ukazoval Julián k lipovým dryádám. "Jinak se budem vznášet a neuplácáme ani kuličku."

    Sněhulák - 156

    Ve dvě v noci Marina s bodyguardy nabalovala sněhovou kouli. Poskakovala u toho a výskala, až dryády probudila.
    "Teda, Marino, ty jsi stále stejná. Děláš stejný rámus, jako když si chodila tvá maminka zalétat a brala tě s sebou..."
    "Moje maminka byla opravdu víla?" strnula Marina.
    Dryády kývly a divily se té otázce: "A po kom bys asi byla víla?"
    "A jaká měla křídla?"
    Dryády pokrčily rameny a větve se pohnuly: "Pokaždé jiná."

    Zatímco Marina hovořila s dryádami v české kotlině, v dalekém Londýně v malém útulném domku před sálajícím krbem seděl Puk s Aine.
    "Mami, myslíš, že se Marině ten náš dárek líbí?" ptal se Puk.
    Aine nejistě přikývla: "Doufám. Proč?"
    "No – já nevím," zapochyboval Puk, "jestli takový medvěd není spíš pro malé."
    "Je to sběratelský medvěd," podotkla Aine a s povzdechem dodala: "Já sama jsem si vždycky přála mít sbírku takových medvědů..."
    "A tak je kupuješ Marině?" skočil jí do řeči Puk.
    Aine byla zaskočená víc tím, co Puk nevyslovil, než vyslovil, a Puk pokračoval: "Proč Marině neřekneš, kde je její maminka. Vždyť ty znáš každou vílu v naší zemi. Musíš znát i její matku."
    Aine sledovala plameny a odpověděla: "Její matka je záhadou pro nás všechny. Neznám žádnou vílu Františku."
    Puk na Aine hleděl úkosem, když řekl: "To věřím, protože ona se ani Františka nejmenovala..."
    Aine ztuhla, pak na syna pohlédla a zeptala se: "Co tím myslíš?"
    "Leccos," odvětil Puk a dal si nohu přes nohu.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (0)

    O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!