„Jupí, konečně je Štědrý den,“ vzbudil se jistého prosincového dne Alík. Vyskočil z pelíšku a rozeběhl se k oknu. Čekal, že uvidí sníh a dýchne na něj vánoční atmosféra – výzdoba, dovádějící děti a tak podobně. Místo toho ale uviděl typický letní den! Pražilo slunko a bylo pěkné vedro. Alík se zarazil. „Co to má být? Takhle že vypadají Vánoce?“ Vůbec tomu nerozuměl, a proto se vydal za Pepíčkem, jestli o tom něco neví. Jenže ani Pepíček neměl sebemenší tušení, co se mohlo stát.
Oba dva se ale na Vánoce moc těšili. Plánovali, že postaví venku sněhuláka a taky že půjdou bobovat. Pochopitelně se těšili i na večer, kdy si po slavnostní večeři chtěli za zvuku zvonečku a vánočních koled rozbalit dárečky. A o to všechno měli přijít? Vůbec se jim ta představa nelíbila, a proto si řekli, že to tak nemůžou nechat!
Alík si vlezl k počítači a začal hledat, jak se říká lidem, kteří mají na starosti počasí. Strýček Googlík mu poradil, že jsou to meteorologové. Pak už stačilo jen vytočit nejbližší pobočku! „Haf, tady Alík,“ řekl. „Dobrý den, co potřebujete?“ „No, když jsem se dneska společně s mým kamarádem podíval z okna, čekali jsme zimu. Jenže místo toho je všude pravé léto. Co se to děje?“ „Nevíme,“ odpověděl mu pan meteorolog. „Dneska už nám volalo několik lidí a všichni říkají to samé. Děje se to ale jen tady u nás, naši kolegové ve vedlejším městě prý mají normální zimu.“
„To je divné,“ pomysleli si Alík s Pepíčkem. „Všude je zima, jen tady u nás léto!“ Připomnělo jim to pohádku O dvanácti měsíčkách, kde Maruška chodila k měsíčkům, aby jí dopřáli kousek léta nebo jiného ročního období, protože potřebovala splnit přání své macechy a zlé nevlastní sestry, aby mohla domů. „No jo, jenže to je přeci jen pohádka. Dvanáct měsíčků snad neexistuje…“
Chvilku tak bezradně seděli v boudě a přemýšleli a přemýšleli, co by asi tak mohli udělat. Nenapadlo je nic lepšího, než se přeci jen jít podívat kamsi do lesa. Bylo horko, a tak si ani nebrali své zimní oblečky a rovnou vyrazili. Mířili za město, směrem k takovému pustému lesu, o němž věděli, že tam skoro nikdo nechodí.
Šli a šli a šli. Trvalo jim to pěknou chvíli. Vtom začalo Alíkovi docházet, že se přibližují k vedlejšímu městu, kde měla být zima. A opravdu, už jim přestávalo být takové teplo. Říkali si, že by asi měli jít zpátky, protože tohle přece nikam nevede, akorát by mohli nastydnout. Už se otáčeli, ale najednou se Pepíček zarazil a zůstal úplně nehnutě koukat jedním směrem.
„Pojď už, ty trumpeto!“ řekl Alík zaraženému Pepíčkovi, „tobě snad nezačíná být zima?“
„Jo, ale…“
„Ale co?“
„Tam někdo je!“
„Neplácej nesmysly. Nikdo tady není. Jen ty a já.“
Jak dořekl já, uslyšel kousek od nich směrem, kterým Pepíček koukal, jakési šustění. Začínal pomalu věřit tomu, že tam jeho hroší kamarád skutečně něco zahlédl. Chvilku společně pozorně sledovali, jestli se nebude něco dít. Netrvalo dlouho a oba dva uviděli takovou žlutou příšerku. Nevěděli, co to je, mohlo to být velké zhruba jako tříleté dítě, ale běhalo to po čtyřech jako zvíře.
Šli směrem, kterým to viděli, a když byli dostatečně blízko, zjistili, že takových potvůrek je tam víc, různě velkých. „Co jste zač?“ zeptal se jich odvážně Alík. „My jsme letní teploťáci! Nechtělo se nám čekat, až bude zase léto, a tak jsme vylezli sem na zem, zahnali naše zimní kolegy a vládneme tady všemu my.“ „To ale přeci nejde,“ odvětil Pepíček. „Proč by to nešlo? Chvíli teď bude léto, a pak se zase vrátí zima a všechno bude jako dřív.“ „Teď jsou ale Vánoce! Nejhezčí období roku, které prostě patří zimě. Jak by se líbilo vám, kdyby uprostřed léta, kdy se všechny děti koupou a hrají si venku, najednou přišli zimáčci a udělali by zimu?“ „To nás nenapadlo,“ poznamenali smutně letní teploťáčci. „Asi bychom měli honem zalézt a počkat, než přijde léto.“
Stačila chvilka a všichni se začali tlačit do nedaleké nory, která byla označená žlutou barvou. O pár desítek sekund později už byli všichni uvnitř a venku se začalo malinko ochlazovat. Alík s Pepíčkem čekali, že se objeví zimáčci, ale nestalo se tak. Stále byli schovaní ve své noře. „Musíme je najít!“ řekl Alík. „Jo, ale jak to chceš udělat?“ poznamenal Pepíček. „Tito tvorové byli žlutí a lezli do žluté označené skrýše. Žlutá značí léto, červená podzim, zelená jaro a zimu značí modrá! Potřebujeme najít úkryt, který je označený modrou barvou.“
Tak začali hledat. Koukali po stromech, do roští, na zem a všude možně, ale žádný další úkryt nenašli. Pepíčka napadlo, že by se mohl zeptat těch letních teploťáčků, jestli náhodou nevědí, kde sídlí jejich zimní kolegové. Došel k jejich skrýši, klekl si ke vstupu a pořádně zapískal. Během chvilky jeden z nich vykoukl, a když mu Pepíček vysvětlil, co potřebuje, hned mu došlo, že tohle úplně nedomysleli. „Mají jeskyni u staré studánky. Je to asi 5 minut chůze odtud směrem k vašemu městu. Až dojdete ke studánce, podívejte se na kameny, které ji obklopují. Musíte poklepat na nejmenší z nich.“ „Díky, jdeme tam!“ rozloučil se Pepíček, mávl na Alíka a už mířil směrem ke studánce.
„Tak cos zjistil?“ ptal se hned zvědavě Alík. „Uvidíš,“ odpověděl Pepíček. Jistě kráčel směrem domů, ale zároveň pozorně koukal okolo sebe. Uběhlo několik málo minutek a skutečně spatřil takovou nevýraznou studánku. Kolem byly spousty velkých kamenů. Pepíček se chvilku rozhlížel a hledal nějaký menší. Byl trochu schovaný, ale nakonec ho objevil. Opatrně k němu došel a zaťukal na něj. Ozvalo se tiché zašustění a kámen se trochu posunul. Vykoukla zpod něj roztomilá modrá očička, která se tvářila vyděšeně.
„Co, co… co jste zač?“
„Přišli jsme vám jen říct, že už můžete ven a udělat nám zase pořádnou zimu!“
„Jak se vám to podařilo?“
„Mluvili jsme s vašimi letními kolegy o počasí a oni uznali, že to takhle nejde. Zalezli a nyní už země patří zase vám.“
„Moc děkujeme!“ odvětil ten tvoreček.
Zavolal své kamarády, odsunuli ještě pár balvanů a v tu ránu byli všichni venku. Nadšeně pobíhali okolo Alíka s Pepíčkem a venku se začalo citelně ochlazovat. Našim přátelům už byla strašná zima. Když to ti modrásci viděli, v cukuletu přisvištěli s obřími kožíšky. Jeden hodili na Alíka a další na Pepíčka, aby je zahřáli. Venku už totiž vládla zima, pořádná zima, jak se patří.
Alpy
Alík s Pepíčkem se rozloučili a spokojeně vyrazili zpátky do Alíkovy boudy. Ve městě najednou začaly pobíhat děti, které po svých kamarádech házely sněhové koule, stavěly bunkry a sněhuláky, bobovaly, … no prostě znáte to. Přesně taková zimní zábava, jaká má být. Alík a Pepíček na nic nečekali a šli rovnou dovádět také.
Strávili tím celý zbytek dne, dokud nezačala padat tma. V tu dobu už se pochopitelně i děti uchylovaly do svých domovů za rodinou. Stačilo nachystat večeři, dozdobit stromeček a připravit dárečky. To je otázka chvilky, zvlášť když se všichni přeci tak těší. Večeře jim trvala nezvykle dlouho, ale není divu. Po svém lesním dobrodružství měli pěkný hlad!
Po jídle začaly hrát koledy a ozvalo se cinkání zvonečku. Oba dva už konečně vyrazili ke stromečku. Byla pod ním spousta dárečků, ze kterých měli velikou radost. Hlavně ale byli rádi, že jsou pěkně spolu a v teple. Zbytek večera strávili u pohádek a bylo jim moc fajn.
Vánoční momentka
A vy, milé děti (i všichni ostatní), mějte také Vánoce moc fajn. Mějte se rádi a buďte kamarádi. Užijte si tyto nádherné svátky, jak jen můžete. Snad pod stromečkem najdete to, o čem sníte, a třeba i nějaké „překvápko“. Ale i pokud ne, myslete na to, že Vánoce nejsou jen o dárečcích. To nejdůležitější se totiž koupit nedá. Co je víc, než když jste zdraví, v teple domova a víte, že vás má někdo rád?
Čas strávený s rodinou a blízkými je nenahraditelný… Letos to sice asi není úplně takové, jaké to bývá, ale vydržte to. Když budeme držet pospolu (i když teď hlavně na dálku), tak to společnými silami zvládneme a zase bude dobře.
Vánoční stromeček a Staroměstské náměstí
Tady ještě máte nějakou tu vánoční písničku...