V 7. třídě jsem se zamilovala do kluka z dramatického kroužku. Byl o 4 roky starší, ale já jsem byla vyspělá, nevadilo mi to. 

Tomu klukovi říkejme třeba Ondra. Ondra byl vysoký a jako jeden z mála i o trochu vyšší než já. Rýsovaly se mu svaly a měl smysl pro humor. Problém? Chtěly ho všechny holky a já neměla ani špetku naděje. Rozhodně jsem neměla šanci proti Tereze, která byla stejně stará jako on a měla postavu modelky. Byla jsem zoufalá a nezbývalo nic než snít. Vždycky, když jsem s ním měla mluvit, plácala jsem nesmysly a cítila se děsně trapně. 

Jednou jsme měli hrát hru, jejíž hlavní hrdinové (kluk a holka) se nenávidí a pak se zamilují. Role kluka patřila samozřejmě Ondrovi a role holky Tereze. Štvalo mě to. Brečela jsem. Jednou jsem šla s kamarádkami po městě. Chtěly jsme se zastavit v kavárně jako každý pátek. Když jsem vešla do dveří, okamžitě jsem začala couvat a srazila tak kámošky k zemi. Ty se rychle sebraly a samozřejmě byly zvědavé, co je příčinou mého zděšení. A že to bylo zděšení obrovské. V kavárně u stolu hned proti dveřím seděli Ondra a Tereza. Popíjeli spolu a drželi se za ruce. 

Nechala jsem kamarádky nechápavě stát na chodníku a rozběhla jsem se domů. Bylo to sice daleko, hodina cesty ale během jsem tam byla za 20 minut. Zvracela jsem. Bylo mi zle a nedokázala jsem vnímat. Potom jsem se únavou zhroutila na podlahu. Probudily mě až sestry v nemocnici. Řekly mi, že jsem omdlela a že jsem dehydratovaná. V nemocnici jsem si ještě pár dnů pobyla, než mě pustili domů. Měla jsem jít na dramaťák, ale nemohla jsem. Matce jsem řekla, že se cítím pořád slabě a šla jsem si lehnout. Příští týden jsem ale už jít musela. Nedívala jsem se na něj ani na ni. Postupem času jsem to zvládala líp a líp. 

Našla jsem si kluka, do kterého jsem se zamilovala a Ondru jsem ignorovala stejně jako Terezu. To období mé lásky k Ondrovi už bych si už ale nikdy nechtěla zopakovat.