Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Ve městě budoucnosti

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Povídky
    Ve městě budoucnosti Slunce svítilo, obloha byla jasně modrá a já se procházela po parku a přemýšlela o různých věcech. V hlavě mi projížděly obrazy toho, co se dnes stalo. Najednou jsem za křovím uviděla fialovo růžové světlo, které blikalo. Potom se objevilo obrovské tornádo a stále rychleji a rychleji se blížilo ke mně. Uviděla jsem růžovou a fialovou plochu. Všechno se točilo čím dál tím větší rychlostí. Jiskřičky i barevné pruhy byly náhle dvojité. Zavřely se mi oči. Bylo mi tak špatně… Moje ruce ucítily trávu. Rychle jsem zamrkala a přímo před sebou spatřila… Obrovské město. Vzdušné silnice se vlnily mezi domy, které začínaly dlouhou trubicí a postupně se rozšiřovaly. Všechno bylo řízeno z obrovské budovy, která měla prosklené zdi. Skrz sklo jsem spatřila spoustu různobarevných hadiček. Kdyby se porouchaly, celé město přestane fungovat, protože bylo závislé na elektřině. Hned vedle stálo něco, co vypadalo jako kostel. Bylo to na modré plošině a úplně nahoře byly hranaté hodiny. Napravo od kostela visela cedule s nápisem VELKÉ SLEVY ROKU 5003. Já jsem v roce 5003? To není možné! Zpanikařila jsem. Jak se vůbec dostanu zpátky? „Mohu vám nějak pomoct?“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila. „Ahoj. Mé jméno je Robo. Těší mě,“ mluvil roboticky umělým hlasem. Byl to robot! „Jo, pomoc by se hodila,“ vykoktala jsem. „Nevím, jak jsem se sem dostala, a nevím, jak se dostanu pryč.“ „To je jednoduché,“ usmál se. „Prostě počkáš, až se brána zase otevře.“ „Ale tolik času nemám!“ No, vypadá to, že tu zůstanu ještě dlouho… Potom mě Robo provedl městem a ukázal mi jeho dům, kde budu bydlet i já. Dal mi ještě zlatý pásek na ruku. „Budeš ho potřebovat,“ řekl. „Vstávej,“ křičel na mě Robo, „brána se otevírá! Máš štěstí! Po měsíci se to nestává. Tak rychle!“ Vyskočila jsme a utíkala ven. Přede mnou se objevilo tornádo. Poslední, co jsem vykřikla, bylo: „Děkuju!“ A potom… Ležela jsem v trávě. Prvně se mi otevřelo jedno oko, potom druhé. Zase doma! Zaradovala jsem se. Bylo úžasné vidět po dlouhé době normální domy. A stalo se to vůbec? Na slunci se zaleskl zlatý pásek. Stalo. Uviděla jsme svoje kamarádky a rozběhla se k nim. Chtěla jsem jim všechno povyprávět, pak jsme se ale zarazila. Neřeknu jim to. Neřeknu to nikomu. Bude to moje tajemství. Příjemné tajemství.
    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (0)

    O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!