Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Večerní táborové rituály

    vydáno  •  Tábory

    Na jednom táboře, kde se vedoucí opravdu hodně snažili, abychom spolu všichni vycházeli a bylo nám fajn, jsme měli takový zvyk, že jsme měli každý večer rituál. Jen tak jsme seděli pozdě večer v naprosté tmě v lese a povídali si. Zajímá vás, co jsme tam mohli řešit? To se dozvíte v článku.

    Svítivé náramky z noční hry, © majdula2000

    Tyto rituály byly vlastně každý den stejné, ale přesto úplně jiné. Vždycky jsme se na ně moc těšili. Začínalo to tak, že jsme si měli najít nějaký malý kamínek. Úplně jakýkoli, který se nám líbil. Pak jsme se trochu seřadili, abychom nešli jako zvířátka, a vyrazili mimo tábor.

    Tábor

    Tábor

    Než jsme došli na kraj lesa, mohli jsme si svítit baterkami, ale v lese už jsme je zhasli. Přeci jen temný les je temný les, tak aby temný také zůstal. Vepředu šel vždycky vedoucí, který nás vedl. Šli jsme k takovému zvláštnímu místo. Byl to jeden takový poměrně velký kruh (no, možná spíš trochu šiška) a uvnitř druhý, menší. Hořelo tam několik malých svíček a čekal tam zbytek vedoucích.

    Svíčka

    My jsme opatrně jednou „dírou“ v tom větším kruhu vlezli dovnitř a tam jsme si těsně vedle sebe všichni sedli na zem (když bylo po dešti, tak na pláštěnky). Vedoucí tam seděli různě mezi námi. Nejdříve začal mluvit hlavní vedoucí. Vždycky tak nějak v rychlosti zopakoval, co se u nás celý den dělo. Jaké jsme hráli hry, co jsme dělali, jestli se mu třeba něco líbilo, nebo naopak nelíbilo, a prostě cokoli, co nám chtěl říct, ale přes den k tomu nebyla vhodná příležitost.

    Večer také byla výhoda, že opravdu všichni dobře poslouchali. Nikdo nebyl mimo, nikdo si nehrál na mobilu ani nic jiného. Když domluvil, vzal do ruky svůj kamínek a umístil ho do toho menšího kruhu uprostřed. Tím předal slovo dál. Nebylo to dalšímu vedoucímu, jak by si někteří mohli myslet, slovo takhle dostávali všichni, tedy i my, jakožto děti.

    Každý z nás mohl říct cokoli, co chtěl. Co se mu za ten uplynulý den líbilo, co třeba ne, něco o hrách, kamarádech, … prostě úplně cokoli. Vždycky, když člověk domluvil, tak svůj kamínek přidal doprostřed. To bylo pro člověka vedle něj znamení, že už může začít mluvit on.

    Bylo úžasné takhle po večerech slýchat, kolika lidem se líbilo to, že jsme při hrách fakt drželi spolu, pomáhali si a prostě tvořili úžasnou partu. Neřešili jsme, že třeba někomu něco nejde, něco neumí a tak podobně, protože nás na to přece vždycky bylo víc. Schválně jsme byli v týmech i „namíchaní“, aby tam byl jak někdo mladší, tak i někdo starší, a kluci i holky.

    Bylo to z prostého důvodu… mladším to dodává jistotu, že mají blízko někoho většího, kdo jim může, pomoct, poradit, prostě ukázat cestu, když si neví rady, a naopak starší to učí, že je potřeba myslet i na ty mladší nebo pomalejší a když potřebují, tak jim pomoct.

    Většina her, které jsme tam hráli, měla totiž víc rolí. Někdo třeba běhal po lese a sbíral písmenka, další z nich skládali slova, nebo se hledaly v lese šifry a mimo pak luštily. My jsme věděli, že máme v týmu menší kluky, kteří sice s nějakými hádankami nejsou úplně kamarádi, ale zato klidně budou neúnavně celou hru lítat tam a zpátky. Nepotřebovali ani vědět, o čem je celá hra, stačilo jim vědět, kam mají běžet, co tam mají najít a že to mají opsat nebo nám donést. Zbytek už pak vyřešil někdo další.

    Na závěr rituálu ještě bylo vždycky vyhlášení výsledků za daný den. Tým, který byl nejlepší, dostal takzvanou imunitu (ano, měli jsme to na motivy Trosečníka neboli Kdo přežije). Ne, že bychom někoho posílali domů, ale jistou výhodu to mělo. Všichni členové vítězného týmu dostali náramek, který dokazoval, že tu imunitu mají. Platila celý další den. A její výhoda byla v tom, že když třeba člověk přiběhl někam pozdě, což by normálně znamenalo kolo trestů (třeba umýt někomu z vedoucích nohy :-D), tak řekl imunita, ukázal náramek a bylo po trestu.

    Náramek imunity

    Naopak tým, kterému se moc nedařilo, a tak skončil poslední, měl také výhodu. Mohl si zvolit kohokoli z vítězného týmu a ten vybraný člověk celý další den hrál za ten tým, který si ho zvolil. Prostě jim dělal posilu. Bylo to kvůli tomu, aby nějaký tým nebyl pořád první a jiný pořád poslední.

    Náramky jsme dostávali (případně odevzdávali, pokud nám imunita končila) vždycky při odchodu z kruhu, pak už jsme se vraceli rovnou zpátky do tábora a když jsme neměli noční hru, tak jsme šli hned spát.

    Postel v chatce na táboře

    Jednou, když venku opravdu hodně pršelo, jsme museli vymýšlet náhradní plán. O rituál jsme přijít nechtěli, ale v tom slejváku jsme venku být nemohli. Naštěstí nám vojáci, což byl další tábor ve stejném areálu, půjčili jednu svou klubovnu. Byla hodně malinká, říkali jsme si, že se tam přece nemůžeme vlézt, natož si posedat, ale když jsme se fakt pořádně „tulili“, tak se nám to nakonec povedlo. Nebylo to sice úplně ono, když to nebylo v lese, ale lepší než nic.

    Byla jsem už na strašné spoustě táborů, ale takové rituály jsem zažila jen na jednom. Přijde mi to jako škoda, protože si myslím, že je to moc fajn. Člověk, když takhle jen tak sedí mezi kamarády a ví, že ho všichni poslouchají, mnohdy řekne i věci, které by si jinak nechal pro sebe. Přitom když je řekne nahlas, tak to může třeba i dalším lidem udělat radost, a všichni se pak cítí fajn, protože přeci mít okolo sebe partu kamarádů, která drží při sobě, je samo o sobě super!

    Jen tak mimochodem, krom kola trestů jsme měli pochopitelně také kolo odměn. Na něm byly někdy fakt chuťovky, pobavte se sami...O:-)

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (8)

    Příspěvek z 10. ledna v 0:37.
    Copinka v něm napsala:

    Super článek! >X<-

    Příspěvek z 2. ledna v 16:00.
    verbum v něm napsal:

    Krásný článek

    Příspěvek z 2. ledna ve 13:17.
    majdula2000 v něm napsala:

    Díky moc za krásné komentáře.:-3

    S tím vůbec nestraš, Alpino. Loni to tak taky vypadalo a nakonec všechno dopadlo dobře. Nebylo to sice úplně jako obvykle, ale bylo to.:->