Byl slunný den. Punťa s Pepíčkem hráli na překrásném zeleném trávníku karty a pan Smajlík hrál na ukulele písně, které se naučil. Když tu za nimi přišel pošťák, že jim nese pozvánku na velikonoční hledání vajíček. Pepíček neváhal a hned dopis otevřel. Stálo v něm:
Pozvánka na velikonoční pátračku
Zdravím,
Punťo, Pepíčku a Smajlíku, byli jste vybráni do naší malé soutěže o to, kdo najde vajíčka. Doufáme, že se dostavíte na velikonoční pondělí do Psíčkova na náměstí. Sraz je v jednu hodinu. Ale každopádně, o co jde:
Přijdete na náměstí, kde jsou poschovávané vajíčka. Každé vajíčko má u sebe ukryté soutěžní heslo, které musíte sestavit, tým, který sestaví heslo jako první, vyhrává hřejivou lištu. Když budete mít hotovo, zakřičíte všichni „HOTOVO!“.
Doufám, že pozvánku přijmete.
Alík a jeho pomocníci!
„Tak co vy na to?“ zeptal se Pepíček. „Já to toho půjdu!“
„Dobrý nápad.“ řekl Punťa.
„Jů, to je hustý, jdu do toho, určitě! To je pecka!“ řekl pan Smajlík. „To vyhrajeme!“
„Tak jo, jdeme do toho.“ vykřikl Pepíček.
Druhý den, týden do velikonočního pondělí, si Pepíček vyrazil do supermarketu koupit nějakou velikonoční výzdobu, aby taky něco na Velikonoce měli. Když tam dorazil, přivítal ho milý prodavač s kloboukem na hlavě. Klobouk měl na sobě malé velikonoční zajíčky a na vrchu bylo jedno obrovské vajíčko. Pepíček si klobouk dlouho prohlížel a nakonec řekl, že by si ho rád koupil. Prodavač mu ho milerád dal, a vzal si ještě hezčí velikonoční čepičku s vajíčky, která měla na vrchu velikonočního zajíčka. Pepíček neváhal a i tuhle koupil pro kamaráda Punťu. Potom ještě řekl prodavačovi, ať si radši žádnou čepičku už nebere.
Jak tak chodil po obchodě, tak si plnil košík všelijakými velikonočními věcmi. Vzal si barvu na vajíčka, vzal si barvu na losí kůži, dokonce i nálepky na obličej ve tvaru velikonočních zajíčků. Když už měl plný košík, zamířil k pokladně, ale tu si uvědomil, že nemá moc peněz. Řekl tedy prodavačovi, že si potřebuje odskočit pro peníze, a jelikož prodavač hrocha znal a kamarádil s ním, tak ho nechal, ať si pro to dojde. Rovnou mu navrhl, ať s sebou vezme nákup, aby to příště nemusel tahat.
Malá vsuvka:
Děti, holčička se nezachovala zrovna nejlíp. Pokud uvidíte nějakého cizího pána, který vám bude nabízet sladkosti, ignorujte ho a v žádném případě si od něj tu sladkost neberte.
Když Pepíček šel s nákupem domů pro peníze, uviděl jednu malou holčičku, která brečela. Když se jí zeptal, co jí je, tak utekla o kousek dál a začala brečet tam. Udivený hroch ale stejně běžel k ní, aby zjistil, co se děje. Napadlo ho, že by mohl dát holčičce bonbonek, tak si načal nějaké čokoládové mini vajíčko a řekl holčičce, ať si ho vezme. Holčička k němu přišla a vzala si ho, pak mu tedy řekla, co se děje.
„Šla jsem takhle k tatínkovi do práce, pracuje támhle přes ulici v hospodě, a najednou mi spadla stokoruna, kterou jsem měla s sebou do kanálu. Potom přišel jeden zlý pán a udeřil mě do hlavy.“ 
„Neboj se, stokorunu najde můj kamarád Smajlík, který se protáhne všude, a z toho pána si nic nedělej, jistě toho teď lituje, určitě to nebylo schválně.“ odpověděl s klidnou tváří Pepíček a dal holčičce ještě vajíčko. Holčička mu potom poděkovala a nabídla mu, že mu klidně ještě někdy pomůže.
Když konečně hrošík došel domů, tak uviděl Punťu, jak skáče na trampolíně. Když ho los uviděl, tak se k němu rozběhl a vzal mu nákup z ruky. Pepíček ale šel pro peníze, takže tentokrát Punťovu nenasytnost nechal být. Hledal všude možně, až nakonec ty peníze našel. Běžel do obchodu a dal peníze prodavačovi, který ho uvítal a chvilku si s Pepíčkem ještě popovídal.
A nastal ten den, na který všichni čekali. Velikonoční pondělí. Punťa, Pepíček a pan Smajlík se nachystali do Psíčkova na náměstí, kde už je čekal sám Alík osobně. Byl pod dohledem dvou ostrých mužů, jeden byl skrytý, nikdo nevěděl kdo nebo co to je, a druhý byl odhalený a usmíval se. Oběma se však vznášela nad hlavou modrá korunka. Alík uvítal své kamarády s otevřenou náručí a vysvětlil jim pravidla hry.
„Hra se skládá ze tří částí. Zaprvé: Vezmeš si košíček, obeznámíš se s pravidly a nastuduješ si mapu všech možných úkrytů. Mapa ti potom bude odebrána. Zadruhé: Vydáš se hledat vajíčka ve svojí barvě, kde jsou ukryté, jsi měl zjistit na své mapě. Každé vajíčko má písmeno tajenky, kterou potom musíš sestavit. Zatřetí: Sestavíš z vajíček tajenku a ohlásíš to. První, kdo to ohlásí, získává 100 000 kaček nebo libovolný počet věcí z katalogu dárků do sto tisíce kaček. Je vám vše jasné?“ vysvětloval Alík.
„Ano, chápu.“ ozval se Punťa.
„Samozřejmě, ale nemůžu k tomu dostat ještě něco pro pořádného hrocha?“ zeptal se nadšeně Pepíček.
„Nemůžeš!“ odpověděl Alík a zakryl si ústa, aby nebylo vidět, že se směje.
„Jistě, chápu to!“ ozval se pan Smajlík.
Od Alíka tedy dostali pěknou mapku, ale kvůli autorským právům jí ukazovat nemohu, by mě Pepíček s Alíkem zažalovali. 
Měli za úkol si jí nastudovat, tak to tedy udělali. Koukli se na ni a přišla jim docela nepřehledná, tak si ji ještě chvilku nechali, než se v ní zorientují. Když měli hotovo, dali ji Alíkovi a pátračka mohla začít. Nejdříve se vydali na strom, kam radši vylezl pan Smajlík, aby se strom nezbořil, tam našli vajíčko s písmenem . Potom šli dál, kde vylovil Punťa vajíčko s písmenem . Pepíček vyrazil o kousek dál a našel vajíčko s písmenem . Jen to poslední vajíčko nikdo nemohl najít. Hledali všude, kde mohli i kde nemohli, kde si mysleli, že to bylo v té mapě i kde to bylo hrozně nepravděpodobné, až to nakonec vzdali a sedli si na lavičku. Potom ale Pepíček viděl tu samou holčičku, kterou potkal v obchodě, a v ruce něco držela… držela vajíčko! Hrošík se za ní tedy rozběhl a vzal si od ní to vajíčko, potom jí ještě poděkoval a objal. Vajíčko mělo na sobě písmeno . Šli tedy sestavit tajenku. Měli k dispozici písmena , , a . Bylo to jasné, byl to Alík. Když to ohlásili, tak jim Alík řekl, že jsou bohužel poslední, vyhrál tým správců nástěnek. Ale naštěstí to nikomu nevadilo, jelikož si to hledání všichni užili. 
