Proč Grüßgottland?
Počátkem léta jsem si tak oblíbila –MM–, že jsem doma nemluvila o nikom jiném. Mamce to po čase začalo lézt na nervy, a tak vyřkla ultimátum, že každé další vyslovení slov „ememák, ememoš, ememík, ememíček“ mě bude stát 10 korun a na konci roku mi to vyúčtuje. Okamžitě mi bylo jasné, že to nejsem schopna finančně utáhnout, a abych zabránila osobnímu bankrotu, uklidila jsem se nejprve na měsíc do Vyškova a hned nato jsem opustila hranice a vydala se do Grüßgottlandu, kde jsem se pro jistotu rozhodla zůstat až do konce roku. Tady sice můžu o ememáčovi mluvit, kdy se mi zachce, ale zase mě to tolik nebaví, když to nikoho neštve…
Bydlím sice v Linci, ale protože jsem za celou dobu nebyla schopna ho nafotit, ukážu vám fotky z výletu do nedalekého Štýru (také jsme byli v Mauthausenu, ale to vám radši ukazovat nebudu).
Průchod s výlohami (Štýr)
Kostel sv. nevímkoho (Štýr)
Detailní záběr na kostel sv. nevímkoho (Štýr)
Jídlo
Rodiče mě učili, že o jídle se nemá říkat, že je hnusné, a to ani tehdy, když je opravdu hnusné či dokonce extra hnusné jako v případě Grüßgottlandu. O chuti tedy taktně pomlčím.
V Grüßgottlandu se navíc platí eury. Zjišťovat si každý den kurz a potom v krámě všechny ceny pronásobovat dvouciferným číslem s dvěma desetinnými místy je pěkný opruz. 
Mimochodem, za ty peníze, které za to dáte, by vám v puse zhořkla i mana nebeská. Mám pocit, že kupuju jen chleba a mlíko, a i tak jsem pořád bez peněz. Po měsíci jsem si konečně našetřila na plato vajec, ale o mase si mohu nechat jen zdát. Právě jsem dorazila poslední šišku salámu, kterou jsem si přivezla z domova, a počínaje zítřkem se zase budu muset živit veganskými blafy (ahoj, YOYO). V Grüßgottlandu jsou totiž veganské potraviny levnější než ty normální, což mě, jakožto starého škrta, nutí stravovat se neživočišně, přestože vegan nejsem. Nakupovat se chodí tradičně na trh.
Trh
Klenoty pravé grüßgottlanďácké kuchyně zakouším od pondělí do pátku v menze a pokaždé, když mi přistane na tácu talíř s obědem, přemýšlím, co je sakra s tímto národem v nepořádku. Valná většina jídla se podává ve formě štrúdlu. Štrúdl s jablkovým pyré, štrúdl s čokoládovým pudinkem, štrúdl s brambory a zelím… Z vědomí, že v pondělí přijdu do školy a dostanu štrúdl, se mi dělá mdlo.
Největší radost jsem měla, když jsem jednoho dne přišla do menzy a v jídelním lístku si přečetla, že jsou těstoviny. Bohužel se ukázalo, že to byla chyba a místo těstovin jsem obdržela štrúdl v houbové omáčce, což by se dalo směle klasifikovat jako největší zrada od dob mnichovské zrady.
Štrúdl s houbovou omáčkou
To, že jednou do měsíce výjimečně není štrúdl, ovšem nemusí být žádná výhra. Pravděpodobně to znamená pouze to, že si na vás připravili něco mnohem horšího.
Detailní záběr na pečený pyj s křenem
Obyvatelé
Původní obyvatelé Grüßgottlandu se zjevově příliš neodlišují od našich krajanů. Významnějšího rozdílu si můžete povšimnout pouze u rakouských důchodců, kteří chodí oblékaní jako za Rakouska-Uherska.
Mezi další typické obyvatelé patří Arabové, Indové a Maďaři. Nejlépe si rozumím s Maďary. Nejspíš proto, že mám maďarské kořeny a umím výborně maďarsky (= cca 20 slov, z nichž polovina jsou nadávky a druhá polovina české složeniny, které zní maďarsky). Jsou moc milí a umí hrát Prší. Arabové jsou taky v pohodě a také už umí hrát Prší (Věrulínek naučil 
).
Bydlení
Moje spolubydlící je z Peru. O Peru vím toliko to, že je strašně daleko a že tam jedí morčata, takže jsem z ní zpočátku byla poněkud nervózní – první noc se mi dokonce zdálo o tom, jak rožní Gergeje (naše zbrusu nové morče, které jsem si zatím vůbec neužila, poněvadž jsem věčně v tahu). Nakonec jsme se ale skamarádily. Taky se ukázalo, že máme narozky den po sobě, takže jsme měly společnou oslavu, na které se mimochodem nakonec málem porvala půlka koleje, ale to je jiný příběh a moje role v něm byla zanedbatelná.
Máme tu krásný klavír (křídlo), skrze který mohu obtěžovat ostatní obyvatele koleje, čehož si náležitě cením. Když chci být opravdu protivná, třískám do něj Františkovy Lázně nebo skladbu, kterou jsem kdysi sama složila za účelem pruzení lidí. Smutné je, že mi trvalo tři týdny, než jsem našla stojánek na noty (je potřeba odklopit vrchní víko a vytáhnout ho ven). Kdyby mi to neřekl v kuchyňce Philipp (mimochodem jediný Rakušák na patře), asi bych na to nepřišla doteď.
Klapkobřinkostroj
Pokoj je hezký a prostorný. Máme také vlastní sprchu a záchod, ale kuchyňka je společná pro celé patro. Kuchyňku uklízí uklízečka každý den, do pokoje nám chodí uklízet jednou týdně. Jako důkaz toho, že máme všichni na patře dobré vztahy a důvěřujeme si, jsou všechny skříňky na zámek, a to včetně vnitřního prostoru lednice.
Nedobytná lednička
Za oknem máme strom. Pokaždé, když fouká vítr, s napětím sleduju, jestli se zlomí a prorazí okno, ale zatím se to ještě nestalo. Za zmínku jistě stojí záhadný hák nad oknem. Kamarád Márton sice vyřkl myšlenku, že je tam proto, abychom se měli na čem pověsit poté, co pozřeme náš stý štrúdl, ale já se s tímto vysvětlením příliš nespokojuji. Máte někdo nějaké jiné vysvětlení?
Hák nad oknem
Nájem je samozřejmě přemrštěný jako všechno ostatní. Za ty peníze bych v Praze bydlela dvakrát.
Příroda
Příroda je tu pěkná. Je tu hodně houští, do kterého se můžete schovat, utíkáte-li temnou nocí s něčí peněženkou v ruce.
Prales (cca 10 min nato jsem potkala úchyla)
Oceňuji zejména vodní prvky. Dunaj je výjimečně čistá řeka s nádhernou modro-zelenkavou barvou. Kdybych si mohla vybrat, určitě bych se raději utopila v Dunaji než ve Vltavě. Kousek od mého bydliště se také nachází jezero Pleschingersee. Dokud bylo pěkně, chodila jsem se tam každý den koupat.
Školství
První týden školy jsem pokaždé cestou dostala croissant a kelímek vídeňské kávy. Druhý týden už to byl jen loupák bez kávy a pak už nic bez ničeho. To bylo zklamání.
Zajímavostí je fakt, že ve škole nepoužívají jako únikový východ dveře, nýbrž okna, takže v případě požáru je třeba vyskákat z oken.
Nouzový východ
V Linci je kampus s několika budovami a rybníkem uprostřed. V rybníku plavou kačeny a pak taky takové malé kačeny se zelenýma nohama. Kačeny se procházejí všude po kampusu a bedlivě střeží vchody do budov. Je vhodné s nimi být zadobře. Rozházíte-li si to s kačenami, máte proti sobě celý akademický senát.
Další zajímavostí je, že místní studenti si jako druhý jazyk mohou zvolit češtinu. Upřímně nechápu, který šílenec by něco takového udělal, ale pár jich skutečně je. Důkazem toho je referát jakéhosi snaživého studenta (bohužel se nepodepsal, ale pravděpodobně to byl Siegfried nebo Fritz) vystavený na chodbě.
Hovnocuc
Rozšíření vzdělání je oficiálním důvodem mého zahraničního výjezdu a musím říct, že se činím. Už umím pět nových karetních her, objednat si pití, říct „je mi 23 let“ v arabštině (to sice není pravda, ale trojka se mi líbila víc než dvojka) a jednu hodně sprostou německou nadávku.
Slovo „anobrž“ je archaismus ve významu spojky stupňovací. Chtěla jsem tím udělat radost starším ročníkům, jako jsou Bochník a Rex. Nejsem si arciť jistá, zda jsem ji použila správně, protože se mi trochu plete se spojkou „alebrž“. Laskavý čtenář promine.
Slovo „arciť“ je taky archaismus a znamená „ovšem“.
Grüßgottlandský vzdělávací systém skýtá sám o sobě mnoho zvláštností. Například neuznává jako vynálezce žárovky Edisona, anobrž si stojí tvrdě za tím, že jím je jakýsi pán s německým jménem (Heinrich Göbel).
Výuka probíhá jako všude jinde – je to úplně stejná nuda. Jediný rozdíl je, že na konci každé hodiny se ťuká do lavic. Studenti tak vyjadřují poděkování učiteli za to, že už konečně skončil. A to je i konec tohoto článku. Ťuky ťuk.
