V jednom malém domečku s velkou zahradou žila malá desetiletá holčička jménem Verunka. Verunka byla velmi chytrá, už v šesti se naučila všechna písmenka! Když jí bylo devět, šli se třídou do knihovny. Všechny děti si prohlížely nějaké knížky „Moje první čtení“, ale Verču nejvíce zaujala knížka o vesmíru. Odpoledne po škole poprosila tatínka, aby ji vzal do knihovny. V knihovně kartičku neměla, ale tatínek jo, takže si knížku, kterou si dopoledne četla, půjčila.
Doma si v ní zaujatě listovala až do té doby, než ji maminka zavolala na večeři. Další den si knížku sbalila do aktovky do školy. Hned jak skončila první hodina, začala si v knížce opět číst.
Takhle to šlo několik dní, až jednou večer si v knížce listovala dlouho, až z toho únavou usnula s knihou v ruce. Za pět minut ji probudilo světlo. „Žeby už ráno?“ pomyslela si. Koukla se z okna a kdepak – venku úplná tma. Jenom na zahradě uviděla malé světýlko. Vzala si bundu, baterku a vydala se na průzkum. Na zahradě uviděla malou zelenou postavičku. Lekla se. Vedle maminčiních tulipánů teď letěla zaparkovaná vesmírná raketa! To tedy znamená že... Ten zelený kluk před ní musel být malý mimozemšťan! Zeptala se: „Ty... Jsi mimozemšťan???“
Postava jen přikývla a poprvé promluvila: „Já... Toník... Jmenuju se Toník.“ Mluvil úplně normálním hlasem jako její kamarádi ze třídy. „Já jsem Verča,“ odpověděla mu a natáhla k němu ruku. Ten ji opatrně chytil za ruku a odtáhl do své rakety. „Páni!“ žasla Verunka, „vždycky jsem se chtěla podívat do takové rakety. A co teprve do vesmíru?“ Toník se jen usmál a zavolal na ni: „Proč ne, nasedat!“
Dívka jen nasedla a už letěli! Za okny se míhaly planety i planetky, hvězdy, až doletěli na Měsíc. „To je Měsíc, ten znám!“ vykřikla Verunka a už chtěla vylézat. „Počkej, nemůžeš tam takhle,“ zadržel ji Toník. „Vy lidé nemůžete dýchat ve vesmíru. Na, tady máš skafandr.“ Verunka si ho oblékla a vyskočila ven a Toník hned za ní. Měsíc byl nádherný! Verunka našla kamínek a nenápadně si ho strčila do kapsy. Chvíli se jen tak procházeli, povídali si, hráli si a po nějaké době už musela jet Verunka domů.
Nasedli do rakety, Verunka si sundala skafandr a leželi domů. Cestou se ještě podívali na Mléčnou dráhu.
Za chvíli byli zase u nich na zahradě. Verunka se rozloučila s Toníkem a šla do pokoje. Sundala si bundu a kamínek položila na noční stolek. Zalezla si zpátky do postele.
Ráno, když se vzbudila, pomyslela si: „Týjo, to byl ale divný sen!“ Šla se dolů nasnídat, vyčistila si zuby a převléknout se. Maminka na ni do koupelny volala, že za chvíli musí už jet do školy. Verunka jen zavolala: „Hned jsem tam!“ Běžela do pokoje pro knížku a na stole našla... Kamínek!!! 
