O filmu
„Od chvíle, kdy se Arno narodí, se světa kolem sebe bojí,“ říká režisér Peter Sohn. „Má rád zábavu a je velmi odhodlaný – touží své rodině co nejvíce pomáhat. Ale má strach. A právě ten mu brání se doopravdy projevit.“
„Špunt je od začátku přesným opakem Arla,“ pokračuje Sohn. „Je neústupný, odvážný a je po všech stránkách skutečným zvířetem. Jedná se o příběh chlapce a jeho psa – jenomže v našem příběhu je chlapcem dinosaurus a psem je chlapec.“
Kde se film odehrává?
Příběh filmu posílá Arla do nekonečné divočiny, která ho nutí vypořádat se se svými obavami. Překrásná a často až ohromující krajina, kterou výtvarníci vytvořili, hrála v příběhu filmu ve svém důsledku velice podstatnou roli. Příroda totiž dokáže v příběhu přemoci cokoliv, včetně obřího dinosaura.
Při tvorbě krajiny, která se inspirovala americkým severozápadem, tvůrci filmu zjistili, že i obrovští dinosauři mohou ve správném prostředí působit jako velice malí, což jen posilovalo Arlovy obavy. „Překonat jeho strach pro něj vůbec není lehké,“ říká Sohn. „Jeho otec vždycky věděl, že má Arlo na mnohem více, ale než si to uvědomí i Arlo sám, bude se muset vydat na citově velmi vypjatou pouť.“
Na své cestě se Arlo setkává s celou řadou ojedinělých postav, které se všechny podílejí na jeho postupné proměně – ať už úmyslně či neúmyslně. Ale největší vliv má na Arla přátelství, které naváže se Špuntem. „Pouto, která vzniká mezi Arlem a Špuntem umožňuje Arlovi překonat svůj strach a postavit se největšímu nepříteli ze všech: přírodě samotné,“ vysvětluje Sohn.
Hodný dinosaurus nám předkládá prostý a povědomý příběh ze světa, ve kterém dinosauři nikdy nevymřeli a lidé volně žijí v divočině. „Vlastně se jedná o příběh o dospívání,“ prohlašuje režisér Peter Sohn. „Arlo se všeho bojí. Ale jeho otec, Taťka, je ho vždy připraven podpořit a pomáhá mu postavit se tváří v tvář obavám a zanechat po sobě něco trvalého.“
Jaký je Arlo a jeho rodina?
„Arlo je mladý a zranitelný,“ prohlašuje výtvarník postav Matt Nolte. „Ani trochu si nevěří a my jsme chtěli, aby to divák chápal i z jeho vzezření. Je menší a hubenější než jeho sourozenci. Všiml jsem si toho, že zuby, nohy a uši mých vlastních dětí v podobném věku působí trochu nepatřičně v poměru ke zbytku jejich těla, takže jsme si trochu pohráli s rozměry Arlova čenichu, nohou a ocasu, abychom zdůraznili jeho nejistotu a neohrabanost.“
Fotogalerie |
„Taťka je mocný a zdatný,“ dodává Nolte. „Má dokonalý postoj a pohybuje se po přímce – má jasno v tom, kam jde – zatímco Arlo v podstatě kličkuje.“
Jeho sourozenci, sestra Libby a bratr Buck, jsou od samého počátku větší než Arlo. Povinnosti, související se životem na farmě, jsou pro ně evidentně velice snadné, což má za následek, že jsou Arlovy nezdary o to viditelnější. Arlo chce na svou rodinu velice zoufale udělat dojem, ale potýká se jen s jedním neúspěchem za druhým.
„Taťka dá Arlovi úkol – kterým by si měl vysloužit uznání,“ říká Sohn. „Je pověřen úkolem chytit škůdce, který jim ujídá jídlo, uložené na zimu. Arlo má konečně šanci ukázat, co v něm je. Ale ve finále to není schopen splnit. Nedokáže zabít stvoření, které chytil, a pustí ho na svobodu, což je pro jeho otce samozřejmě velkým rozčarováním.“
Taťkova další snaha pomoci Arlovi překonat jeho strach má tragické následky a Arlo se s nimi má problémy vyrovnat. „Ze všeho viní ono stvoření ze zahrady,“ popisuje Sohn.
Osudové setkání se Špuntem
Arlův hněv ho nakonec přiměje udělat jednu zásadní chybu, následkem které skončí ztracený a daleko od domova. Jeho šance na přežití jsou nejisté, dokud se neobjeví nečekaný přítel, který mu pomůže. Stvoření, které později dostane jméno Špunt, se od Arla nehne téměř ani na krok – navzdory tomu, jak moc se na něj Arlo zlobí. „Je neuvěřitelně odvážný, odhodlaný a schopný. Žije v divočině celý život. Takže Arlovi nezbývá nic jiného, než být odkázaný na Špuntovu pomoc.“
Svérázná dvojice se vydává na pozoruhodnou pouť ohromující, ale často nelítostnou krajinou ve snaze dovést Arla zpátky domů.
Tyranosauři coby zamklí, hroziví, drsní a obrří rančeři
Cestou potkávají celou řadu zajímavých postav, mimo jiné též rodinku tyranosaurů. Podle Manna jsou dinosauří obdobou kovbojů. „Jsou to rančeři – zamlklí, hroziví, drsní a obří. V procesu Arlova zbavování se strachu sehrají významnou roli.“
Tyranosauři se z velké části inspirovali rodinou z Pacifického severozápadu, s níž se setkali někteří členové tvůrčího týmu. Poté, co tým absolvoval studijní cestu na jejich ranč, kde si jeho členové vyzkoušeli například nahánění dobytka v koňském sedle, byl tímto stylem života fascinován. „Nešlo tu ani tak o ten dobytek – ačkoliv bylo rozhodně vzrušující sledovat stovky očí, které nás pozorují,“ popisuje Sohn. „Ale to, jakou lásku k sobě členové téhle rozsáhlé rodiny cítí a jak jeden druhého navzájem učí své dovednosti, na nás udělalo opravdu velký dojem.“
Kouzelná příroda ve filmu
Režisér Peter Sohn společně s týmem výtvarníků a technických kouzelníků společnosti Pixar vynaložil velké úsilí na to, aby jejich film přesvědčivým způsobem zachycoval kouzlo přírody. Díky studijním cestám na americký severozápad od Juntury v Oregonu až po oblasti kolem Jackson Hole ve Wyomingu jim umožnily dokonale se ponořit do krajiny, ve které se měl Arlo co nevidět beznadějně ztratit.
To, že se Arlo ztratí, bylo od začátku jedním z hlavních pilířů celého filmu. Jak podotýká producentka Denise Ream, bylo to dokonce pointou jednoho z raných výletů do Wyomingu, při kterém se měli jeho účastníci projet na koních v oblasti Teton Range a sjíždět na raftech Snake River. „Uspořádali jsme výlet, který měl za cíl seznámit Petera a pár dalších členů našeho týmu právě s tímhle světem,“ říká. „Vydávali jsme se na něj v naději, že se ztratíme – že zažijeme na vlastní kůži pocit, že se nám může přihodit naprosto cokoliv.“
A toto přání se jim nepochybně splnilo. Pomocná producentka Mary Alice Drumm jen o vlásek unikla vážnému zranění během jízdy na koních. „Jeli jsme už hodně dlouho,“ vypráví. „Dospěli jsme na vrcholek kopce, kde na zemi ležel sníh, a chystali jsme se na cestu zpátky, když tu náhle začala být mému koni zima a rozhodl se vyválet v blátě. Seskočila jsem, ale noha se mi zachytla ve třmeni.“
Drumm se nohu podařilo vytáhnout dříve, než jí mohl téměř pětisetkilový kůň ublížit, ale celá příhoda jasně ukázala, jak nevyzpytatelný může život v takovém prostředí být. A náhlé a výrazné změny teplot, které skupina během svého putování zažila, jejím členům zase velmi bezprostředně demonstrovala to, že v Arlově pouti může sehrát velmi zásadní roli počasí.
Kdo je hlavní padouch ve filmu?
„Hlavním ‚padouchem‘ filmu je divočina kolem Arla,“ vysvětluje výtvarník Harley Jessup. „V závislosti na situaci je mu ale také občas i velkým pomocníkem.“
Podle Jessupových slov zmíněná studijní cesta, která je zavedla také do jižní Montany, ukázala tvůrčímu týmu nejenom moc přírody, ale také její krásu. „V téhle oblasti je krajina pozoruhodně různorodá a najdeme tu místa jako Jackson Valley a Teton, ale také úžasné gejzíry a vodopády v Yellowstone. Studovali jsme montanské pastviny a oblast takzvané Rudé pouště ve Wyomingu, a poté jsme vše do Arlova putování zakomponovali.“
„Zlaté a rudé listí osik bylo naprosto neuvěřitelné – anebo topolů – nikdy jsem nic takového neviděl,“ přiznává Sohn.
Tvůrci filmu toužili zaznamenat všechna pozoruhodná místa, která navštívili, a proto se obrátili na technický tým Pixaru, aby společně zjistili, jakým způsobem požadovaného efektu docílit. „Zabývali jsme se procedurálními technologiemi,“ popisuje Sanjay Bakshi, vedoucí technického týmu. „Měli jsme možnost získat geologická data Wyomingu v elektronické podobě. U. S. Geological Survey má k dispozici výšková data o celé oblasti Spojených států, získaná povětšinou z leteckých fotografií. Tato data byla základem procedurálního systému, který jsme vytvořili.“
Bakshi se svým týmem na tato data procedurálně „vysázel“ vegetaci za pomoci satelitních snímků. „Počítače pro nás byly schopny pokrýt odpovídající vegetací spousty čtverečních kilometrů terénu čistě na základě toho, jakou barvu měla daná část terénu na satelitním snímku. Zelené plochy byly lesy a stromy, hnědé holá země. Modrá pak odpovídala vodním plochám. To poskytlo Peterovi svobodu při volbě úhlu záběrů, protože ať si zvolil kterýkoliv směr, měl v něm k dispozici pozadí, které působilo rozlehle a realisticky.“
Díky těmto aktivitám měli tvůrci filmu také k dispozici prostředí, které by za normálních okolností bylo nahrazeno dvourozměrnou kresbou pozadí – jejichž výroba je časově náročná a velmi omezující, protože do značné míry limitují úhly záběrů. „Oblast popředí a blízkého pozadí je vždy modelována ručně,“ dodává Jessup. „Když jsme se vším byli hotovi, měli jsme k dispozici modely krajiny, které byly naprosto ojedinělé, ale přesto působily geologicky věrohodně.“
Výjimečná volumetrická oblaka
Kameramankou a osvětlovačkou filmu je Sharon Calahan. Jakožto vášnivá malířka krajinářka strávila Calahan bezpočet hodin malováním právě těch míst, kterými se film inspiroval. Měla proto pro dané prostředí velice vytříbený cit a chápala způsoby, jakými mu mohou tvůrci filmu vdechnout na plátně život. „Chtěli jsme film podpořit po citové stránce,“ popisuje Calahan. „Zdaleka nejde jenom o pouhé světlo. Jde o to, jaké pocity ve vás počasí a barvy a to všechno ostatní vyvolává.“
Calahan měla již na samém počátku tvorby filmu jeden zásadní požadavek. „Zcela rezolutně a neústupně jsem se dožadovala toho, abychom v tomto filmu používali výhradně plně volumetrická oblaka.“
Takový požadavek si vyžádal zásadní změny v pracovních postupech, které Pixar při práci na svých filmech používal, ale Calahan – která si uvědomovala, že scény v bouřce by měly obsahovat patřičně hrozivě vyhlížející mraky – věděla, že se jedná o úsilí, které bude ve výsledku zúročeno. „Ta bouřková mračna ve filmu figurují takřka v roli padoucha. A navíc je velice pracné mraky kreslit, a přitom se objevují v takřka každé scéně.“
Díky celé řadě technických úprav a změn byl technologický tým schopen Calahan její vytoužená oblaka poskytnout. „Jsme schopni ty mraky renderovat a nasvítit je, čehož jsme nikdy předtím nebyli plně schopni. Jsou překrásné.“
„Všechno teď působí velice majestátně,“ pokračuje Calahan. „Ve srovnání s oblastí San Francisca, kde je ve vzduchu stále opar, je v oněch částech Spojených států velice sucho. Skutečně tam máte pocit, jako byste mohli hledět až na konec světa.“
„Vše, čím jsme se při tvorbě filmu zabývali, mělo dvě stránky: něco překrásného a současně nebezpečného – jako třeba sesuv půdy za západu slunce,“ popisuje Sohn. „Nechtěli jsme, aby pouť našeho hrdiny působila jako idylická procházka. Působí velkolepě – dokonce i pro dinosaura.“
Právě úžas na krásou a mocí přírody inspiroval tvůrce filmu k tomu, aby se divočina stala další postavou filmu a nikoliv pouze kulisami pro příhody Arla a Špunta.
„Když jsem poprvé spatřil Mléčnou dráhu, dojalo mě to,“ přiznává Sohn. „Hvězdy jsem už pochopitelně viděl, ale Mléčnou dráhu nikdy. Vyšel jsem uprostřed noci ven z domu – byly asi dvě nebo tři v noci. Všichni spali. V Juntuře v Oregonu není nikde žádné veřejné osvětlení. Viděl jsem od jednoho obzoru k druhému. Až do té chvíle jsem vůbec netušil, o co se jedná: myslel jsem si, že Mléčná dráha je nějaký drobný útvar někde na obloze, ale byla obří. Ohromila mě.“
„Druhého dne ráno jsem se vzbudil a žasl jsem nad úžasnou neposkvrněností takového života,“ pokračuje Sohn. „Hrozně jsem té rodině její život záviděl. Přírodu nic nepokoří, stejně jako nic nepokoří strach. Ale můžete najít způsob, jak ho obejít.“
