Sedím na zemi vedle nočního stolku, v rukou otevřenou knihu a potichu očima sjíždím řádky. Začínám se zabírat do děje, když mě náhle osvítí měsíční světlo. Nic nevidím, jen tmu a mžitky před očima. A ... ho! Toho člověka ... toho ohavného člověka, který mi před měsícem ve snu pomáhal zbavit se pavouka, co neustále lezl pod peřinu mé arachnofóbní dceři. Tehdy mi dal radu: „Pokud se jí to ještě někdy stane, hoď po pavoukovi mokrý hadr a dceři dej pusu na čelo, zabere to, uvidíš!“ Úplně jsem si tu větu vybavila a vzápětí se otřásla strachem. Co když se vrátí? Co když se stane něco zlého? Co když to byla nějaká zlá předzvěst mojí a dceřiné budoucnosti?

Usnula jsem a probudila se až ráno. Myslela jsem, že tu událost zaspím, ale ne. Spíš jsem měla pocit, že čím víc se blíží další noc, tím víc si tu myšlenku vybavuji zřetelněji a zřetelněji. Začínala jsem mít strach. Byla jsem vzhůru dlouho do noci, ale pak se moje víčka zavřela a já upadla do hlubokého spánku.

Probudila mě až moje dcera s brekotem volajíc o pomoc. Vystrašeně se jí ptám, co se děje, a po tváři se mi začnou koulet slzy. „Měla jsem takový zvláštní sen,“ povídá stále brečící Míša, „a v něm se mi pořád dokola objevoval pavouk a nějaký člověk, který se ho snažil chytit a potom mě s ním strašil“ odpovídá dcera a mně začíná docházet, co tím myslí.

Proč zrovna já a ona? Jsme snad nějak propojené? To je tajemství. Něco, co je mezi nebem a zemí, mezi mnou a mým dítětem.

Článek jsem psala už před několika lety, ale myslím, že je stále aktuální. Pokud máte nějaké dotazy, připomínky nebo cokoliv, pište pod článek. Příběh je sice smyšlený, ale myslím, že to na jeho zajímavosti nijak neubírá.