Tento svátek snad existoval už v dobách, kdy byli Izraelité v otroctví v Egyptě. Od té doby jim velikonoce jako exodus připomínají okamžik, kdy je Bůh vysvobodil z egyptského otroctví. Záchrana Izraelitů se stala předobrazem záchrany člověka od všeho zotročení, ponížení, zla a smrti. Křesťané slaví Velikonoce jako největší a nejvýznamnější svátek v roce, mnohem důležitější než Vánoce. Připomínají si totiž, že Ježíš Kristus o židovských velikonocích zemřel ukřižován na kříži, ale hlavně věří, že třetího dne vstal z mrtvých. Na znamení smutku nad smrtí Ježíše ve čtvrtek v tomto týdnu přestávají znít všechny zvony (a hrát varhany) a místo nich chodí po vesnicích děti s klepačkami a řehtačkami.

A pak začíná v sobotu večer Velká noc, ve které křesťané slaví Ježíšovo vzkříšení. Pavel z Tarsu, velký starověký filosof, který nejprve křesťany pronásledoval, ale po osobním setkání s Ježíšem zcela změnil svůj postoj, k tomu píše: „Nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je naše víra. ... Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“ Když mluvil Pavel z Tarsu kdysi v Athénách o Ježíši Kristu, Řekové mu naslouchali s velkým zájmem. Jakmile však vyslovil, že Ježíš vstal z mrtvých, jedni se mu vysmívali, druzí řekli: „Poslechneme si o tom až jindy.“

A tak můžu i já předpokládat, že když tady začnu psát o nějakém zmrtvýchvstání, mnozí čtenáři přestanou číst a překliknou raději někam jinam. Lidé často věří, „že je něco nad námi“. Přeji každému z vás, abyste poznali, že tu není „něco“ ale Někdo, komu na nás záleží a kdo nás má rád. Že ten „Někdo“ je mocný a silný a vítězí nad zlem i nad smrtí.

A o tom jsou Velikonoce.