Do letošního ročníku soutěže Alík odměňuje hrdiny s Dětským činem roku jste mohli posílat příběhy od 15. června do 15. září, tři nejlepší odměnila naše porota tabletem Acer Iconia One 8, mobilem Motorola E5 Play a sluchátky Sony WH-CH400.

1. místo: čin 13leté Katotoky

Jednou, když jsem se jela projet ven na kole, jsem zahlédla něco zvláštního, nějaká paní ležela v trávě a nehýbala se, přišla jsem k ní a zeptala jsem se jí, jestli je v pořádku, ale neodpovídala mi. Pak jsem s ní lehce zatřásla, ale neprobrala se, tak jsem jí šáhla pod bundu a pokoušela jsem se zjistit, jestli dýchá. Dýchala, ale velmi špatně, tak jsem zavolala sanitku, zatímco na mě dospělí koukali s otevřenou pusou. Paní z dispečinku mi mezitím říkala, abych ji obrátila na bok, aby ta paní mohla dýchat. Asi dvě minuty potom přijela sanitka a naložila ji do auta.

Asi tři měsíce potom jsem jela opět tou ulicí a viděla jsem tu paní, jak si povídá s kamarádkami, a tak jsem ji pozdravila, a jela dál...

2. místo: čin 14leté Copinky

Mám o 3 roky starší sestru s mentálním postižením, která trpí taktéž i psychogenními záchvaty. Tyto záchvaty vypadají jako epileptické, ale jsou vyvolány psychickou nepohodou.

Jednou se moje oblíbená paní učitelka na matematiku rozhodla, že když nemůže dorazit na běžnou schůzku s rodiči ve škole, protože v ten den, kdy se schůzka měla konat, bohužel musela někam odjet, tak udělá schůzku v jedné restauraci. Schůzky se mohli zúčastnit společně se svými rodiči i žáci a jejich sourozenci. V té restauraci se totiž mohl hrát i bowling. Na schůzku s námi tedy šla i moje sestřička.

Rodiče si spolu s paní učitelkou povídali u stolu a děti hrály v zadní části restaurace bowling, zatímco jsme se já se sestrou dívaly. Občas jsme přiběhly i ke stolu a vzaly si kousek pizzy a nebo se napily pití. Takhle to pokračovalo do té doby, než mi sestra pošeptala, že potřebuje na WC. Já jsem to řekla tátovi, protože maminka si povídala s maminkou mé kamarádky, a táta přikývl.

Tak jsme tedy šly se sestrou samy na WC. Já jsem vstoupila do jedné z kabinek a zjistila jsem, že zem je celá mokrá, nejspíše od moči, co jsem usoudila podle pachu. Upozornila jsem na to svoji sestru, aby tam nechodila, a když, tak neuklouzla. Přemístila jsem se do jiné kabinky, a protože byla už jediná, tak sestra musela počkat (pustila mě první, i když jsem jí říkala, že tak nutně nepotřebuji). Už mi sestra připadala však trochu nervózní, ale říkala jsem si, že to snad bude všechno v pořádku.

Když jsem vyšla z kabinky, poznala jsem podle sestřiného nepřítomného pohledu, že za chvíli dostane záchvat. Snažila jsem na ni mluvit, ale už bylo pozdě, spadla na zem a už měla záchvat. Sice jsem párkrát byla zmítající se sestřinými končetinami uhozena, ale i přesto jsem snažila ji trochu dostat od stěny a topení, i když to nebylo vůbec snadné, neboť místnost byla velmi malá. Také jsem se na ni snažila mluvit a probrat ji. Bohužel byl u stěny ještě přitisknutý malý bratr mé kamarádky, takže jsem se pokusila chránit i jeho.

Sestru se mi povedlo zklidnit, ale měla jako skoro vždy po záchvatu ztuhlé nohy, takže se nemohla postavit. Naštěstí tam přiběhla jedna z mých spolužaček a já jí rychle řekla, ať jde zavolat pomoc. Po chvíli přišla i maminka a společně s ostatními se jim podařilo sestru zvednout. Já jsem měla také potíže se postavit, kvůli mému problému s pohybem (trpím DMO). Nakonec jsem se ale i já dokázala zvednout. Po konci schůzky jsme pak vyrazili domů. Sestra naštěstí neměla žádné vážné zranění a já jen pár modřin.

3. místo: čin 13leté Zeynep

3. místo: čin 11leté Zuzušky

Já a mé kamarádky jsme vždy byly takové ekologické. Nepoužívaly jsme moc plastu, šetřily vodou a třídily odpad. Jednoho dne jsme se spolu šly projít do lesa a tam byla spoušť. Všude poházené odpadky zašlapané do země. Chvíli jsme si říkaly, jaká bezohledná prasata (obzvlášť vůči přírodě) lidé jsou. Poté jsme se bez rozmýšlení šly domů zeptat, zda bychom mohly jít do lesa sbírat odpadky a jestli nám rodiče dají nějaký pytel. Byl už ale večer, tak jsme mohly jít sbírat až ráno.

Následujícího dne jsme brzo vstaly a podle domluvy se sešly před mým domem. Každá jsme měla pytel a rukavice. Vešly jsme zpět do lesa a sbíraly vše, co jsme viděly. Plechovky, igelitové sáčky, plastové lahve, ... zkrátka bylo toho strašlivě moc. V jedné části lesa jsme dokonce natrefily na plastové pláty (asi 2 metry dlouhé a 25 centimetrů široké), kterých bylo nakonec asi 30. Z lesa jsme vycházely s 5 plnými taškami a každá z nás nesla několik plátů. Ještě toho dne jsme vše pečlivě vytřídily. Byla to hezká procházka a věřím, že jsme aspoň trochu pomohly.

Měla jsem z toho moc hezký pocit, tak jsem se nedávno rozhodla, že bych chtěla pomoci znova, nechat si narůst hodně dlouhé vlasy, pak je ustřihnout třeba na ramena a darovat dětem s rakovinou. Kdo ví, třeba sem budu za pár let psát tento příběh.

Postupující do hlavního kola

Několik příběhů z Alíkova kola soutěže je nominováno i do hlavního kola, ve kterém může veřejnost až do 4. listopadu 11. listopadu hlasovat.

Konkrétně jsou nominované:

• Bezvědomí (zdejší 1. místo)
• Skupinová pomoc (zdejší 3. místo)
• Pomoc paní bez domova
• Pomoc babičce
• Ptáček

Až si přečtete i ostatní nominované příběhy, můžete dát hlas těm, které se vám nejvíce líbily.

Příběhy z Alíka v hlasování soutěže Dětský čin roku 2020, © Alík