Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Vítězné příběhy soutěže Alík odměňuje hrdiny 2021

    vydáno  •  Dětský čin roku · Mediální partner

    Stejně jako v uplynulých letech Alíkova porota vyhodnotila příběhy dětských hrdinů a rozdala jejich autorům hodnotné ceny – tablet, mobil a sluchátka.

    Dětský čin roku, © www.detskycinroku.cz

    Do letošního ročníku soutěže Alík odměňuje hrdiny s Dětským činem roku jste mohli posílat své příběhy od 15. června do 15. září, tři nejlepší odměnila naše porota tabletem Lenovo TAB M7, mobilem Realme C11 Dual SIM a sluchátky Sony WH-CH510.

    1. místo: Sebikpecka (9 let)

    Dědeček

    Když píšu tenhle příběh, tak zrovna ležím na oddělení JIP v dětské nemocnici v Brně, nemůžu moc psát, tak mi s psaním pomáhá maminka. Přišla za námi moc hodná paní učitelka Jana Čalkovská a začala nám vyprávět o Dětském činu roku a mě napadlo, že bych mohl napsat o mém dědečkovi, který mi moc chybí.

    Začátkem ledna 2019 nám dědečka vrátili z nemocnice domů. Říkali, že mu už nezbývá moc času, byl moc nemocný. Vím od maminky, že si dědeček přál své poslední dny strávit doma, a tak jsme mu to splnili.

    S maminkou jsme mu připravili pokoj tak, aby mu tam bylo hezky a cítil se dobře. Namaloval jsem obrázky a nalepil je dědečkovi na zeď k posteli. Dědečka nám dovezla domů sanitka, už nemohl moc chodit, musela mu pomáhat maminka. Nechodil ani na záchod, musel mít pleny. Pár dní s námi normálně mluvil, byl jsem u něj v pokoji klidně i celý den. Povídali jsme si, říkal jsem mu, že se určitě vyléčí a zase spolu budeme hrát Člověče, nezlob se jako dřív.

    Snažil jsem se, aby se cítil dobře a měl úsměv na tváři. Moc dobře jsem věděl, co se děje, maminka s babičkou mi to vše řekli a já za to byl rád. Věděl jsem i to, že se dědeček už neuzdraví, ale já pořád s maminkou doufal, že se stane zázrak. I když mi v té době bylo teprve 7 let, věděl jsem moc dobře, co se děje, a všemu jsem rozuměl. Byly dny, kdy to s dědečkem bylo super, ale pak přišly dny, kdy už s námi dědeček nemluvil, nepoznával nás a vše bylo horší a horší. Tak se maminka rozhodla, že sami to už nezvládneme, i když jsem jí se vším pomáhal i já, nosil jsem dědečkovi jídlo a pití, dával mu léky, povídal si s ním a hladil ho. Museli jsme poprosit domácí hospic v Třebíči, aby nám s dědečkem pomáhali.

    Chodily k nám sestřičky, které zkoušely dědečka rozchodit, ale už nechtěl. Jednou jsem s ním seděl v pokoji i s maminkou a dědeček nám řekl, že už chce odejít, že už se nechce trápit. Já i maminka jsme se rozplakali. Na druhou stranu mi maminka říkala, ať se dědečkovi nedivím, že ho vše bolí a že cítí, že mu v nebíčku bude líp. Takhle šly dny pořád dokola, až přišel den 29. 1. 2019. Přijel k nám pan doktor z hospicu a řekl nám, že dědečkovi zbývá pár dní, možná i pár hodin. Nechtěl jsem tomu věřit, že by nás tak rychle opustil, i když jsem věděl, že ten den přijde. A tak jsem pořád chodil za maminkou a ptal se jí, jestli nepotřebuje pomoc. Celý den jsem jí pomáhal ať s dědečkem, nebo jsem byl se svojí mladší sestřičkou Vanesskou, když maminka byla u dědečka.

    V ten den odpoledne dostal dědeček epileptický záchvat a zůstal už jen ležet. Přijely zase sestřičky a začaly mu dávat injekce. Pohled na injekce mi nevadil, protože i já sám jsem hodně nemocný, a tak vím, jaké to je. A tak jsem byl u toho, když dědečkovi dávali Morfium na bolest. Bylo mi ho moc líto. Ale chtěl jsem u něj být. Pak přišla sestřička za maminkou a říkala, jestli by mohli dědečkovi k nám domů zavolat pana faráře na poslední pomazání. Maminka neváhala a souhlasila. Nevěděl jsem, co to znamená, až pak jsem pochopil, že pan farář se šel za dědečka modlit, aby mu bylo dobře.

    Pan farář udělal dědečkovi na čelo křížek, přišel za mnou a křížek mi udělal taky a řekl mi, že jsem moc statečný kluk, když takhle pomáhám s dědečkem mamince a ať se o dědečka nebojím, že mu v nebíčku bude dobře a že to bude můj anděl strážný.

    30. 1. dopoledne nám dědeček doma umřel, maminka byla u něj v pokoji do poslední sekundy. Já pak běžel za maminkou, obejmul ji a řekl jí, že se dědeček už má dobře, že ho nic nebolí a kouká na nás z nebíčka. Vím, že jsem v té době byl teprve 7letý kluk, ale snažil jsem se dědečkovi pomáhat, aby se cítil dobře a věřím, že se dobře cítil.

    Nikdy na dědečka nezapomenu, rád se koukám na fotky, kde jsem s dědečkem a usmívá se a já se usmívám taky. Dědečku, mám Tě moc rád a nikdy na tebe nezapomenu.

    Děti se mohly této soutěže zúčastnit i vícekrát a porota hodnotila anonymně. Při vyhodnocení Alík zjistil, že dva z vítězných příběhů pocházejí od stejného člověka, proto zde uvádíme oba. ;-)

    Druhý příběh od Sebika

    Chtěl bych napsat svůj příběh. Byl jsem se svojí kamarádkou na houpačkách. Byl tam jeden zlobivý kluk a házel kamínky. S kamarádkou Simonkou jsme si ho nevšímali a houpali jsme se na houpačce. Jenže on ty kamínky pořád házel. Jeden kamínek hodil kamarádce do nohy. Pak jsme si stoupli a chtěli jsme odejít, ale viděl jsem, jak chce po Simonce hodit další veliký kámen. Tak jsem si před ni stoupl, aby ji kámen netrefil, a mě ten kámen trefil do hlavy.

    Odvezla mě sanitka do nemocnice, kde jsem byl 2 dny. Mezitím to vyšetřovala policie a moje kamarádka Simonka řekla policii, že jsem jí zachránil život. Když mě pustili z nemocnice, Simonka mi poděkovala za záchranu. Simonce je 6 let. Jsem rád, že jsem ji zachránil. Udělal bych to znovu. Pomáhat lidem se má.

    2. místo: Dana12 (13 let)

    Chystala jsem se jít domů ze školy. Najednou jsem si vzpomněla, že mám počkat na mou nejlepší kamarádku. Sedla jsem si tedy do šatny na lavičku a všimla jsem si, jak moje kamarádka utišuje spolužačku. Přišla jsem k nim a zeptala jsem se, co se stalo. Spolužačka Sára mi to nechtěla povědět ani po dlouhém naléhání, a tak se ozvala kamarádka a řekla mi, že ji jiná spolužačka šikanuje. Hned jsem se zajímala o to, jak ji šikanuje a proč ji vlastně šikanuje. Všechno mi řekla a já jsem se jí zeptala, jestli to řekla třídní. Řekla, že se bojí jí říct to, protože s tou spolužačku je už velmi dlouho nejlepší kamarádka a nechce ji zradit. Řekla jsem, že to mohu říct třídní já. Souhlasila. Podařilo se mi ji utišit a pak jsme se společně zasmály.

    Když přišla moje nejlepší kamarádka, tak jsme spolu šly do knihovny. Vybraly jsme si knihy a šly jsme ještě do třídy čekat na kroužek. Naneštěstí i s tou šikanérkou. S kamarádkou jsem se šla projít po škole a řekla jsem jí všechno, co mi kamarádka řekla v šatně. Dohodly jsme se, že druhý den půjdeme za třídní, aby se to pokusila vyřešit. Po chvíli jsme se vrátily do třídy, kde nás čekala šikanérka. Měla jsem podezření, že nás asi poslouchala, neboť jakmile jsme přišly do třídy, tak na nás vyvalila to tajemství, co jí ho řekla Sára. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem jí vyprávět její tajemství, o kterém si myslela, že ho nikdo neví. Ze začátku to popírala, ale já ji odhalila. Červenala se a to dělala vždy, když lhala nebo se styděla. Fakt jsem ji nemohla snést a odešla jsem do šatny. Moje nejlepší kamarádka utíkala za mnou.

    Začínal nám kroužek, a tak jsem na chvíli zapomněla na to, co jsem se dozvěděla. Po kroužku jsem se s mojí nejlepší kamarádkou ještě zastavila na zmrzlinu, a tam jsme to ještě jednou pořádně probraly.

    Druhý den ráno, když jsem přišla do školy, jsem si ani nevybalila a utíkala jsem za třídní učitelkou. Řekla jsem jí všechno, co jsem se dozvěděla v šatně. Třídní řekla, že to bude řešit. Měla jsem ze sebe dobrý pocit. Vůbec jsem se nebála toho, co bude následovat, protože jsem byla přesvědčena o tom, že jsem udělala dobrou věc.

    3. místo: ELENSA (11 let)

    Když jsem šla v červnu ze školy, tak jsem na chodníku zahlédla starší těžce poraněnou paní. Upadla a poranila si hlavu. Přesně nevím jak, ale byla od krve. Zděsila jsem se. Potom jsem si naštěstí vzpomněla, co dělat. Paní nemluvila a sotva dýchala. Ihned jsem zavolala 155 a řekla jsem vše, co bylo potřeba. Za chvíli už tam byla sanitka. Paní odvezli a já doteď doufám, že to zvládla a je v pořádku.

    Postupující do hlavní soutěže

    Dva příběhy z Alíkova kola soutěže jsou nominované i do hlavního kola, ve kterém může široká veřejnost hlasovat až do 5. listopadu. Konkrétně v kategorii Pomoc starším lidem to byl výše uvedený Dědeček od Sebika a příběh Záchrana starého pána, který přes Alíka poslala jedenáctiletá Neviditelnámyška.

    Můžete naše hrdiny podpořit v hlasování. ;-)

    Související:

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (10)

    Příspěvek z 3. prosince ve 20:31.
    Ukulele01 v něm napsala:

    Můj děda už taky pořádně nechodí ani nevím co s ním je nebo bude ráda bych za ním chodila ale chci ho nechat odpočívat. Asi bych za ním měla chodit ale já tam nijak moc nikdy nechodila. A já prostě nevím naši se s babičkou a i dědou s ním teď ne ale hlavně taťka se hádá s babičkou mě to docela mrzí když je to jeho mamka ale ona nám na chodbu větrá a my pak cítíme smrad tak otvíráme dveře na balkon aby to šlo pryč ale to pak babička začne říkat jaká tam je zima :(.

    Příspěvek z 24. října ve 12:28.
    FandaCZ_ v něm napsal:

    Uvídí někdo školu když se vyplňuje?

    Příspěvek z 23. října ve 21:26.
    Sebikpecka v něm napsal:

    Opravdu všem moc dekuji za podporu :-) $> vážím si toho opravdu moc. Dekuji za sebe a dekuji ze se příběh o dědečkovi libi věřím ze je na me pyšný $>