Smutnili jsme se ségrou nad Alíkovou soutěží Dětský čin roku, jaká je škoda, že jsme nezachránili život žádnému člověku ani zvířeti, ani jsme neuspořádali žádnou charitativní akci na záchranu ohroženého druhu nebo lokality, a tak se nemůžeme této soutěže zúčastnit.

Mamka nás chvíli poslouchala, a pak se nás zeptala, proč nenapíšeme o tom, jak se snažíme přírodě pomáhat každý den, alespoň trošku. Třeba tím, že třídíme odpad, každou plastovou láhev, mikrotenový sáček nebo igelitovou tašku používáme opakovaně, než skončí v kontajneru správné barvy. Mimochodem pro plastové lahve jsme našli hodně způsobů použití, letos v létě sloužily jako výborný lapač agresivních vos. Na jaře ochránily mladé rostlinky před mrazíkem a slimáky. Děda z hor z nich vyráběl prima větrníky. A ještě bych mohl dlouho pokračovat.

„Co papír?“ kontrovala ségra – každý rok odevzdáme ve škole a ve sběrně několik set kilo starého papíru – to už zachrání pár stromů. „Když jsme u stromů – pamatujete se na tu jedličku?“ zeptala se mamka. Před několika lety jsme šli na chalupě v zimě na procházku a přes cestu byla nakloněná až skoro vyvrácená těžkým sněhem mladá jedlička. Oklepali jsme z ní sníh, narovnali jsme ji a podepřeli klackem. Od té doby roste rovně. Každý rok okolo nás přes zimu zmizí kus lesa – vykácí ho kvůli dříví a po čase na paseku zasází nové stromky. Vloni prořezali hustě rostlé stromky okolo ní, ale ona je tak moc hezká, že pokácení unikla podruhé.

Když každý den přírodě maličko ulehčíme, ona nám to vrátí. „Myslíš, jako když pochválíme v lese muchomůrku, že jí to moc sluší a o kousek dál se na nás směje hříbek?“ „Nebo když jsme v létě chodili do stodoly vchodem ze zahrady, protože u vrat si udělali hnízdo zvonci, abychom je nerušili a nechali je v klidu vyvést mladé a oni nám pak dovolili sledovat jejich školu létání.

„Mami a pamatuješ, jak nám přišla poděkovat srnka až ke školce?“ Vraceli jsme se jednou navečer domů autem z plavání, sice jsme dost pospíchali, ale už se šeřilo a na dlouhé rovině mezi poli jsme se ségrou vykřikli: „Zastav!“ Máma zabrzdila a my jsme obdivovali srnku na poli, najednou se rozběhla a kousek před stojícím autem převedla koloucha na druhou stranu silnice a utíkali k lesu. Za pár týdnů jsem se večer náhodou podíval z okna (bydlím na pražském sídlišti) a na chodníku stála srnka, pak se otočila a pomalu odešla.

Když každý člověk každý den udělá pro přírodu nějakou maličkost, dohromady to dá velkou pomoc a příroda nás odmění.