Vždy jsem si přála domácího mazlíčka. Maminka má bohužel silnou alergii na srst chlupatých mazlíčků, a proto jsem nemohla žádného mít. Byla jsem z toho docela smutná, tak mi taťka koupil alespoň velké akvárium. Umístili jsme ho na chodbu do rohu. Dnes ho většina lidí, co k nám přijdou na návštěvu, obdivuje.

Jenže já z něho moc velkou radost neměla. Jedním z důvodu bylo i to, že kromě krmení vše dělal taťka. Akvárko je velké a tak sama nedokážu nevyměnit ani vodu. Dalším důvodem, proč jsem z něj nebyla úplně nadšená je to, že se s rybičkami dost dobře nejde mazlit.

Čas běžel dál a já jsem pořád neměla žádného pořádného mazlíčka. Avšak před třemi lety jakoby konečně nastal den pro mazlíčka, nazvala bych ho Den mého mazlíčka. Bylo to těsně před prázdninami. Povídala jsem si s taťkou o zvířatech a řekla jsem, že bych nějaké zvíře opravdu moc chtěla. On se mě zeptal jaké. Odpověděla jsem, že například morče. A tak jsme koupili morčata. Byla totiž dvě, kluk a holka.

Dostala jméno Karel a Andrea. Umístila jsem je do klece, jenže pak jsem řešila otázku, kam s klecí. Nakonec jsem je umístila do zahradního domku. Ze začátku jsem nepociťovala změnu, starost o ně mi připadala velmi jednoduchá. Ale po čase, když skončily prázdniny, jsem změnila názor. Byla jsem již na druhém stupni a učení rapidně přibylo. Každodenní starost o morčata pro mě byla další přítěží. Postupem času i pro mamku nebo taťku. A když se nakonec morčata rozmnožila, bylo jich najednou pět.

Starost o miminka byla mnohonásobně větší, ale nakonec odrostla a já jsem je prodala do dobrých rukou, doufám. Za nedlouho se to celé opakovalo, jenže s tragickým rozdílem, Andrejka umřela. Všechno mléko, kterým je dokrmovala, bylo pryč. Starost o morčecí mimča zůstala na mě. Byla to složitá situace. Pokusila jsem se je odchovat. Bylo to úspěšnémé a dva morčáky jsem prodala. Dnes se jim vede dobře. Jenom jeden morčák ne a ne přibrat na váze. Karel, jeho otec, ho neměl rád, neustále ho kousal, až nakonec morčecí miminko na následky kousání a podváhy zemřelo. Byla jsem nešťastná. Zůstal mi jen Karel.

Dlouhou dobu jsem měla jen Karla, až k nám jednou náhodně přijel zvěrolékař. Řekl mi, že Karel nesmí zůstat sám. Morče je prý společenský tvor a potřebuje kamaráda. A tak jsme mu s taťkou koupili kamarády. Jmenují se Matěj a Simon. Jelikož jsou to kluci, drží stále při sobě. S krmením mi občas pomůže taťka, ale hlavní starost o morčátka je na mně. Je pravda, že na morčecí kluky jsem si již zvykla a přestože mám mnoho učení, na kluky si chvilku čas vždy udělám.