K volejbalu jsem se dostala s pomocí mamky a kamarádky Viki. Moje mamka byla mezi 6 nejlepšími hráčkami volejbalu  z 90 v Nitře, na Slovensku. K volejbalu mě tak trochu postrkovala. Ale já nechtěla, protože jsem se bála míče.

Moje kamarádka Viki na volejbal chodila, ale neměla tam moc kamarádek. Prosila mě, jestli bych tam nechtěla chodit s ní.

Jednou jsem si s mamkou hrála na zahradě a začaly jsme zkoušet pinkání, bagr  a mamce se zdálo, že mi to jde, Tak mi řekla, že mě přihlásí příští školní rok na volejbal.

Mně a kamarádce se to líbilo, protože jsem s Viki chodila do třídy, ale příští rok jsem měla jít na gymnázium, takže bychom se už neměly kde vídat.

Na volejbal teď velmi ráda chodím, hlavně kvůli Viki. Tréninky máme dvakrát  týdně dvě hodiny. Na začátku tréninku se rozběháme, potom máme protahovací rozcvičku a pak si ve dvojicích házíme o zem nebo pinkáme, při pinkání  roztáhnete prsty, uděláte si z dlaní ,,košíčky¨ a dáte si ruce k sobě a spojíte palec a ukazováček. Zkoušíme i bagr, to natáhnete ruce před sebe překřížíte dlaně, ale aby nepřesahovaly prsty, lehce vyhrbíte záda a dáte palce k sobě. Nebo podání: do levé - pokud jste leváci tak do pravé - ruky si dejte míč a druhou rukou do něj silně udeřte.

Na konci tréningu si hrajeme přehazovanou. Pravidla asi všichni znáte, ale pro ty co neznají dám odkaz: Pravidla přehazované. 

Máme hodné trenéry. V úterý se u nás střídají a ve čtvrtek máme kluka a holku, co jsou hodně mladí a na konci si s nimi dáme pozdrav rukama. Na konci i na začátku obou tréninků si musíme buď sklidit nebo připravit síť.

Volejbal je výborný sport pro vysoké holky a kluky. A jestli se bojíte míče, nenechte se tím omezit. Já se ho taky bála než jsem začala chodit na volejbal. Doufám že jsem někomu pomohla vyléčit se ze strachu z míčů.