Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Volný jako pták

    vydáno  •  Povídky

    Pamatujete na kocourka Čumáčka? Určitě ano, a teď tu mám další příběh. Myslíte, že skončí dobře?

    Volný jako pták, © Silka

    Volný jako pták

    Kdysi, kdysi dávno jsem byl volný jako pták. Žádná omezení, zákazy, nic. Všechno bylo tak, jak jsem si jen mohl přát. Bydlel jsem v malé vesničce na Slovensku, blízko Vysokých Tater. Celé dny jsem se proháněl po horách a vůbec mě nenapadlo, že by tohle mohlo někdy skončit. To jsem se pletl.

    Jednou, když byla zima a já seděl zabalený v ovčí kůži u kamen a ohříval se, k nám do domu přišla nějaká paní. Měla na sobě černé šaty a bílé rukavice. Nebylo jí vidět do obličeje, měla přes něj tmavý šátek. Maminka mě poslala do kuchyně, ať tam počkám. Když jsem se vrátil, maminka seděla u stolu a plakala. Zeptal jsem se jí co se stalo. Jediné, co mi řekla, bylo, že musím pryč. Nevěděl jsem, co se děje, ale poslechl jsem a zabalil si věci.

    Druhý den pro mě přijela ta paní v černém. Musel jsem mít zakrytý nos a pusu. Paní mi řekla, že ve městě vypukla epidemie, a že musím pryč, jinak umřu. Jeli jsme dlouho, usnul jsem. Probudilo mě až křičení nějakých lidí. Dojeli jsme k velkému špinavému domu, u kterého stála spousta lidí a dětí. Všichni se tvářili smutně a vystrašeně. Paní zastavila, vysadila mě z vozu a beze slova odjela.

    Lidé u domu mi řekli, že tu teď budu bydlet. Nemohl jsem tomu uvěřit. Každý den jsem vzpomínal na rodiče, na hory a na les. Tady jsem nikam nemohl. Měli jsme určené hodiny, kdy si můžeme z obličeje sundat šátek a najíst se. Moc jídla jsme nedostávali, často jsem měl hlad. Takto jsem tu žil čtyři roky. Už jsem nevěřil, že ještě někdy spatřím naši vesnici a náš dům. Avšak jednoho dne přijela nějaká paní, poznal jsem ji, byla to ta paní, která mě sem dovezla. Hned jsem začal věřit, že brzy uvidím rodiče. Nikdo jiný se neradoval, bylo mi to divné. Po chvíli mi paní řekla, že oba moji rodiče zemřeli na epidemii. Nezvládl jsem to, okamžitě jsem se rozplakal a pak jsem asi omdlel.

    Ráno jsem se probudil na posteli v tomto domě. Čas šel dál a já si uvědomil, že tu jsem už sedm let. Z města se sem dostaly zprávy o tom, že epidemie už skončila. Přežil jsem, řekl jsem si, ale pak jsem si uvědomil, že se nemám kam vrátit. Maminka i tatínek umřeli na epidemii. Všechny nás propustili z tohoto domu a my jsme se rozešli do svých domovů, jen já jsem šel a ani nevěděl kam.

    Šel jsem lesem, poli i loukami a najednou, co to vidím? To je naše vesnice, je úplně prázdná. Nikde nikdo. Všichni zemřeli. Mě rodiče poslali pryč, abych žil, a sami umřeli. Došel jsem k našemu domu, byl úplně prázdný. Ani nábytek tu nebyl. Všechno bylo pryč, jen lavička tu zůstala. Sedl jsem si na ní a naposledy se rozhlédl do krajiny.

    Chtěl jsem odejít, jinam. Najít si práci, a tak, když v té chvíli jsem spatřil orla. Letěl proti mně. Dal jsem se na útěk, nechtěl jsem, aby mě poškrábal svými drápy. Už se ke mně blížil, nemohl jsem utéct. Věděl jsem, že mě může zabít. Zbývalo jen pár centimetrů. Spadl jsem na zem a zakřičel.

    Najednou slyším hlas maminky. Proč křičíš, řekla mi. Náhle jsem se probudil. Ležel jsem v křesle u kamen a ohříval si nohy. Rychle jsem se vzpamatoval a zjistil, že to byl jen sen. Jsem tak rád, že jsou moji rodiče živí a jsou se mnou. Všechno se mi jen zdálo, nebyla epidemie, nebylo nic zlého. Jsem tady, tady v naší vesnici. U nás doma, s maminkou a tatínkem. Miluju to tu, náš les, hory a hlavně můj domov. Už zase jsem volný jako pták.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (5)

    Příspěvek z 12. května v 17:57.
    BeaJá v něm napsala:

    Je to hezky sepsaný a příběh je taky hezký. 5 tlapek :)

    Příspěvek z 12. května v 11:09.
    Anež v něm napsala:

    Hezký článek 5 tlapek

    Příspěvek z 12. května v 9:48.
    sarinka01_queenisthebest v něm napsala:

    nádherné