Profesor se otáčí zády a černým fixem píše na bílou tabuli téma dnešní přednášky – "jsi šťastný/á?". Otvírám sešit, cvakám propisku a přemýšlím, zda to nebude zabitý čas. Každý přeci vidíme svou spokojenost jinak.

Přijde mi praštěné a zcestné poslouchat čtyřicetpět minut čistého času povídání o štěstí. Má to vůbec smysl? Z penálu vyndavám pastelky a přemýšlím, že bude čas na vybarvování čtverečků.

Tahle přednáška je pro mě prostě zbytečná... Třídou se rozezní usměvavý hlas učitele. "Kdo z vás, co tu sedíte, je právě teď šťastný"? Co je to za otázku? Venku začíná jaro. Cestou do školy jsem minula několik zamilovaných dvojic, které seděly na lavičkách. I někteří samotáři nastavili prvním paprskům tvář a já sedím v poslední lavici, srkám už studené kafe a mám se hlásit na přihlouplé dotazy? Ne, já ruku rozhodně nezvednu. Jako středoškolák se tu nebudu ztrapňovat...

Ale zvědavost mi nedá a rozhlížím se kolem sebe. Hlásí se slečna, která má na můj vkus potrhlý účes. Rukou klátí i silnější dívka, tak u ní bych to štěstí chtěla vidět, říkám si jízlivě. Za mnou přímo vlaje dlouhá paže kluka, který skutečně touží, aby profesor zjistil, že právě on je dnes šťastný. No nic, začínám vybarvovat červené čtverečky v sešitě...

"Přestaňte se bavit, číst si pod lavicí časopisy, ťukat do klávesnice notebooku a malovat si do sešitu", ozve se z repráku přísnější hlas učitele, "já bych uvítal vaší spolupráci. Společně tu budeme objevovat to lepší v nás". Jak to myslí? Je přeci bláhové snít o tom, že lidi začnou být jen tak šťastní. Že se nevytočí jízdou v ranní narvané tramvaji, že je nenaštve právě ujíždějící metro, ke vzteku nedonutí opakované přívaly sněhu na chodníku.

A nemá mi snad vadit, že každá druhá může mít džíny do pasu, jen já přes ně rvu triko? Jak můžu být spokojená, když nemám tělo modelky, momentálně jen lžu kamarádkám, že chodím s klukem, šetřím peníze na nové hadry a nejsem schopná naučit se opáčko z matiky? A já tu mám sedět a hlásit se, že jsem šťastná?!? Ten snad není normální...

"Začnu dávat otázky, za každou kladnou odpověď si udělejte čárku," v jeho hlasu je už slyšet pohoda a klid. Asi poznal, že třída začíná vnímat. Tak tedy poslouchám (a vy klidně čtěte a ty čárky si také můžete dělat)...

• Máte svou rodinu?
• Máte alespoň jednoho dobrého přítele?
• Máte svobodnou vůli v rozhodování, co dělat ve svém volném čase?
• Máte denně nejméně jeden důvod k úsměvu?

Čtyři jednoduché otázky. Tři dává jen princezna v pohádce. Mnozí z nás mají na bílém papíře čtyři čárky a přemýšlí, cože je na tom tak originálního a složitého a vědeckého? Pro mě, pro mnohé spolužáky a pro většinu z vás jsou to prostě každodenní samozřejmosti. A o tom to je, řekl by klasik. My to štěstí máme prostě všude kolem sebe, jen se neumíme dívat. Tak já tu nabídnu ten druhý pohled. Je bolestivější, neuvěřitelnější, studenější a celkově takový - prostě jiný...

Statistiky uvádějí, že v dětských domovech je umístěno kolem deseti tisíc dětí. To je číslo, které podlomí nohy všem, co dneska držkovali na svou mámu. Co ráno zalhali tátovi u snídaně a zapomněli se ještě omluvit. Těm, kteří nepoznali, že štěstí je budilo z teplé peřiny, uvařilo kakao a namazalo chleba. Těm, kteří neviděli, že štěstí u nich bydlí.

Když se nedaří ve škole, když člověk nestačí s dechem, když se smůla lepí na paty a když je prostě smutno ze života. Tak přijde dobrý přítel. Pevně vás obejme, políbí do vlasů a řekne - "jsem tady". A vy máte pevný bod, protože štěstí vám pomůže doučit matiku, dovede k pravidelnému rytmu v dýchání a společně proběhne maraton průšvihů. Nezůstanete ležet bez pomoci. Štěstí máte zakodované v devítimístném čísle mobilního telefonu, na jehož druhém konci se ozve  - "jsem tu". Takovou větu vám kdykoliv totiž řekne jen dobrý přítel.

Můžete chodit do školy, učit se počítat, psát a hledat všechny moře v atlasu světa. Nikdo vás nenutí pracovat v továrně, chodit na pole a živit rodinu. Nebojíte se chodit po ulici, nepláčete v rozbořeném domě, kde prosvištěla válka. Žijete totiž ve svobodné zemi. V místě, kde štěstí má svou cenu.

Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv. Ty zvednuté koutky úst, zářící oči a vyšpulené tváře - to všechno je výhra, kterou předáváte každý den i těm, kteří si zapomněli vsadit. Pokud si někdo myslí, že nemá důvod k úsměvu, že se hrabe někde dole, kde je smích nepatřičný, měl by se usmát prostě jen tak. Předá tak nevědomky malou kapku tolik důležitého štěstí. Napnutí několika svalů v obličeji nic nestojí, ale umí víc, než si dovedete představit. A vy se přeci umíte tak krásně usmívat!

Taky mi bylo ...náct. Taky jsem se hádala s mámou. Taky na mě můj táta poznal každý podraz. Také jsem měla ředitelskou důtku a také jsem si myslela, že jsem mistr světa. Já jsem prostě taky prožila pubertu. Takže moc dobře vím, že je to o emocích, o touze vyhrávat, o síle vstát a odrazit se, o samostatnosti, o pláči a taky... o štěstí.

Z myšlenek mě vytrhává hlas profesora. Ani nevím jak dopadlo vyhodnocení u ostatních spolužáků, už slyším jen jeho poslední věty. Do přednáškového sálu univerzity je slyšet rytmický hlas "Tak nezapomeňte, mládeži! Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Pro ty méně chápající, co si celou hodinu vybarvovali čtverečky v šešitě mám důležitou větu na konec - usmívej se na svět a on se bude usmívat na tebe"!

Beru z lavice prázdný kelímek od kávy. Zavírám sešit, pastelky vracím do penálu a nevědomky se usmívám...