"Já jsem měl ale dostat mobil stejně s ní!" vykřikuje, když volám kamarádce. Myslím si, že když já si na telefon musela počkat, tak by měl počkat i on. Přála bych mu, aby se mu narodila malá sestřička, stejně otravná jako on. Nevím, proč ho "nemusím", ale je to tak.

Vždycky si všichni všímají jen jeho - on je ten, o koho se starají nejvíc. "Neplač Peťulko, já ti to pofoukám a doma na to dáme léčík..." Z toho se člověk může zbláznit. Ti, kteří sourozence nemají, to nemůžou pochopit.

Ani nevím, jak je možné, že mě to vytáčí. Vynervuje mě, když si brouká a dělá rámus. A pak, když jsme u babičky, věnují se zase všichni jenom jemu. Když jim něco řeknu, odpoví: "Ale Lucinko, tobě jsme se přece věnovali předtím." Tahle věta mě vždycky zaráží - copak jsem umřela? Nebo už jim nejsem dost dobrá? Asi jsem sobecká, ale myslím si, že žiju pořád a mám právo na pozornost.