Když nás půlka třídy onemocněla, spojili nás s další třídou. Hned jak jsme přišli do tělocvičny, začali jsme hrát. Nás bylo jen deset. Z jejich třídy tam bylo přes dvacet dětí. Do půl hodiny byl na hřišti náš kapitán, přičemž naše družstvo vybilo tak tři protihráče. Ale museli jsme se všichni snažit.

Nakonec to bylo náš kapitán proti jejich. Už jsme řvali, že to nejde, že je to nesmysl, že jich je víc. Ale po dvou hodinách jsme vyhráli my!

Bylo to super. Od té doby mám vybíjenou mnohem raději. Ale nedá se říct, že bych ji zrovna milovala. Jen mi nevadí tak, jako předtím.

Hrajeme více druhů vybíjené. Normální, kdy proti sobě hrají dvě družstva a vybíjet se může po třech přehozech.

Druhým je záchranka, ve které hraje každý jen za sebe.  Když vás někdo vybije, jste vysvobozeni, až když někdo vybije zase jeho. 

Oblíbená je i běhací vybíjená. Rozdělte se do dvou týmů. Jeden se rozestaví po hřišti a ten druhý má míč. Někam ho odhodí a vy ho musíte vzít a přeběhnout tělocvičnu tam a zpátky. Pak se ho snažíte vybít.