V pondělí 18. 7. nás čekal budík v šest hodin ráno, což nebylo úplně milé, protože už v neděli jsme výletili. (Jeli jsme k Novému městu na Moravě, podívat se na koně, ale hlavně se na nich se ségrou projet, což nebylo úplně nejnáročnější, jak jsme očekávaly. Byl to náš první výlet s babičkou, která chodí pomalu – nám to nevadilo, protože pořád dojde dost daleko a snaží se, i když po nějaké chvilce to bylo to nejnáročnější. I tak to byl úžasný výlet a zážitek ještě lepší.)

Ale teď zase zpátky k Praze. Před sedmou hodinou nám odjížděl vlak, takže jsme musely s mamkou a ségrou dorazit s dost velkým předstihem, abychom se ještě připojily k mamky příteli. Cesta byla dlouhá a únavná, protože byly dvě výluky, kvůli kterým jsme zastavili snad každých 10 minut.

Na nádraží nás už čekala mamky sestřenice se svou dcerou, které jsme loni viděly po několika letech. Letos nás bylo o jednoho víc. Koupili jsme lístky do metra a jeli na nádraží Holešovice, kde jsme přešli na autobus k zoo. A to jsem poprvé poznala, co znamená „full“ MHD. K zoo jsme dorazili ještě před devátou, takže jsme čekali, než otevřou. Koupili jsme lístky a šlo se objevovat zvířata nejrůznějších druhů.

Hned jako první jsme viděli nějakou divnou opici, pak teprve mě napadlo vytáhnout svoji zrcadlovku, se kterou jsem děsila všechny, co prošli okolo. Přeci jen s tak dlouhým objektivem jsem tam byla asi jediná, nebo aspoň jako jedna z mála.

Mamka byla překvapená snad nejvíc, protože se mě ptala, jak jsem ten foťák propašovala, že ho neviděla. V amazonském pralese jsme viděli opičky a hezký vodopád. Moc jsme se tu nezdrželi, protože se nám špatně dýchalo. Ale fotečku jsem stihla.

Malé opičky (Zoo Praha)

Byli tam i ptáčci a ryby, ale pospíchali jsme ven na čerstvý, sušší a trochu chladnější vzduch, takže fotky jsou hlavně rozmazané. Potom jsme zastavili u ledního medvěda, který ještě pospával ve své boudičce. Ale aspoň jsme se podívali na výhled na Prahu.

Vtom nás přepadl hlad, a tak jsme se zastavili u stánku s palačinkami. Tahle sváča se moc nevydařila, teta měla kyselý džus, mamka kafe, co se prý nedalo pít, a její přítel palačinky víc z vody než z mouky, mléka a vajec. Já vyhrála, protože jsem si nedala nic a ještě vyfotila páva. A pak jsem zjistila, že ani jedna fotka nejde použít kvůli špatnému nastavení, které jsem opravila, a hele, fotky už nebyly do modra!

O kousek dál jsme všechny holky obdivovaly modré hortenzie. Poté nás zase fascinovaly nějaké veverky, u kterých jsem zapomněla, že musím úplně přenastavit foťák, takže opět žádná fotka.

Potom mě rozesmála teta Radka, když zakřičela „Jé, tady je ňákej kočkopes!“ Chtěla jsem přijít blíž, ale už jsem zahlédla jen mizející ocásek. Když jsem se sklonila, tak přes sklo jsem sice něco málo viděla, ale můj foťák to sklo odmítal ignorovat.

Jakmile jsem se otočila, všimla jsem si, že u veverek nikdo není a ony hezky papají, tak jsem nastavila foťák a šla si napravit reputaci.

Nějaká veverka :D (Zoo Praha)

Na další zastávce byla nějaká hyena, ta se mi nelíbila, tak jsem ji nefotila. To samé nějaké zvíře, co vypadalo z části jako kočka a z části jako myš. Myšky nemám ráda, tak jsem se vůbec nešla podívat, ani nikdo další.

O něco zajímavější byly další opičky. Ale ta potvůrka se posadila proti oknu, a tak odtud fotku nemám. Už jsme se dostali k větším výběhům, kde mě a tety fascinovalo něco, co nevíme, co bylo. Ale shodla jsem se s oběma na tom, že je strašně roztomilé, jak to vrtí ocásky.

Vešli jsme do hrošího pavilonu, kde jsem tentokrát přes sklo neviděla ani já, ani foťák. A tady začaly problémy! Mamka, její přítel a ségra se nám ztratili z dohledu. Já se radši držela s tetou Zdenou, která to tam znala nejlíp. Prošly jsme celým pavilonem až k venkovnímu výběhu. Tam mě zaujala víc ta kytka než ten hroch.

Kytička u hrocha (Zoo Praha)

V tom přišla mamka se ségrou, že šly pro něco k pití. Nesly ledovou tříšť. Tu jsem nikdy neměla, a tak jsem byla zvědavá. No, studená limo byla lepší, ale v tomhle počasí možná lepší ta zmrzlá. Za chvilku jsme se opět našli a pokračovali jsme dál v naší výpravě za poznáním cizokrajných zvířat.

Byli tu kozy, antilopy a podobní tvorové, ale ty jsme přeskočili. Zastavili jsme se až u lamy. Byla tam dvě mláďata, co se začala prát, kousat se a skákat proti sobě. Vypadalo to skoro jako zápas na divokém západě.

Mamka s jejím přítelem kousek poodešli a my na ně koukaly a smály jsme se jim. Oni dva byli spálení, tak se mazali krémem na opalování a my jako kdybychom sluníčko ani neviděly. Každá jsme tenhle moment zvěčnila na fotce a pak teta Zdena řekla: „Vy jste jak když jedete od moře a my vás jely jenom vyzvednout na letiště.“ Vtom jsme my všechny neopálené zvedly levou ruky a měřily jsme si odstíny. To byla super náhoda!

Když jsme okomentovali naše opálení, přišli na řadu sloníci. Tady jsme se docela zdrželi a koukali na ty velké slony, co si strašně rádi špinili záda. Nikdo nechápal, proč, ale jim se to očividně dost líbilo.

Sloník (Zoo Praha)

Další zastávkou byl africký dům, tady byly ve dvou výbězích zebry, antilopy, žirafa a další africká zvířata, co vypadala strašně podobně. Stihla jsem tady vyfotit zebru, co si šla počíst k bazénku.

Zebra, co si čte :D (Zoo Praha)

Nebo třeba přežvykující žirafku, která stála ve stínu vysokého přístřešku, což vypadalo taky vtipně. Stála, žvýkala a koukala na nás.

Přežvykující žirafa (Zoo Praha)

O kousek dál byl prázdný výběh. Byla tu cedulka pro zvíře zvané dikdik. A já si vzpomněla na zoo v Jihlavě, kde jsem tohle viděla. Otočila jsem se na ostatní se slovy „Tady je to, co jsme viděli v té Jihlavě, co lítalo jak čamrda, tak jsme to nestihli prohlížet!“ Zajímavost z Wikipedie: Káča, také vlček, vlk, čamrda, čamrhoun je hračka, založená na principu setrvačníku a gyroskopického efektu, což umožňuje rotujícímu tělesu stát na špici.

Nakonec jsem zjistila, že něco, co má tak půl metru, stojí úplně pod námi ve výběhu, co má zdi tak 4 metry vysoké. Pak jsme šli do budovy, kde žirafy nebyly, a tam jsme se opět poztráceli.

Tentokrát ségra s tetami a já s mamky přítelem Pavlem. Mamka nás všechny šla hledat do budovy, tety šly koupit pití a já s Pavlem jsme hezky s nadhledem koukali dolů z lávky, jak se tam ty čtyři hledají.

Nakonec jsme se asi po 20 minutách opět všichni sešli. Procházeli jsme další cestou, když na mě vykoukl slon zpoza křoví a tenhle moment jsem prostě musela mít, protože ten sloník vypadal strašně spokojeně.

Sloní pohled (Zoo Praha)

O kousek dál jsme zase pozorovali sloníky v tom samém výběhu. Jeden zrovna pil, druhý se válel v seně a slůně se zastavilo ve stínu. Byly tu suvenýry a já se ségrou a Radkou jsme se šly podívat. Když Radka otáčela se stojanem s pohledy, tak mi upadla clona z foťáku (taková jakoby mistička bez dna, co stíní objektiv, když moc svítí sluníčko). A Radka se úplně lekla se slovy, že myslela, že ona tam něco ulomila na tom stojanu.

Radka nakonec odešla, protože tam bylo opravdu málo prostoru (a ještě já s takovým obr foťákem ). Nakonec jsem si pořídila dva pohledy (protože je někdo strašně nerozhodnej ) a ségra záložku do knížky. Dál byl další výběh se slony, kde jsem víc než slony fotila divokého ptáčka s ptáčátkem.

Ptačí sváča (Zoo Praha)

Nakonec jsem přeci jen musela zachytit i to, jak se sloníci máchají ve vodě a jsou celí šťastní, že jsou úplně špinaví.

Sloní koupel (Zoo Praha)

Další zastávka byla u pakoňů, kteří se začali tak prát, že jsem myslela, že se k smrti nesnáší. U koz nebo něčeho takového jsme se pozastavili a řešili, jak se na tom svahu vůbec udrží, nebo jak beran, co měl největší rohy, má to nejlepší místo. Pak jsme si všimli čápa a volavky nad jejich výběhem. Přesto bylo úplně nejroztomilejší kůzle.

Horské kozy (Zoo Praha)

Polospící kozel (Zoo Praha)

Sváča pro kůzle (Zoo Praha)

Za dalším pletivem nás pozoroval orel, kterého jsem neuměla vyfotit, právě kvůli tomu pletivu. Kousek za sebou měl hnízdo, ze kterého vykukovalo malé bílé mládě. A opět mláďátko přitáhlo nejvíc pozornosti.

Následoval pavilon, kde byla divoká kočka, opravdu divoká, protože všechny fotky byly rozmazané. Byla hezká a roztomilá, ale mazlit by se asi moc nechtěla.

U goril jsme moc štěstí neměli, objevila se jen jedna a hned byla zase v háji. U želvy jsme ale měli větší šanci, ty se nepohybují až tak moc rychle. I když kupodivu ani ne tak pomalu, jak jsem očekávala.

Želví rychlost (Zoo Praha)

O kousek dál bylo něco, co absolutně netuším, jak se jmenuje, ale bylo to „mega roztomilý“.

Něco strašně roztomilýho (Zoo Praha)

Vtom nás přepadl hlad, tak jsme se vydali hledat nějakou restauraci nebo něco podobného. V restauraci Oceán jsme si úplně všichni dali smažený sýr. Někdo měl hranolky, někdo brambory a teta Radka bramborovou kaši.

Chvilku jsme poseděli a doplnili energii, jenže baterky se už nedobíjely tak rychle, protože výlet byl opravdu náročný, jenže to jsme ještě nevěděli, co nás čekalo potom!

Poseděli jsme u lachtanů, kde bylo opravdu příjemně, a kochali se slunečními paprsky prostupujícími skrz vodní hladinu. Síly jsme trochu načerpali, a tak nás čekali tučňáci. Bylo docela vtipné pozorovat, jak se kolébají a skáčou do vody, kterou si náramně užívají.

Tučňáčí skoky (Zoo Praha)

Svojí růžovou barvou nás uchvátili plameňáci, u kterých nebylo zrovna moc místa, abychom je viděli pěkně z blízka a všichni.

Plameňák (Zoo Praha)

O kousek dál nás ze tmy pozoroval nebezpečný sup. Z očí mu číhalo nebezpečí a naháněl hrůzu.

Nebezpečný supí pohled (Zoo Praha)

U supa jsme se moc nezdrželi a utíkali k něčemu, co bylo strašně, ale fakt strašně moc roztomilé. Hlavně to, jak to vrtělo ocásky. A já opět obdivuju ptáče, které tam původně ani nemělo být. Dostali jsme se už trochu na kopec, a tak jsme měli krásný výhled na Prahu. Člověk by ani neřekl, že je v Praze.

Výhled (Zoo Praha)

Výhled na Strahov (Zoo Praha)

Jenže to nejhorší nás čekalo teprve teď. Pro lanovku jsme se nerozhodli, protože tam polovina z nás nemohla, kvůli podmínkám nosnosti nebo závratím. Čekal nás výstup do téměř poslední části, kterou jsme ještě neprozkoumali. Kopec se táhl snad 2 kilometry, což bylo hodně náročné. A že byl taky prudký!

Přímé horké sluníčko nám taky moc nepřálo, nikde nebyl žádný chládek. U ještěrky jsme dali asi tak pátou přestávku. Ta se na nás podívala výrazem jako že: „Ha! To se mám. Vy jdete takový kopec, jen abyste se na mě podívali, a já se tu pěkně sluním.“

Ještěrčí slunění (Zoo Praha)

Když jsme zdolali takovou výzvu ve formě výšlapu, museli jsme se zastavit a dát si nějaké osvěžení. Já měla nanuk a ledovou kávu. Mamky přítel, který je téměř neunavitelný, sám uznal, že tenhle stánek je jako první pomoc. Když jsme popadli dech a plíce nás doběhly, navštívili jsme sysly. Mě tam opět zaujalo mládě, které bylo schované v povzdálí.

Syslí mládě (Zoo Praha)

Tady jsme se chvilku zastavili a dál nás čekal buvol.

Buvolí mládě (Zoo Praha)

Opět jsme se zastavili a kochali se výhledem, který byl sice lepší, ale můj foťák nesouhlasil a vymýšlel si různé nesmysly. Vyměnila jsem si pár pohledů s husou, kterou na mně nejspíš něco fascinovalo, protože mě sledovala až k velbloudům.

Na ty už ségra s Radkou začaly volat, aby přišli blíž. Jenže jeden přišel tak blízko, že nám nahnal strach, protože tam byl nižší plot. Radka začala nahlas uvažovat o tom, jak by se mezi ty hrby nevešla, tak jako to ukazují v televizi.

Velbloudí mládě (Zoo Praha)

Za námi se rozprostřel další kousek města a můj foťák konečně začal znova spolupracovat. Ano, s tou technikou jsou problémy neustále. A samozřejmě nesměly chybět moje otázky ohledně toho, na co se to vůbec dívám. I když některé zůstaly bez odpovědi.

Výhled na chrám sv. Víta (Zoo Praha)

Budovy jak z Hollywoodu :D (Zoo Praha)

U klokanů jsem se zastavila a nějaký pán se mě v angličtině zeptal, jestli ho vyfotím na jeho mobil. Já v šoku, že na mě někdo mluví anglicky, dostala blok a chtěla jsem odpovědět, že neumím anglicky a že neumím fotit... s takovou zrcadlovkou na krku, která spíš připomíná dělo než foťák.

Takže až vám s foťákem na krku řeknu, že neumím fotit, že nejsem fotograf, nebo anglicky, že angličtinu neumím, tak jste mě hodně zaskočili. Pána jsem vyfotila a radši utekla dál.

Klokánek (Zoo Praha)

A teď přišlo něco, za co opravdu stálo vyšplhat ten kopec! Opravdu nádherní papoušci! U nich jsem si s foťákem opravdu užila a vyřádila se, jak se říká.

Zelený papoušek (Zoo Praha)

Papouščí pohled (Zoo Praha)

Duhový papoušek (Zoo Praha)

U ptáka kasuára jsme se zastavili na delší dobu. Vypadal moc hezky, ale zjistili jsme, že je to jeden z nejnebezpečnějších ptáků. Naštěstí byl za sklem, takže jsme se neměli čeho bát.

Pták kasuár (Zoo Praha)

Na druhé straně jsme pozorovali další zebry. Tyhle si nečetly, tyhle se objímaly.

Zebří objetí (Zoo Praha)

Emu a klokany jsme jen proběhli, protože den už se chýlil ke konci a my museli ještě stihnout vlak. Vrátili jsme se k lednímu medvědovi. Tentokrát jsme měli štěstí, byli tu dokonce oba dva a zrovna jim tam padal i sníh!

Lední medvěd (Zoo Praha)

Vodopád u ledního medvěda (Zoo Praha)

Ještě jsme se na poslední chvíli pokochali výhledem a zamířili jsme k východu. Byly tu různé květiny, které jsem si musela vyfotit taky.

Kytičky (Zoo Praha)

Těsně před východem byl nějaký medvídek, ale nebyl moc vidět. Taky nás tu pobavili obří plechoví mravenci. Hned po východu ze zoo jsme koupili lístky na autobus a do metra.

Když jsme je měli koupené, přijel autobus, do kterého jsem málem nestihla nastoupit! Odtrhla jsem se od zbytku naší skupinky a tím jsem nezjistila, že si mám pípnout lístek už v autobusu. Přeci jen jsem vesnický balík, co poprvé v životě využil městské dopravy v tak velikém městě. Pípla jsem si ho ale hned, jak jsem to zjistila, když jsem viděla ostatní nastupující.

Z metra jsme běželi na vlak, což jsme vůbec nemuseli, protože se někdo špatně podíval na hodiny. Ale aspoň jsme měli jistotu, že nám neujede. S tetou Radkou a Zdenou jsme se rozloučili ve chvíli, kdy vlak zastavoval u nástupiště.

Nohy už nás bolely a energie už nám zbývalo minimum, a tak přišel další trapas! Nastoupili jsme do 1. třídy. Naštěstí tam byl milý průvodčí a jen nás upozornil, ještě před tím, než vlak vyjel ze stanice. S omluvou jsme si přesedli do správného vagonu a konečně jsme usedli. Tentokrát na správná místa.

Už cestou do Prahy mě napadlo zkusit foťák vystrčit z okénka a vyfotit jedoucí vlak v nějaké zatáčce. Ale po tolika nehodách jsem radši nezkoušela štěstí, zůstala hezky sedět a projížděla jsem pár fotek. Ty úplně nepovedené jsem mazala rovnou.

Když vlak zastavil v naší stanici, všichni spali, ale naštěstí nás vzbudilo pískání brzd. Na parkovišti nás opustil mamky přítel. My jely ještě do obchodu koupit si něco k jídlu, kde jsme ho ale opět potkaly. Tam už jsme se viděli naposledy a konečně jsme dorazily do cílové stanice „domov“.

A co z toho plyne za ponaučení?

• Až na vás někdo začne mluvit cizím jazykem, nemá cenu se stresovat.
• Opravdu dobře si zkontrolujte, do kterého vagonu jdete.
• Pokud někdo fotí jako já, tak určitě kontrolujte nastavení foťáku raději třikrát než vůbec, ať nemáte polovinu fotek akorát tak na vyhození do koše.
• A pokud jdete ve více lidech, tak by nejspíš bylo vhodné promyslet stejně barevné čepičky, trička nebo něco podobného.