Jedna paní učitelka u nás ve škole nám jednoho dne nabídla, jestli se nechceme s její třídou podívat do Vídně na vánoční trhy. V prváku svojí třídě tenhle výlet slíbila a letos už byla poslední možnost to splnit, protože už jsou ve čtvrťáku. Potřebovala zaplnit autobus a mně se výlet zalíbil. Bylo to jen na jeden den a nebylo to třeba Holandsko nebo Anglie, ale sousední stát – Rakousko.
Ale dost už o škole a hurá na výlet! Bylo úterý 13. 12. a mě čekal opravdu šílený budík už ve 3:20 ráno. Ještě k tomu po necelých 4 hodinách spánku.
Proběhla rychlá příprava a o půl páté jsme opouštěly dům. Odjezd byl od školy už v 6 hodin ráno, přičemž cesta ke škole trvá normálně nějakých 50 minut, ale dneska bylo plno sněhu a cesta byla zmrzlá, tak jsme musely jet opatrně. Zajímavá byla už jen tahle cesta, protože nám na předním skle zamrzla nemrznoucí směs.
Před školou jsme se začali scházet a tvořit skupinky podle toho, kdo se s kým kamarádí. Já našla své dvě kamarádky a pár jejich spolužáků, kteří se s nimi baví. Celkem nás bylo asi 6 a v téhle skupince jsme se drželi celý den.
Když autobus přijel, hned nás poslali dovnitř, protože venku bylo asi 10 °C pod nulou. Když už se mělo odjíždět, v autobusu nás sedělo jen pár. Odjezd se tedy o pár minut posunul. V autobusu byla pěkná nuda, tak jsme skoro všichni spali. Před hranicemi jsem se vzbudila a už jsem neusnula. Když už jsme nějakou tu hodinu byli na cestě, čím dál víc lidí potřebovalo přestávku. Asi o půl deváté jsme přijeli před hranice, kde stál hrad, který vypadal jako z papíru. Tady jsme měli půlhodinovou pauzu, kterou jsme využili na protažení bolavých nohou a zad. Vtipné bylo, že čím blíž k Vídni jsme byli, tím bylo tepleji.

Vídeň – hranice 1

Vídeň – hranice 2
Po přestávce jsme se zase naskládali zpátky a pokračovali v cestě. Za hranicemi mi přišla SMSka, že mě vítají v Rakousku, a když jsem si chtěla zapnout data, protože bez internetu mi nefunguje telefon, tak jsem absolutně netušila, jak to udělat. Nakonec se mi to nějak povedlo, když vtom kamarádka vytáhla karty a já svačinu. Tak jsme po svačině hráli prší, kvarteto a Černého Petra, tím nám to uteklo rychleji. Asi ve třičtvrtě na deset jsme se zastavili u Hundertwasserova domu, kam prý rádi chodí umělci pro inspiraci.

Vídeň – Hundertwasserův dům
Prošli jsme si suvenýry, které byly poblíž. Chtěla jsem si tam koupit horkou čokoládu a magnetek nebo pohlednici, ale čokoláda za 5 eur se mi moc nezamlouvala, když jsem viděla, do jakých kelímků ji dávali. Magnetky se mi moc nelíbily, a tak jsem si počkala. Na ulici jsem pak sehnala magnetek jen za 3 eura a ne za 5, to už znělo líp.
Pán na mě sice mluvil jak španělsky nebo co to bylo za jazyk, ale dorozuměli jsme se.
Pak nás čekala návštěva centra, kde jsme byli až do konce výletu, než nás autobus zase vyzvedl. No a jako první jsme navštívili sochu Marie Terezie. U té byly trhy, kde ale bylo živo až od 11 hodin. Pak jsme prošli pod takovou bránou k domu, kde prý sídlí prezident.

Vídeň – socha Marie Terezie

Vídeň – sídlo prezidenta
Pak jsme vešli do nějakého dvora, kde nás ohromila krásná kupole a koňský zápach, protože tam jezdily vozy s koňmi v čabrakách s rakouskými barvami. Koňská kopyta se tam ozývala víc než hukot velkoměsta.

Vídeň – kupole
Potom jsme procházeli ulicemi Vídně, ale moc fotek nemám, protože tam bylo až moc lidí nebo aut. Okukovali jsme výzdobu a i když byly ulice nazdobené naprosto nádherně, uvnitř obchodů by člověk nepoznal, že Vánoce budou už za pár dní. Koupila jsem si plechovku všem dobře známé koly v domnění, že bude lepší než ta naše. Opak byl ale pravdou.
Když jsme se vraceli ke katedrále svatého Štěpána, cvakla jsem si dvě fotky, protože tam ale bylo moc lidí, víc jsem jich nestihla. Ale úplně nejvíc mě ohromil jeden dům, který byl nazdobený tak, že vypadal jako dárek s mašlí kolem dokola.

Vídeň – vánoční výzdoba ulic

Vídeň – katedrála
Když jsme si takhle prošli poměrně předražené centrum, kde byly tak drahé obchody, že každý měl zaměstnance jen na otevírání dveří, dostali jsme od asi jedné hodiny rozchod.
Všichni se rozutekli různými směry a nikoho kromě naší skupinky jsem už potom neviděla až do večera. My se rozhodli projít trhy, kde si dva z nás koupili hrneček s nápojem. V Rakousku je dovolené pít alkohol prý už od 16 let a až ve Vídni jsem pochopila proč. Bez alkoholu tam totiž seženete sotva dětský punč. Já byla jediná nezletilá, tak jsem si nic nekupovala. I když se mi ty hrníčky líbily, tak mi ho samotný neprodali.

Vídeň – vánoční trhy
Vydali jsme se směrem k ulici, která měla být levnější. Nejvtipnější bylo, že nás vedli dva kluci, kteří se učili jen rusky. Vedli nás přes nějaké staveniště. Pak jsme zjistili, že stačilo jít jen o ulici dál a došli bychom úplně stejně.
Kromě jedné kamarádky nám začala být zima, tak kluci šli do Billy, přičemž nás mezitím oslovila paní, která nám dala růžičky a pak nás prosila o peníze. Nejmenší, co jsem měla, byla pětieurovka. Tak jsem jí dala českou pětikorunu. Ona pak prosila jednu z nás o další peníze, ale Kristý růži raději vrátila. Kluci pak říkali, že kdyby byli s námi, tak by ji poslali do háje.
Pak jsme se rozhodli jít do McDonaldu. Poprvé jsem ochutnala milkshake a mám pocit, že Starbucks může jít pryč, protože tohle bylo lepší. Nějakou dobu jsme tam seděli, když si vedle nás sedly dvě ukrajinské holky. Tomáš si pak dělal srandu, že jedné z nich německy řekne, že má pěkné nehty, jenže on patří mezi ty, co se učí ruštinu. Ptal se nás, ale my se to ještě neučili. Tak za nimi přišel a zeptal se v ruštině, jestli mluví rusky. Ony zakývaly hlavou, že ne, a tak pokračoval, ale pořád rusky. Vypadalo to ale, že mu docela rozuměly.
Pak jsme odešli a o kousek dál se Marek lekl, že někde ztratil nákrčník. Tomáš se hned hlásil, že se tam za holkama klidně rád vrátí. Marek nákrčník našel a Tomáš posmutněl. Pomalu jsme zamířili k soše, u které jsme vystoupili. Chodili jsme mezi stánky, ale už byla docela zima. Všem kromě Anit, která celý den chodila v tričku a ještě jí bylo teplo.
Rozhodli jsme se navštívit muzeum, kam se do 19 let neplatí vstupné a jsou tam záchody zadarmo. Procházeli jsme si výstavu, kde bylo všechno zlaté, až mě bolely oči. Tam jsme se poprvé ztratili a rozpadli se nanejvýš na dvojice. Já zůstala s Anit a snažily jsme se najít ostatní. Moc se nám to nedařilo a zlato už se nám opravdu vůbec nelíbilo. Zbytek jsme tedy jen proběhly a hlavně jsme hledaly ostatní. Rozhodly jsme se čekat pod schodištěm, po kterém jsme se tam dostaly. Po několika telefonátech jsme se našli a chtěli jsme jít čekat na místo srazu.
Ještě nám ale zbývalo dost času, a tak nás Marek vodil kolem trhů. Šli jsme kolem kluziště, kam bychom asi tak 3 z nás zkusili jít, ale nakonec jsme to vzdali. Já bych stejně hodila záda hned, jak bych vlezla na led. Na ledě jsem nikdy nebyla, tak jsem nechtěla riskovat.
Pak už jsme jen čekali na příjezd autobusu a málem jsme byli svědky dopravní nehody, kdy si řidič autobusu nevšiml přijíždějící tramvaje. No, abych pravdu řekla, česká doprava se mi zdá mnohem míň zmatečná a nepřehledná. Asi jako když jsme u náměstí viděli dodávku, jak přejela ceduli a jen tak v klidu bez zastavení odjela pryč a nikdo nic neřešil.
Na místě už čekalo víc skupinek a nejenom z naší školy, a dokonce přišel i náš průvodce. Když autobus přijel, byli jsme tam skoro všichni, tak nás pustili dovnitř, už nebylo takové teplo, pořád ale bylo tepleji než v česku. Po chvíli jsme byli kompletní a vydali jsme se všichni úplně zmrzlí a unavení zpátky do rodné země.

Vídeň
Doprava byla docela hustá, tak nám zpáteční cesta trvala déle. Na hranicích byla opět přestávka, při které jsem si koupila akorát nějaké pití, protože to moje bylo úplně zmrzlé. Vycházku jsme raději vynechali, už byla docela velká zima. Po půl hodině jsme se zase poskládali zpět.
Čekali jsme jen na Štěpána, který si šel pro KFC, a když se vrátil, řidič si dělal srandu, že pokud najde jedinou hranolku nebo kečup na zemi, tak si to s ním vyřídí. Pak říkal, že ví, kdo to nesl, a když se ozvalo, že je Štěpán v háji, tak řidič ještě dodal, že Štěpána vidí. Opět jsme usnuli a taky jsme poprosili řidiče, aby nám zatopil, protože když jsme přijeli do Česka, bylo asi 12 °C pod nulou.
Po několika hodinách cesty, kdy už mě bolelo úplně celé tělo, jsme dorazili ke škole. Všichni se rozutekli a zůstala jsem jen já, Anit a Dominik. Učitelky se nás ptaly, jestli se máme jak dostat domů. Když jsme řekli, jak dlouho budeme čekat, poslaly nás aspoň na nádraží. Bylo –15 °C a teplota pořád klesala. Asi v 9 večer mě mamka vyzvedla a jely jsme konečně směr sladký domov.
Auto nám ukazovalo –17 °C a byla v něm hrozná zima. Sníh pod koly klouzal a domů jsme se dostaly před jedenáctou večer. Ani nevím, jak jsem se dostala do postele, ale vím, že vstávání do školy mě čekalo asi za 3 hodiny a že jsem ve škole ani nevěděla, o čem se učíme.
A jaký je můj celkový názor na výlet? Bylo pro mě nepříjemné platit v jiné měně a mluvit cizími jazyky. Na vánoční trhy bylo málo sněhu a na kochání se architekturou zase moc velká zima. Tím, že jsme potřebovali zaplnit celý autobus, nás bylo moc a pořádně jsme si nemohli všichni všechno prohlédnout. Město je to ale dost podobné Praze, možná je v něm víc moderních mrakodrapů a opravdu každý dům v centru je pořádná ukázka architektury, ale to počasí by mohlo být lepší, víc volných WC a pro mě i míň lidí.
Takže za architekturou určitě v létě nebo na jaře a na vánoční trhy, až bude pořádný sníh, ať to působí opravdu vánočně.