Alíkovina

Vyprávění (nejen) o listopadu 1989

vydáno  •  Historie · Škola a poznání · Česká republika

Sice si z té doby (asi jako většina zdejších uživatelů) nic nepamatuji, páč jsem ji nezažila, ale zkusila jsem se zeptat Pralinky a taky doma mamky. Z vyprávění jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí, které se za chvilku dozvíte i vy.

Svobodné slovo z 20. listopadu 1989, © majdula2000

Co se ti vlastně nelíbilo ještě před rokem 1989?

Už dávno předtím se mi nelíbilo například to, že člověk věděl, že se nikdy v životě nepodívá třeba do Alp, protože jsou za nějakou pomyslnou čáru na mapě, kterou člověk v životě nemůže překročit. Přitom to třeba nebylo tak, že by to bylo někde na druhém konci světa, někdy to bylo i jen přes kopec. Bratislava byla tehdy ve stejném státě jako my, Vídeň je odtamtud kousíček, ale člověk věděl, že do té Vídně se nikdy nepodívá, i kdyby do Bratislavy jezdil každý den.

A co se dělo u vás v práci?

U nás v práci, tam to bylo tak, že se kromě počasí řešily i věci kolem znečištění ovzduší, vyhlášení smogových situací, které se tehdy nesměly nazývat smogové situace, ale podle tehdejšího provozního řádu se to jmenovalo nepříznivá rozptylová a meteorologická situace. V tom provozním řádu bylo mimo jiné napsané, že pracoviště nepodávají vyjma odsouhlasených textů žádné další informace o znečištění ovzduší. Což znamenalo, že když nebyl vyhlášený signál podle provozního řádu, tedy ta takzvaná nepříznivá rozptylová a meteorologická situace, která se vyhlašovala při dost vysokých koncentracích a s velkým časovým zpožděním, tak než to bylo vyhlášené, a na to se právě vztahovaly ty schválené texty, tak se nesměly podávat žádné informace. To znamená, že když třeba ve městě byly koncentrace škodlivin, které si dnes nedokážeme ani představit, a jako vyloženě nezdravé koncentrace, smrdělo to tam a pak tam byla ještě spousta dalších věcí, které ani nesmrděly, ale byly jedovaté a podobně, a ty koncentrace byly ve srovnání s dneškem obrovské. A třeba telefonovaly maminky s malými dětmi a ptaly se, jestli můžou s těmi dětmi jít ven. My jsme věděli, že by neměly, ale podle toho provozního řádu jsme jim to nesměli říct. Když to náhodou někdo řekl a některá ta maminka byla ukecaná a řekla o tom na nesprávném místě, tak z toho byl průšvih.

Další věci byly třeba to, že když někdo řekl něco, co se Státní bezpečnosti nelíbilo, tak mohl být zavřený za pobuřování například podle § 100 tehdejšího trestního zákona, a podobně.

V roce 1988, od 13. do 27. srpna, jsem měl mít dovolenou, tu jsem měl napsanou, řádně nahlášenou, protože jsem měl být na nějaké akci sázení stromků, ale pak mi z ničeho nic přišlo písemné nařízení, že v sobotu 20. a v neděli 21. srpna mám mít službu, později jsem se dozvěděl, že to bylo na pokyn Státní bezpečnosti, abych se náhodou k 20. výročí nezúčastnil nějakých nevhodných protestních akcí nebo tak něčeho.

Od toho srpna 1988 jsem prakticky každé nějaké významné výročí měl službu v práci, abych nemohl někde dělat problémy. Třeba 28. října, 17. listopadu, 10. prosince, 25. února nebo prostě taková výročí, která nějakým způsobem souvisela s komunistickým režimem.

A proč jsi musel do práce na všechna výročí chodit zrovna ty?

Později jsem se dozvěděl, že to byli soudruzi Státní bezpečnosti, kdo mi ty služby nařídil. Zrovna na mě měli nějak spadeno, protože jsem měl kontakty s lidmi, se kterými tehdy nebylo žádoucí mít kontakty, například na lidi z Charty 77 a tak podobně. Takže z toho důvodu si na mě dávali víc pozor než na ostatní kolegy v práci, a proto jsem ty služby na výročí dostával přednostně já, proto, abych někde nedělal problémy.

Co jsi dělal 17. listopadu 1989?

Takhle jsem měl službu i 17. listopadu 1989. Někdy od začátku listopadu se vytvářely nepříznivé rozptylové a meteorologické situace, koncentrace oxidu siřičitého v ovzduší podle tehdejších norem nesměly přesahovat průměr 150 mikrogramů na metr krychlový za 24 hodin (to je hodnota, která dneska ani zdaleka nebývá dosažená), ale tenkrát se stalo, že ve dnech kolem 10., 11. a 12. listopadu dosahovaly průměrné 24 hodinové koncentrace kolem 1 500 mikrogramů na metr krychlový na několika stanicích v okrese Teplice a okolí. Ostatní škodliviny se tenkrát ještě neměřily, ale vzhledem k tomu, že se hodně topilo například v kamnech a že tam v těch severních Čechách jsou různé chemičky a podobné provozy, tak kromě toho oxidu siřičitého byly v tom vzduchu i spousty dalších jiných sajrajtů, které se vůbec neměřily. Ale to, že se něco děje, bylo patrné, už když se vystrčil nos z baráku.

Článek o ovzduší na severu z listopadu 1989, © majdula2000

A tehdy v sobotu 11., v neděli 12. a v pondělí 13. listopadu, 3 dny po sobě, došlo v Teplicích k demonstracím proti znečištění ovzduší. Zatímco v Praze se demonstrace konaly pravidelně při výročích, několikrát do roka od srpna 1988 až do podzimu 1989, tak v těch Teplicích to byly první demonstrace, které se konaly mimo Prahu, v sobotu i v neděli byly rozehnané Veřejnou bezpečností, tedy tehdejší policií. Byly násilně rozehnané, protože když je vyzvali, aby se v klidu rozešli, tak se nerozešli, a proto je rozehnali fyzicky.

Rozehnali je v sobotu a v neděli. V pondělí 13. listopadu už je nerozehnali, demonstrace došla až před sídlo Okresního výboru KSČ a tam vyšel okresní tajemník a osobně demonstrantům slíbil, že uspořádá mítink, kde se bude moci diskutovat o problémech životního prostředí. Termín byl stanoven na příští pondělí 20. listopadu.

Jak to pak s tím ovzduším dopadlo?

V týdnu od 13. do 17. listopadu se situace s ovzduším v severních Čechách poněkud zlepšila. Novináři se o stav ovzduší nadále zajímali, a to telefonicky i osobně. Jak jsem již uvedl, 17. listopadu jsem měl službu. Už nebyla mlha a byla jasné obloha. Kolegyně v práci mi říkaly, že na severní obloze je něco divného. Bohužel jsem byl líný dojít těch pár kroků k severnímu oknu. Jak jsme se později dověděli, byla to polární záře. Kdybych nebyl líný, mohl jsem ji vidět.

Průboj ze 16. listopadu 1989, © Pralinka2

Článek o ovzduší z 18. listopadu 1989, © Pralinka2

V pátek večer a pak v sobotu a v neděli zahraniční rozhlasové stanice přinášely informace o rozehnání studentské demonstrace v Praze. Tyto zprávy jsem si vyslechl, ale nic převratného mě nenapadlo, protože podobné zprávy o násilném rozehnání demonstrací vysílaly tyto stanice už od 21. srpna 1988, a zejména v lednu 1989. Teď v listopadu mi to připadalo podobné, jen tam byla navíc informace o tom, že nějaký student byl při zásahu proti demonstraci zabit. Později se ukázalo, že tato zpráva byla nepravdivá a šlo o cílenou provokaci ze strany Státní bezpečnosti, ale mezitím už se události daly do pohybu.

Mladá fronta z 21. listopadu 1989, © majdula2000

Prohlášení z listopadu 1989, © majdula2000

Daly do pohybu? Co se dělo?

Během víkendu jsem měl službu a novináři se i nadále ptali na vývoj situace se znečištěním ovzduší. Sdělil jsem jim nějaké informace, poměrně podrobně, a protože jsem byl zvědav, jak se ty moje informace budou vyjímat v novinách, v pondělí 20. listopadu ráno cestou do práce jsme si koupil všechny deníky, které tenkrát vycházely. Ano, ty moje informace o stavu ovzduší tam byly. Ale bylo tam i něco jiného.
Ještě než jsem nalistoval stranu 3, kde byla ta moje zprávička o ovzduší, zůstal jsem zírat na první stránku, zejména deníku Svobodné slovo. Zatímco ještě v sobotu 18. listopadu všechny noviny psaly ve stejném stylu jako předchozích 20 let, s nějakými zmínkami o „výtržnících“ a „obnovení pořádku“, teď v pondělí se psalo úplně jinak. Na první straně deníku Svobodné slovo bylo prohlášení, kde se mimo jiné odsuzovaly opakované násilné zákroky proti pokojným demonstrantům, a deníky Lidová demokracie a Mladá fronta psaly podobně. Jen Rudé právo se zatím drželo zpátky.

Meteorologický článek, © Pralinka2

Uvedené deníky tehdy nebyly „nezávislé“, Svobodné slovo vydávala Československá strana socialistická, Lidovou demokracii vydávala Československá strana lidová a Mladou frontu vydával Socialistický svaz mládeže. A tyto deníky prezentovaly stanovisko těchto vydavatelů. Až do té chvíle byly tyto organizace součástí Národní fronty, která v čele s KSČ desítky let udržovala v Československu takzvaný socialismus. Jestliže tedy v pondělí 20. 11. tyto organizace nahlas kritizovaly násilné zásahy proti demonstrantům a tím se otevřeně postavily proti KSČ, bylo zřejmé, že se ten desítky let trvající politický systém začíná hroutit.

Průboj z 21. listopadu 1989, © majdula2000

Již o víkendu bylo v Praze založeno Občanské fórum, ale u toho jsem nebyl, to vím jen z doslechu. A Občanské fórum vznášelo požadavky, zejména na vyšetření toho násilného zásahu proti páteční demonstraci studentů, ale následovaly i další požadavky jako například propuštění politických vězňů, zrušení cenzury a pravdivé informování a další požadavky. Mezitím i lidem došla trpělivost a v Praze se každý den konaly mohutné demonstrace. Tím, že páteční studentská demonstrace začínala jako oficiálně povolená, bylo na ní mnoho studentů, včetně těch, kteří by na zakázanou demonstraci nešli. A při zásahu bylo více než 500 studentů zraněno, z toho několik desítek těžce. A to byla věc, který se už týkala více lidí než těch, kteří protestovali do té doby. Prostě lidem taky už došla trpělivost.

Rudé právo z 21. listopadu 1989, © majdula2000

Byl jsi také na nějaké demonstraci?

V úterý 22. jsem jel do Prahy na nějakou odbornou přednášku, a při té příležitosti jsem se v úterý a ve středu také těch demonstrací zúčastnil. Václavské náměstí i s přilehlými ulicemi bylo úplně plné. Přítomní byli mimo jiné vyzváni, aby zazvonili konec tomu dosavadnímu politickému režimu, a protože málokdo s sebou tahá zvoneček, tak aby zvonili klíči. To bylo to slavné zvonění klíči, které si někteří dodnes pamatují.

Lidová demokracie z 22. listopadu 1989, © majdula2000

Večerní Praha z 22. listopadu 1989, © majdula2000

Deník Práce z 22. listopadu 1989, © majdula2000

Na balkóně Melantrichu na Václavském náměstí se střídali různí řečníci, ale nejen řečníci; na tom balkóně si taky společně zazpívali státní hymnu zpěváci Karel Kryl* a Karel Gott. Možná že právě to, že Karel Gott se svojí obrovskou popularitou podpořil požadavky demonstrantů a společenské změny, pomohlo přesvědčit některé do té doby ještě váhající občany.

Článek o demokracii ze Svobodného slova z 22. listopadu 1989, © majdula2000

Mladá fronta z 22. listopadu 1989, © majdula2000

Dopis Karla Gotta ze Svobodného slova z 22. listopadu 1989, © majdula2000

Přitom v tu chvíli ještě nebylo úplně jasné, jak to celé dopadne. V tu dobu kolovaly zprávy, že na Prahu jednou tanky, které mají za úkol demonstrace potlačit. Naštěstí k tomu nedošlo. Ale i když převládala euforie, obavy tady prostě byly. Jak se ukázalo, v některých krajích byly připravené jednotky Lidových milic vyrazit do Prahy k zákroku; naštěstí nedošlo k tomu, že by skutečně obdržely příslušný rozkaz.

Část titulní stránky deníku Práce z 23. 11. 1989 s fotografií demonstrace z předchozího dne, © Pralinka2

Část titulní stránky deníku Práce z 24. 11. 1989 s fotografií demonstrace z předchozího dne, © Pralinka2

Co se mezitím dělo u vás v Ústí?

Ve čtvrtek jsem se z Prahy vrátil do Ústí nad Labem. To bylo, jako bych se vrátil o deset let nebo nejmíň o týden zpátky. Na náměstí byl jen nevelký hlouček lidí, kteří se pokoušeli diskutovat, ale jinak po euforii, která byla v Praze, ani stopy. I vydání krajského deníku Průboj vypadalo podobně jako kdysi, bez nějakých významných změn. Přísun informací z Prahy do okrajových částí republiky trochu vázl. Byly pokusy blokovat dodávky celostátních deníků z Prahy do krajských a okresních měst. Snad prý byly i pokusy vyhazovat balíky novin z poštovních vagónů, kterými byly přepravovány z Prahy na místo určení.

V pondělí 20. listopadu se v Teplicích konal ten slíbený mítink o životním prostředí. Ale to už byla trochu jiná politická situace než před týdnem. Nicméně v Teplicích jen trochu; na ten mítink se dostavili i studenti z Prahy a chtěli informovat o tom, co se děje v Praze. Když začali mluvit, tak jim vypnuli mikrofon.

Protože v Praze začalo Václavské náměstí být malé, byla na sobotu 25. listopadu svolána velká demonstrace na Letnou, kde je víc místa. Na tutéž sobotu byla také do pražské katedrály svatého Víta ohlášena slavnostní mše k nedávnému svatořečení Anežky České. Tím se stalo, že se na tu sobotu sjeli do Prahy i věřící z celé republiky, kteří by na samotnou politickou demonstraci asi nejeli, ale když už do té Prahy jeli na tu mši, tak si pak zašli i na tu demonstraci. V závěru té mše veřejně podpořil požadavky na společenské změny i tehdejší pražský arcibiskup kardinál František Tomášek.

Titulní stránka mimořádného vydání deníku Svobodné slovo z neděle 26. listopadu 1989, © Pralinka2

V týdnu od 21. do 25. listopadu došlo i ke změně počasí, smogové počasí s bezvětřím bylo vystřídáno chladným severozápadním prouděním. To se projevilo i v nápisech na zdech; jeden z těch nápisů zněl „Sněží nám svoboda“.

Jaká byla nakonec ta demonstrace na Letné?

Na té demonstraci na Letné se sešlo docela dost lidí, dá se říct, že tam bylo plno. V novinách jsem četl, že snad asi 750 tisíc. Hodně lidí mělo nějaké transparenty, ale nejdelší transparent byl nahoře na tribuně, byl dlouhý snad víc než sto metrů, svalnatí muži ho drželi každých několik metrů, a bylo vidět, že s tím mají co dělat, že v tom severozápadním větru to sotva udrží, ale udrželi ho těch několik hodin, co ta demonstrace trvala.

Část titulní stránky mimořádného vydání deníku Svobodné slovo z neděle 26. 11. 1989 s fotografií demonstrace na Letné v sobotu 25. 11., © Pralinka2

Na tribuně se vystřídala řada řečníků; mimo jiné dostali slovo i dva příslušníci toho pohotovostního pluku VB, co zasahoval na Národní třídě, a omluvili se za to.

Během demonstrace zaznívala různá hesla, většina jich byla politických s nějakými požadavky. Ale také tam zaznívalo „Hop, hop, hop“, spojené se skákáním; to ale nebyla žádná politika ani ideologie, to bylo výslovně proto, že jak tam lidi stáli v tom studeném větru několik hodin, tak aby se zahřáli. Ano, to skákání provázené slovy „Hop, hop, hop“ bylo pouze a výhradně pro zahřátí.

O této sobotní demonstraci byly informace v mimořádném nedělním vydání celostátních deníků, které bylo distribuováno zdarma. (Normálně v neděli noviny nevycházely.)

Část titulní stránky mimořádného vydání deníku Mladá fronta z neděle 26. 11. 1989 s fotografiemi demonstrace na Letné v sobotu 25. 11., © Pralinka2

V pondělí 27. listopadu se konala jednohodinová generální stávka na podporu změn. To už bylo jasné, že se věci definitivně daly do pohybu. I mimo Prahu. Už zdaleka nešlo jen o prošetření násilného zákroku proti studentům na Národní třídě, to už byly požadavky na změnu systému mnohem širší.

A jak se změny projevily u tebe v práci?

No, tak pro mě osobně bylo velkým přínosem to, že mě konečně přestala obtěžovat Státní bezpečnost soustavnými výslechy na téma, kdy a s kým a o čem jsem hovořil a podobně. A co se týče práce, tak přestaly platit nějaké zákazy, o čem se smí nebo nesmí mluvit, takže i o stavu ovzduší se již mohlo informovat zcela otevřeně.

Ovšem nastal trochu opačný extrém; tím, že si každý mohl zveřejňovat, co chtěl, tak si kdekdo říkal, co ho napadlo, a byly zveřejňovány bez ověření i informace, které byly z odborného hlediska nesprávné nebo nepravdivé. Až časem se to pak trochu srovnalo. Důležité bylo, že už nebyla ta situace, kdy jsme věděli, že je ovzduší špatné, ale mamince s dítětem jsme to nesměli říct.
A časem jsem se pak na nějakou dobu dostal i do politiky, ale to už je jiné téma.
Tak tohle mi pověděl Pralinka.


A co o této době říká moje maminka?

Mojí mamce bylo v té době nějakých 14 let. Typický puberťák, kterého nějaké věci, které se děly venku, prostě nezajímaly. Věděla, že jsou venku nějaké demonstrace, ale bylo jí to prostě jedno, měla pocit, že to jde mimo ni. Řešila v té době hlavně jednu věc – Spartakiádu. Nacvičovaly vystoupení na skladbu Poupata od Michala Davida, a to ji hrozně moc bavilo. Jenže díky sametové revoluci a událostem na konci roku 1989 se Spartakiáda v roce 1990 vůbec nekonala. Byly z toho jen nějaké malinké slavnosti, ale celé to bylo hrozně omezené, takže největší a nejlepší Spartakiáda, která měla být, nakonec vůbec nebyla.

Pro představu. Spartakiáda o něco dříve, v roce 1985, tedy poslední na Strahově, vypadala nějak takhle:


*Karel Kryl byl písničkář, který byl známý zejména kolem roku 1968 a po něm. Již před rokem 1968 se objevily některé jeho písničky, ale nejvýrazněji se proslavila po sovětské okupaci roku 1968 jeho písnička „Bratříčku, zavírej vrátka“. O něco později emigroval do NSR a později byl redaktorem rádia Svobodná Evropa. Jeho písničky byly v ČSSR zakázané, ale mezi lidmi se dost zpívaly i dlouho po roce 1968 a část lidí je znala i z vysílání Svobodné Evropy.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (3)

Příspěvek z 17. listopadu v 11:07.
DžungaráčekChlupáček v něm napsala:

Moc hezký a zajímavý článek R^

Příspěvek z 17. listopadu v 9:38.
Mari1 v něm napsala:

Opravdu povedený článek.

Příspěvek z 17. listopadu v 8:24.
verbum v něm napsal:

Krásný rozhovor...
Pralinka se nezdá, to co píše jsou pro mne nové věci, které jsem ani o Pralinkovi nevěděl.
Diky Majdo a díky Pralinko. Moc mi ten článek dal.