Chtĕla bych se podĕlit o svůj vztah k potkanům a hlavnĕ rozšířit chov tĕchto úžasných zvířátek. Hroznĕ moc jsem si přála mít kočku, jenže jsem k vánocům místo kočky dostala nĕco úplnĕ jiného.

Když jsme rozdali všechny dárky, tak jsme zjistili, že máme dárek, který nemá jméno. Mamka řekla, ať se podíváme pod stůl, jestli tam nĕco není. A byl tam plastový box! Vyndali jsme ho a sestřička vykřikla: „Jé, myšička!“ Byl u toho papír s tím, že je to potkanice. Dali jsme jí jméno Julča. Žila se mnou a mou sestrou v pokoji. Pak na následky nádorů zemřela.

Po prázdninách jsme šli do zverimexu a koupili si tam skoro stejnĕ zbarvenou novou potkanici. Dali jsme jí jméno taky Julča, kvůli tomu zbarvení. Jenže chováním se od Julči I. velice lišila. V ten rok jsme chodili na kroužek do Minizoo a narodili se tam tři roztomiloučký potkánci. Vedoucí vĕdĕla, že Julča II. kouše, tak nám dala vybrat jako prvním, kterou si chceme vzít domů.

Všechny tři jsme je tam učili, aby se nebáli ruky a potom, když vyrostli, vzali jsme si jednoho domů. Chtĕli jsme holku, ale nevĕdĕli jsme, jestli je to holka nebo kluk. Nakonec to byla holka a dali jsme jí jméno Kiki. Žila s námi a žije i teď. Ale bohužel se jí začal dĕlat taky nádor.

Pokud Kiki zemře, budeme už chovat zase jen dvě, holky.