Táta mi oznámil, že mu nedají v práci volno a má tolik vytoužená dovolená se konat nebude, protože se mamka bojí jet se mnou a o tři roky starší sestrou Annou sama. Anča byla taky zklamaná, ale ne tolik jako já. Těšila jsem se tak dlouho a ona navíc u moře už byla.

Nevěděla jsem, jak se mám zachovat - jestli vztek, který jsem v sobě měla, mám na někom vybít, nebo jestli mám brečet do polštáře. Zvolila jsem nakonec obojí. Na taťku jsem křičela, že mi zkazil celé prázdniny, a na mamku zase, že je srab, že se s námi bojí. Večer jsem potom brečela do polštáře. Když se na to po dvou týdnech podívám znovu, vím, že jsem se chovala hrozně.

Nevím, jaké vám mám dát ponaučení - asi abyste vždycky měli na paměti, že to, na co se nejvíc těšíte, nemusí vyjít. Nakonec jsem jela k babičce, která oslavila 70. narozeniny a dostala od nás i od dědy dovolenou v Chorvatsku. Když babička viděla, jak jsem příšerně zklamaná, utratila našetřené peníze, aby místo zajezdu pro dva objednala zájezd pro tři.

A tak jsem tedy jela. Neletěla jsem do krásného Řecka, jak jsem měla slíbeno, ale jela autobusem do Chorvatska. Takže takový kompromis. Hlavní ale bylo, že k moři jsem se podívala.