Ostré sluneční světlo zasáhlo Claire do očí. Ležela na pichlavé a nepříjemné zemi v lese. I přes slunce, které se prodíralo mezi větvemi stromů, cítila jak jí do jejího obnaženého těla vniká mrazivý chlad. Už zase jí její vlčí část dohnala. Nepamatovala si co se stalo, ani ve které části lesa teď je. Právě ale bylo nejdůležitější, aby si obstarala něco na sebe a dokázala se vrátit domů. Rukama si objala holé paže a vydala se hledat cestu.
Po chvíli však uslyšela něčí hlas. Hbitě se schovala za kmen stromu a doufala, že se ti lidé nevydají sem. Bůhvíco by si mysleli. I přesto ale pocítila naději. Když tu někdo je, patrně je blízko civilizace. Ještě hodnou chvíli stála za stromem a schovávala se, ale po hlasech už nebylo ani památky. Opatrně se tedy znovu vydala po cestě. Zase se schovávala za stromy a sledovala osamocenou chatu. Venku se jim sušilo nějaké oblečení, takže jestli se tam někdo neobjeví, má šanci dostat se normálně a nenápadně domů. Ještě chvíli sledovala chatu, ale nikde se nic nehýbalo.
Rychle tedy vyrazila a vzala několik kousků oblečení, které tam bylo. Stejně rychle pak utekla do lesů. Když už byla dostatečně daleko, zastavila se a hodila na sebe věci, které ukradla. Sice všechno bylo trochu velké, ale aspoň už jí nebyla taková zima. Částečně to bylo způsobeno i tím, že se slunce dostávalo víš na obzor. Bosa, boty se ukrást neodvážila, se tedy vydala směrem k městu, odkud slyšela troubení aut a klasický městský ruch. Odtud už domů trefila. Doma se rychle převlékla do svého oblečení a popadla školní batoh. Matka ani otec doma nebyli, což znamenalo, že zmizení své jediné dcery ani nezaznamenali. Aspoň nemusela lhát kde byla.
Moc času na přemýšlení, ale neměla. Před chvílí jí už začala škola a ona stále tvrdla doma. Rychle se tedy vydala na autobus a do školy. Díky tomu běhání si vypracovala aspoň slušnou kondičku.
„Kdes byla?“ zeptala se Claire její nejlepší kámoška Kate, když skončila první hodina. Jeden kousek skládačky z jejich holčičího trojúhelníku. Claire, Kate, Rebekah. Tři vlkodlačice.
„Mé vlkodlačí já si pravděpodobně dávalo snídani,“ pokusila jsem se to říct s humorem, ale stále jsem měla kapku obavy, protože jsem nevěděla, co se v tu dobu stalo.
„Neříkej mi, že ses zase proměnila. To je tenhle týden už po páté!“ Starostlivě se na Claire podívala. Ani Kate a ani Rebekah se tak často neproměňovaly.
„Já za to nemůžu. Sama víš že se to nedá ovlivnit.“ Věděla, co teď bude následovat. Kate zase spustí svoje filozofické teorie o přeměně a zmlkne teprve až zase zazvoní na hodinu, nebo když se k nám někdo přimíchá. Jako na předpověď k nám přišla Rebeka. Přišla, jen aby se nás zeptala, jestli u ní přespíme a taky řekla, že ví něco, co nám musí říct. Nadšeně jsme souhlasily. Věděly jsme, že její rodiče nebudou doma a taky jsme mohly vypadnout z domu.
Už se stmívalo a všechny tři dívky seděly na koberci a vesele se bavily. Jenom Rebeka byla trochu zamlklá a tvářila se vážně.
„Holky musím vám něco říct.“ Claire i Kate se na Rebeku podívaly. Tohle neznamenalo nic dobrého.
„Asi jsem někoho zabila.“ V místnosti najednou zavládlo ticho. Nikdo se nezmohl ani na slovo a dobrá nálada byla najednou pryč. Ticho přerušila až Rebeka „Včera jsem se probudila v lese. Všude byla spousta krve a nikde žádné tělo zvířete.“ Rebeka se na chvíli odmlčela a poté pokračovala „A potom byla v televizi ta zpráva o mrtvé holce.“
Rebeka se zadívala na měsíc, který se postupně dostával do úplňku. Opět nikdo nepromluvil. Všechny tři ztrácely ve své vlčí podobě kontrolu a žádná z nich si nepamatovala, co se stalo. Z předsíně se ozvalo škrábání na sklo. Dívky rázem byly na nohách a na slova Rebeky se málem zapomnělo.
Kate, nejodvážnější ze všech se vydala ke dveřím a Claire s Rebekou jí následovaly. Zastavily se v předsíni, odkud vedly na verandu skleněné dveře. Kate stále stála v čele a proto taky dveře plné škrábanců otevřela. „Nikdo tu není, můžeme jít zase zpět,“ Rebeka zatahala Claire a Kate za rukávy. Kate se na ni jen podívala a vstoupila na verandu společně s Claire. Rebeka šla neochotně za nimi.
„Panebože. Tady je...“ Claire zmlkla a vytvořila tím dramatickou chvíli:„...člověk....“.
