Vladislav Jagellonský
Nazývali ho král Dobře, protože na všechno kýval, dával za pravdu tomu, kdo s ním mluvil jako poslední. Šlechtici ho měli za slabého panovníka. Byl to muž, který chtěl mít svůj klid? Nebo byl prostě laskavý, mírný poddajný a tolerantní? Pravdou je, že královská moc byla za jeho vlády silně oslabená. Ale pravdou také je, že pevnou pozici neměl v Čechách nikdy! Králem českým byl od roku 1471 jako patnáctiletého ho zvolila, přestože byl katolík, husitská část Čech.
Jenže českým králem byl také korunován Matyáš Korvín. A země měla najednou krále dva. Vladislav dával přednost jednání a s Matyášem se dohodl: nechá mu Slezsko, Lužici a Moravu sám bude vládnout v Čechách. A po Matyášově smrti Vladislav získal všechna území zpět a byl zvolen uherským králem. Podařilo se mu prosadit Svatováclavskou smlouvu, která urovnala spory mezi šlechtou a městy. Města získala právo hlasovat na zemském sněmu, šlechtici zase mohli obchodovat. Začali zakládat pivovary a rybníky nutili poddané, aby u nich nakupovali. Tím ovšem narušili práva měst a v důsledku toho málem došlo v zemi k válce
Králův rodinný život byl složitý: zasnoubili ho s Barborou Braniborskou, ale sňatek byl uzavřen v zastoupení. Nakonec požádal papeže o zrušení manželství s Barborou a začal hledat novou nevěstu. V roce 1490 slavil svatbu s vdovou po Matyáši Korvínovi, vzdělanou a chytrou Beatrix Neapolskou. Pak se oženil s Annou z Foix, mladší o 20 let. A ta mu konečně dala děti dceru Annu a syna Ludvíka.
Rudolf II
Král český uherský a chorvatský, římský císař. Špatný politik. Špatný válečník. Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice. Této skutečnosti asi Rudolf vděčil za mnohé ze svých zdravotních potíží! Někteří členové rodiny totiž trpěli stihomamem, který se vyznačuje prudkými změnami nálad a záchvaty zuřivosti (třeba Rudolfova prababička Johana Šílená).
Byl neuvěřitelně vzdělaný: mluvil několika jazyky a zajímal se o přírodovědu, alchymii, literaturu a umění. K Rudolfovu dvoru se sjížděli šlechtici, umělci, a vzdělanci z celé Evropy. Nejznámější astronomové pozorovali hvězdy, alchymisté se pokoušeli měnit kovy ve zlato a stříbro, hledali kámen mudrců a tajemné elixíry. Město bohatlo a rozvíjelo se. Praze se začalo říkat zlatá – snad proto množství zlatých koulí a špicí na věžích a zvonicích. Rudolf vytvořil uměleckou sbírku: byli v ní obrazy od Leonarda da Vinciho, Raffaela, nebo i od Hieronyma Bosche. Královská sbírka obsahovala i množství přírodnin a zvláštností. Rudolf dal navíc přestavět zvěřinec byly v něm: vytápěné kotce a v nich lvi, levharti, tygr a orangutan.
Navázal také vztah s dcerou jednoho ze svých služebníků, Kateřinou Stradovou, která mu porodila několik dětí. Rudolf žil až do své smrti na Pražském hradě, osamělý podivín, pronásledovaný těžkými myšlenkami. Když zemřel, byly zapečetěny jeho sbírky. A Praha ztratila svou slávu.
Jan Lucemburský
Říkali mu král cizinec a taky král poslední rytíř. Dětství prožil na francouzském dvoře, což z něj udělalo rytíře bez bázně a hany, účastnil se jak turnajů, tak i plesů, vyznal se v hudbě a básních. A byl to, po celý svůj život, skutečný kavalír, úžasně velkorysý. Na ničem nešetřil! Což ovšem znamenalo, že potřeboval hodně peněz...a že taky nadělal hodně dluhů. Na český trůn byl zvolen ve 14. letech.
Musel se oženit s Eliškou Přemyslovnou a taky potvrdit omezení královské moci ve prospěch šlechty. K něčemu takovému dosud žádný král nebyl donucen. Jan se ze své koruny i z počátku těšil. Ale brzy se objevily problémy. S českými pány totiž příliš nevycházel. Jak byl Jan rytířský a veselý, tak byla Eliška vážná a zbožná. Byla vychována v klášteře a na zábavu si nepotrpěla. A Jan? Ten se chtěl spíše bavit. Proto vyrážel často za hranice. V Čechách se nakonec vyskytoval málokdy. Vlastně jen tehdy, když si přijel pro peníze, které potřeboval na nákladný život na evropských dvorech. Spory a hádky mezi králem a šlechtou narůstaly, až došlo v roce 1317 k povstání.
Eliška chtěla dosadit na trůn prvorozeného syna Václava a rozhodně si nepřála, aby měl Jan na synka nějaký vliv. Aspoň takhle to Janovi vyložili, možná to ani nebyla pravda. Královna se usadila na hradě Loket, ale Jan tam násilím pronikl a odvezl si tři starší děti. Václava nechal přejmenovat na Karla a umístil ho na francouzský dvůr, aby se tam patřičně vzdělával. Eliščin nepříliš šťastný život skončil ve věku 38 let.
Jan se pak oženil s Beatrix Bourbonskou a pokračoval ve stejném stylu života. Co ho ale postihlo, to byla slepota. Jenže rytíř se slabostem nepoddává: když šlo o pomoc francouzskému králi, vytáhl Jan, třebaže už vůbec neviděl, do boje. Bojoval v bitvě u Kresčaku a tam taky zemřel. Měl snad možnost ústupu, ale údajně řekl: Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!
Karel IV
Byl král německý a římský císař. Dětství prožil ve Francii. Navštěvoval pařížskou univerzitu a uměl číst a psát. Už jako sedmiletého ho oženili s Blankou z Valois. První státnické zkušenosti získal Karel v Itálii. Tam si Karel vedl dobře a byl pasován na rytíře. Čeští pánové si brzy vyžádali Karla za krále. Otec dal Karlovi titul markraběte moravského a vypravil ho do Čech.
Karel byl situací v zemi otřesen: na cestách řádili loupeživí rytíři, obchodu se nedařilo a Pražský hrad byl tak zpustlý, že se v něm nedalo ani bydlet. Karel začal okamžitě uvádět věci do pořádku a ze zaostalé země brzy vytvořil vyspělý stát. Jen byl jmenován králem, dal se do díla. Dal vybudovat Nové Město pražské, katedrálu sv. Víta, kamenný most a obranné valy.
Po boku mu věrně stáli čtyři ženy, s nimiž dobře vycházel. První byla už zmíněná Blanka z Valois. Druhá manželka byla Anna Falcká. Po ní se Karlovou ženou stala Anna Svídnická, prý nejkrásnější žena v Evropě. A nakonec se oženil s Alžbětou Pomořanskou. Ta prý v prstech ohýbala podkovy, lámala meče a cínové talíře kroutila do ruličky. V roce 1350 strávil několik měsíců ochrnutý na lůžku. Mělo se za to, že jde o otravu, ale ve skutečnosti to byl následek pádu s koně.
Jak šel čas tak ho začala trápit nemoc králů čili dna, též nazývaná jako pakostnice a na tu taky umřel. Lidé po jeho smrti velice želeli. Pozvedl úroveň země nebývalým způsobem a hlavně: za jeho vlády byl pořádek a mír! Není divu, že byl nazván OTCEM VLASTI.
Co postavil: Karlův most, Karlštejn, Kašperk...
Marie Terezie
Jediná panovnice na českém trůně! Císařovna římská, česká a uherská královna, vévodkyně burgundská, hraběnka tyrolská. Vzdělávali ji jezuité, ale péče o dívenku jako takovou byla svěřena vychovatelce Charlotě Fuksové. Budoucí císařovna se učila latinsky a francouzsky, vzdělávala se v historii a náboženství. Taky hodně četla a věnovala se kreslení, hudbě a tanci.
Zamilovala se už v 5 letech. V 7 letech tančila v opeře Euristeo. Z hezké holčičky vyrostla vysoká, líbezná mladá žena. Byla odvážná, energetická, rozhodná, dobře odhadovala povahu lidí. Marie a Štěpán měli 16 dětí, bohužel přežilo jen 10 dětí. Začátek panovnické kariéry nebyl pro Marii Terezii snadný.
Už po několika dnech její vlády požádalo Prusko-v čele s Fridrichem II. o vydání Slezska. Válka s Pruskem trvala sedm let. Zpustošená země si žádala obnovu a ta se Marii Terezii povedla. Její reformy byly na tu dobu neobyčejně moderní: zdanila šlechtickou půdu, zmírnila robotu na tři dny v týdnu, zrušila mučení při výslechu podezřelých a zakázala trestat poddané bitím. Zavedla školský řád (pro děti od 6 let do dvanácti bylo povinné chodit do školy a učit se psát, číst a počítat.
Císařovna podporovala řemeslnou výrobu, dala stavět cesty a pevnosti a udržovala silné vojsko. Vládla 40 let, od roku 1765 se synem Josefem jako spoluvladařem. Mluvilo se o ní jako o milující a věrné manželce, pilné hospodyni a pečlivé matce. Dá se o ženě, i když byla vládkyní, říct něco lepšího?
Josef II.
Byl syn Marie Terezie a její spoluvládce, římskoněmecký císař, král uherský a český. Říkali mu selský král. Narodil se jako 4. dítě a první syn. Vládl 10 let. Vydal toleranční patent, který povoloval i luteránské, kalvínské a pravoslavné vyznání. Židé už nemuseli nosit na šatech potupné označení žlutým kroužkem, mohli studovat, věnovat se většině povolání (jen pracovat ve státní správě nesměli) a mohli vlastnit půdu. Zrušil nevolnictví, nahradil je poddanstvím.
Robotu nahradily peníze a naturální dávky, takže sedláci mohli odevzdávat obilí, maso a své výrobky místo dřiny na panských polích. Už nebylo třeba souhlasu pánů ke sňatku, stěhování, učení se řemeslům. Byl zrušen trest smrti a mučení, byly zastaveny čarodějnické procesy, před soudem si lidé byli rovni, měli tedy stejná práva a povinnosti. Děti do 8 let nesměly pracovat.
Založil několik nemocnic a ústavů pro hluchoněmé, kde se používala znaková řeč. Ne všechno se mu ale dařilo: zavedl sice nový pořádek v armádě, ale ve válce s Turky, která se táhla od roku 1788, neuspěl. Z jeho reforem zůstal jen tolerantní a robotní patent, ostatní byly zrušeny.
Jiří z Poděbrad
Jediný český panovník, který nepocházel z královského rodu. Byl husita. Mluvil špatně německy a latinsky neuměl vůbec, takže byl považován za málo vzdělaného. Měl ale jiné přednosti: byl vynikající politik a diplomat. Dával přednost vyjednávání před máváním mečem (třebaže se už jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan). Spravoval zemi v době vlády Ladislava Pohrobka. Po králově smrti se předpokládalo, že na trůn usedne nějaký člen panovnických rodů, ale většina země byla husitská a dala Jiřímu přednost.
Jiří nechtěl přestoupit na katolickou víru, čímž vyhrotil spor mezi ním a papežem. Král se rozhodl hledat pomoc u evropských panovníků. Navrhl smlouvu o nastolení míru v celém křesťanstvu. Všechny země by v tomto společenství měly po jednom rozhodovacím hlasu a v čele měla stát Francie. Byla to úžasná myšlenka, vlastně něco jako Evropská unie, velice moderní na tu dobu. A proto asi neuspěla. Sjednocení Evropy prostě Jiřímu nevyšlo.
Země pod jeho vedením ale vzkvétala: hospodářství se podařilo obnovit, v Kutné Hoře se dolovalo stříbro, razily se české groše a obchodní cesty byly bezpečné. Katolické panstvo se družilo do zelenohorské jednoty a vypravilo pod vedením Matyáše Korvína, králova bývalého zetě proti němu křížovou výpravu. Jiří ale v roce 1469 Matyáše (po bitvě u Vilémova) zajal.
Právo přiznal na českou korunu Jagelloncům. Zemřel ve věku jednapadesáti let. Od té doby vládli Čechům už jen panovníci cizích rodů.
František Josef I.
Císař rakouský, král český, uherský, lombardský, benátský, dalmatský, chorvatský a slavonský. A vládl šedesát osm let. Vládu převzal v osmnácti letech. Byl to uzavřený, povýšený mladík: matka v něm odmalička pěstovala pocit, že je jedinečný a výjimečný.
Ve třinácti letech nastoupil do armády rovnou jako plukovník! Zamiloval si uniformu a nikdy už nechodil v jiném oblečení. Byl absolutistickým vládcem, opíral se hlavně o armádu a církev. Po nástupu na trůn potlačil (v roce 1849 značně krvavým způsobem) uherskou revoluci. František Josef miloval vojenská tažení, ale úspěšný vojevůdce to nebyl! Znepřátelil si Rusko, vedl válku s Francií a Sardinií, několikrát byl poražen na italské frontě. Po čase se musel vzdát absolutismu, vydal ústavu a zřídil parlament.
V roce 1867 došlo i na rozdělení monarchie: vzniklo Rakousko-Uhersko s dvěma hlavními městy. Panovník, zahraniční politik a finance byly ovšem společné (Po takovém zřízení toužili i Češi, ale marně). I když byla v monarchii většina Slovanů, všude na tom byli lépe Němci. Nepodařené a posléze formální panovníkovo manželství ukončil anarchista Lucchni, který císařovnu Alžbětu probodl pilníkem.
Mocnářův syn Rudolf zase spáchal sebevraždu, bratr Maxmilián zahynul v Mexiku a synovec František Ferdinand d ́Este, následník trůnu, zahynul při atentátu v Sarajevu (což vedlo k první světové válce).
