Čím začít? Když jsem se narodila, tak z toho si moc nepamatuji, spíše až když mě bylo kolem 4 a více let.

Tak tedy: byli mi asi čtyři roky. Mám o rok mladšího bratra a od malička jsme byli spolu. Takže i ve školce. Já z toho byla nešťastná, já už chodila do staršího oddělení a bratr byl dole u mladších. Já musela za ním jít, protože chtěl sestřičku (tedy mě). No a z té doby si už moc nepamatuji, jen v té době jsme se stěhovali na vesnici.

Bylo mi mezi čtvrtým a pátým rokem. Jezdívala jsem do nemocnice na oční. Ze začátku jsem se tam bála. Byla jsem tam týden a domů jsem jezdila jen na víkendy. (celkově jsem tam jezdila měsíc). Zažila jsem tam všechna roční období. Sestřičky a paní učitelku jsem také znala a měla ráda. Ale hlavně jsem chtěla říct, že mi tam dali brýle. Nejdřív mi je půjčili a já později dostala své růžové. Moje reakce byla dobrá, do dnes si to pamatuji. Doma mi pak začali říkat profesorka.

Také v nemocnici jsme chodili na zahradu. S kamarády jsme hráli na honičku a tam nám v cestě stála suchá větev. Kamarádka nevěděla, že tam jsem a jak prošla, větev mě švihla kousek vedle oka, takže jsem měla na straně škrábanec. Sestřička mi to nabarvila zelenou dezinfekcí. Mamky reakce byla legrační. Myslela si, že to mám zašité. Hned se ptala sestry a vše bylo dobré.

Když mi bylo šest (asi 14 dní před sedmými narozeninami), tak jsem chtěla čokoládu nebo sušenku, přesně nevím co to bylo. Vzala jsem si k lednici židli a stoupla si na opěradlo. Židle se se mnou převrátila a já samozřejmě spadla. Naproti lednici byla kuchyňská linka, jestli jsem se uhodila do hlavy nebo ne, to nevím, jen mě bolela a brněla ruka. Okamžitě jsme jeli na chirurgii. Tam mamce vynadala sestra, že mám výrůstek. Druhý den volal primář, že mám na dvakrát zlomenou ruku. A tak jsem měla asi 14 dní sádru, ale do školky jsem nechodila. Mám fotku, jak slavím sedmé narozeniny a já mám sádru. Pro mě je to velké ponaučení.

Další vzpomínka je, když jsem chodila do první třídy. Byla zima, mně mohlo být kolem sedmi až osmi let. Šla jsem s bratrem a naším kamarádem na kopec bobovat (měli jsme tam zeď, říkali jsme jí zídka.) Já stála zabořená ve sněhu, zmrzlé nohy a jak jsem tam stala, kamarád vzal cihlu. Já od něho byla kousek a trefil se mi na čelo. Z toho si pamatuji, že mi bylo špatně. Kamarádova maminka mu hodně vynadala a já do školy chodila s boulí.

Pak asi ve třetí třídě jsem hrála Otesánka. Před představením jsem si odřela koleno, tak to byl kulhající Otesánek. Dále bylo hodně odřenin. Různá vystoupení se školou. Je hodně vzpomínek, raději vzpomínám na ty hezké..