Psal se 21. duben roku 2019. Ten den byla zrovna neděle a brzkou hodinu ráno mi zvonil budík, neb jsem si ho tak nastavil. Byl to důkaz toho, že jsem měl velký plán, plán jak zatočit s leností a taktéž plán, jak trávit čas i jinde než jen doma, anebo v práci. Pár dnů před tím jsem si udělal přibližný seznam míst, kudy by měla vésti moje cesta.

Téhož rána jsem tedy vyrazil, vyrazil jsem cestou z domu, přímo na autobusové nádraží, na onom místě jsem nastoupil do autobusu, kterýžto jel směrem do Adamova. Byla to dlouhá cesta, to ano, ale hodně z ní vedlo lesem, což je fajn.

Dojel jsem tedy do toho Adamova. Vystoupil z autobusu a šel směrem do jednoho nejmenovaného supermarketu, koupit si svačinu. Nakoupil jsem a vyrazil, kráčel jsem svou trasou, ponejprv okolo nějaké budovy, jež vypadala jako nějaká část koncentračního tábora. Pokračoval jsem dále podél řeky, za kterou vedly koleje. Cestou směrem k hradu s názvem Nový hrad, který byl hlavním důvodem, proč jsem podnikl tu trasu. Dále mnou byla nalezena lesní studna a nějaké lesní říčky, byl tam i nějaký rozcestník a posezení a kousek odtamtud byl most, na němž jezdily vlaky.

kolejní most, © MrTheBest

Po chvíli zamyšlení a krátkém odpočinku jsem vyrazil dále. Napříč tou cestou, podél kolejí a řeky, jsem nakrátko odbočil jednou polní cestou, která vedla ke kolejím, kde byl vlakový tunel, jenž vedl přímo pod kopec, na němž byl onen hrad.

Vydal jsem se zpět na moji cestu a šel jsem dál. Dále byla další polní cesta, která už vypadala, že je ta správná a že vede až na kopec k tomu hradu, jenže jsem se velice mýlil, vedla pouze k nějaké z kamene postavené vodárenské budově a kousek nad ni.

Všude po té polní cestě byly polámané stromy a větve a po chvíli ta polní cesta končila u nějakého kamene, odkud šlo vidět na koleje a tunel, kterýžto vedl pod ten kopec, o kterém mluvím.

Moje túra však nekončila, jelikož ona polní cesta byla u konce a já zdaleka ještě nebyl u hradu a dolů už se mi vracet nechtělo, protože jsem již ušel velký kus cesty do kopce, tak jsem udělal něco, co mi následně dalo velmi zabrat. Tentýž kopec byl hodně příkrý a strmý, musel jsem se pohybovat v pevných krocích, abych se nezřítil dolů, což bylo bez rozcvičení dosti obtížné.

Stačil by tam jeden špatný krok a letěl bych kus dolů, možná hodně velký kus dolů. Ovšem ustál jsem.

Během cesty jsem se opřel o strom a posvačil první svačinu, obal jsem hodil do batohu a belhal jsem se dál, bylo mi vedro, fakt že jo, ale já nepatřím mezi ty, kteří by se snadno vzdávali, tak jsem šplhal dál, místy dokonce i po čtyrech. Po nějaké době jsem se vyškrábal do horní části toho kopce, kousek od hradu, a našel pěknou, rovnou polní cestu, která vedla až k hradu - možná kdybych šel dál podél kopce, tak bych na ni nejspíš taky narazil.

Po několika metrech jsem došel až k hradu, přešel jsem padací most a bránou jsem prošel dovnitř stavení. Na nádvoří byly zrovna nějaké velikonoční trhy, na kterých jsem si koupil svíce ze včelího vosku, dal jsem si je do batohu a chvíli jsem se procházel po hradě.

Z vnitřních místností jsem ponejprv sestoupil po schodech dolů, do takzvané "mučírny", byly zde nejspíš repliky mučících nástrojů, jako například skřipec, místnost byla menších rozměrů, tím pádem mi prohlídka netrvala příliš dlouho. Další přístupná část byla po schodech nahoru, na hradby, na kterých byla zrezivělá děla a nádherný výhled po okolí, a také na nádvoří, mnoho dalšího však přístupno nebylo, přeci jen je to jen zachovalá zřícenina.

Nový hrad, © MrTheBest

Nový hrad, © MrTheBest

Odešel jsem z hradu zase po padacím mostě a šel jsem rovnou za nosem k místu, na mapě vyznačenému jako Starý hrad. Tam však nebylo ničehož nic, snad jen pár základních kamenů dávné stavby.

Kráčejíc stále rovně, našel jsem polní cestu, byla však prudšího vzhledu, ale řekl jsem si, že když jsem horší cestou vyšel nahoru, tak tuhle sejdu celkem v pohodě. Tak jsem ji sešel, došel jsem až k silnici a vydal jsem se doleva. Přišel jsem zase k mojí řece, která mě doprovázela velký kus, akorát z jiné strany.

řeka Svitava, © MrTheBest

Následně mé kroky zamířily směrem k obci s názvem Svatá Kateřina, jenže to bych nebyl já, abych ze svojí tak jednoznačné cesty nesešel. Po pravé ruce jsem zahlédl polní cestu, u které byla cedule, na níž bylo napsáno něco ve smyslu jako bezzásahový les, vstup jen na vlastní nebezpečí, že abych šel jen po cestách... takže něco pro mne, podíval jsem se na mapu v mobilu a viděl jsem, že by to teoreticky mohla být menší zacházka, ale že by mohla navazovat zpět na moji trasu.

Vydal jsem se tedy po ní. Pár kroků dál mi v cestě stál menší potok, či co, nebylo to hluboké, tak jsem tím prošel. Následně jsem obešel chaty nějakých lidí. Následovalo rozcestí, kde jsem si zvolil tu více vyšlapanou trasu, ta však vedla někam, kde se křížily koleje, řeka a silnice, dál bych se nedostal, leda bych přešel koleje, přeplaval řeku a vyšplhal na silnici.

Vrátil jsem se tedy k rozcestí a šel tou druhou trasou, vedla do kopce, vedla daleko, avšak ne tak daleko, abych to nezvládl. Vyšel jsem u obce jménem Olešná, kde jsem nepotkal skoro nikoho živého, jen jednoho pána, co tam stavěl dům, prošel jsem tedy a rovnou směrem k Svaté Kateřině.

V rozmezí mezi Svatou Kateřinou a Olešnou jsem si dal další přestávku a posvačil. Byl tam strom se zajímavým textem, který mě pobavil, nu podívejte se sami.

Po cestě z Olešné, do Svaté Kateřiny, © MrTheBest

Svatou Kateřinou jsem jen prošel, stejně tak i obcí s názvem Šebrov. Odtamtud jsem se vydal směrem k Vranovu, byl to celkově kus cesty po asfaltce. Inu kousek před Vranovem byla odbočka na lesní cestu a tedy i do lesa, tou jsem se nechal vést, nevěděl jsem, kam vede, ale šel jsem po ní.

Po ukončení té cesty jsem se objevil ve Vranově, kousek od autobusové zastávky. Mě však ve Vranově zajímala hrobka Lichtenštejnů, do které jsem se nedostal, protože u ní byla zavřená velká ocelová brána, i tak... měli tam celkem pěkný kostel, zevnitř nádherný. Jak do jeho oken svítilo slunce, tak to tvořilo nádhernou světelnou šou. U oltáře byly dveře, ze kterých vycházel zpěv. Nahlédnul jsem dovnitř a našel jsem tam nějaké jesle, kde byly nějaké kasičky na peníze. Když se tam hodily mince, tak to hrálo koledy a ještě navíc to hýbalo s celou scénou.

Chvíli jsem si s tím hrál, zabavilo mě to, a když jsem to chtěl natočit, tak mi došla baterka v kameře, kterou jsem tam vyměnil, ale už se mi tam pak nechtělo házet další drobné.

Vyšel jsem ven z kostela, k ukazateli pod kopcem, který mě měl zavést až do Brna, jenže mě tam zaujala ještě jedna rozhledna, s názvem Babí lom, a byla po cestě se stejnou značkou, takže mým směrem.

Vranovský kostel, © MrTheBest

Video z kostela:

Z Vranova jsem šel kolem nějaké farmy a přes dlouhý les až k Babímu lomu, kde to bylo hodně zajímavé a hlavně náročné na chůzi, všude samé kamení, díra a strž, docela nebezpečné místo. Když by byl někdo hodně nešikovný, tak by dozajista sletěl dolů, ale chodili tam i jedinci s malými dětmi, to nekecám, kdyby jim nějaké to dítě uteklo a neposlouchalo, no prostě kdyby dělalo hlouposti, tak by dost možná letělo někde ze skály, či tak nějak.

Byly tam i vytvořené kamenné schody. Na některých místech však dosti kluzké, blbý pohyb by mohl způsobit minimálně vyvrtnutý kotník a tak dál.

Chvíli jsem se procházel a posedával po kamenech, až jsem po zhruba půl kilometrové vzdálenosti došel k rozhledně Babí lom. Rozhlednu tvořila klasická kamenná válcovitá stavba, se střechou a s popisem, co je z ní vidět. Kdo někdy byl na nějaké rozhledně, tak jistě ví, co tím myslím.

Rozhledna Babí lom, © MrTheBest

Vyhlídka na Brno z Babího lomu, © MrTheBest

Pak už jsem jen sešel kopec, vstoupil do Lelekovic, kde jsem si v jedné hospodě dal džus, protože mi došla zásoba vody, a směrem do Brna jsem tam ještě našel pizzerii, s vynikající pizzou, a dal jsem si tam další džus.

Dále má cesta vedla do Brna, kde byl na obloze vidět horkovzdušný balón ve tvaru vzducholodě.

Brnem jsem prošel dlouhou táhlou ulicí, kde mě už fakt hodně začaly bolet nohy, ale i tak jsem šel dál.

Až se setmělo, dopravil jsem se až k nádraží Královo pole, po vstupu jsem však zjistil, že mi ujel poslední rychlík. To mě však v mojí cestě zdaleka nezastavilo, protože mi pak ještě kolem jedenácté večer jel osobní vlak z Chrlic, tudíž mi nezbývalo nic jiného, než se dopravit až tam.

To už jsem ale skoro necítil nohy, tím pádem jsem si koupil lístek a jel jsem MHDéčkem. Vystoupil jsem a vlezl do nádražní budovy, posečkal jsem si vlaku svého a vyrazil jsem směr domů.

Dalšího dne jsem byl rád, že bylo Velikonoční pondělí, neboť mé nohy byly mrtvé a musel jsem celý den relaxovat.

Brno, © MrTheBest

To je vše, přátelé, brzy podniknu další výlet, děkuji za pozornost.