Alíkovina

Z jedné diktatury do druhé aneb vítězný únor

vydáno  •  Historie

Blíží se 70. výročí komunistického převratu, který naši zem uvrhl pod nadvládu komunistické strany řízené z Moskvy. Nadvláda trvala necelých 42 let a ovlivnila životy většiny lidí.

Klement Gottwald (strojově obarvená fotka), © Americký filmový týdeník „The March of Time“

Byla zavedena přísná cenzura, zrušeny demokratické volby, postavena železná opona a mnoho dalších věcí, které vedly k potlačení svobody v Československé republice. Během této doby byly za své názory vězněny nebo emigrovaly statisíce lidí a víc než 250 jich bylo popraveno. Jak to ale všechno započalo a kam to vedlo?

Od západu k východu - Sblížení se Sovětským svazem

Do začátku 2. světové války spoléhalo Československo na západní spojence, tedy na Anglii a Francii. Jenže po mnichovské konferenci, kdy nás západní spojenci zradili, se Edvard Beneš začal více spoléhat na Sovětský svaz. To započalo v roce 1943, kdy prezident v exilu Edvard Beneš podepsal se Sovětským svazem smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi oběma zeměmi.

Během roku 1945 začala Rudá armáda (armáda Sovětského svazu) osvobozovat území Československa. Spolu s tím započal vůdce Sovětského svazu Josef Stalin připravovat politické uspořádání naší země. Na počátku dubna 1945 přijel na východní Slovensko vlakem Edvard Beneš, který se po 6 letech vrátil zpět do vlasti. Došlo k ustanovení nové prozatímní vlády. Nová vláda byla kompromisem mezi Anglií a Sovětským svazem. Byly zakázány veškeré pravicové strany a zůstal jen omezený počet stran levicových, a z těchto stran byli dosazeni ministři nově vzniklé vlády. Tato dohoda je nazývána Košický vládní program. Roku 1945 z příkazu prezidenta republiky se přistoupilo k znárodnění dolů a důležitého průmyslu. Rovněž byli potrestáni váleční zločinci, mnohdy i domnělí. Nařízení se dodnes označují jako Benešovy dekrety, které měly platnost zákona, protože nemohl zasedat parlament, který by zákony schválil, a dekrety nahrazovaly absenci parlamentu. Mezi lety 1945 až 1946 byly odsunuty národnostní menšiny, především Němci.

Volby v roce 1946

Roku 1946 se konaly první demokratické volby do parlamentu od konce 2. světové války. Komunisté neměli důvod volby ovlivňovat, protože na ně byli velmi dobře připraveni. V jejich prospěch také hrálo to, že v celé Evropě byl příklon k silně levicovým stranám. V Československu byl navíc Sovětský svaz velmi populární, protože lid ho vnímal jako osvoboditele od nacistické krutovlády. Volby dopadly tak, že v Čechách i na Moravě komunisté drtivě vyhráli, opačně tomu bylo na Slovensku, kde zvítězila Demokratická strana. V nově vzniklém parlamentu získali komunisté 114 mandátů z celkového počtu 300. Ostatní strany stěží dosahovaly poloviny mandátů, které měla komunistická strana. Krátce po volbách, přesněji 2. června 1946, došlo k jmenování nové vlády v čele s Klementem Gottwaldem. Komunisté v nové vládě získali 7 křesel a zbylé demokratické strany křesel 9. Nově vzniklá vláda byla politicky roztříštěná, zasedlo v ní 6 politických stran. Mezi lety 1946 až 1948 dochází k bojům demokratických stran se stranou komunistickou. Rozepře jsou především v oblasti hospodářské, kdy komunisté chtěli další vlny znárodnění průmyslu. Oporou komunistů byly sjednocené odbory, které vedl Antonín Zápotocký. Problémem bylo, že demokratické strany se hádaly i mezi sebou, takže těžko čelily útokům komunistické strany.

Rok 1947

V roce 1947 došlo k prudkému zhoršení v hospodářství. Znárodněné podniky, zatížené rychle rostoucí byrokracií, se ukazovaly jako neefektivní a jejich výrobky jako neschopné konkurence na zahraničních trzích. Produktivita zemědělství poklesla hluboko pod předválečnou úroveň. Krizi prožívala především nová hospodářství v pohraničí, zásobování obyvatelstva vázlo a situaci zhoršovaly důsledky mimořádného sucha.
Upadajícímu hospodářství by pomohl tzv. Marshallův plán, což byla snaha USA o pomoc válkou zničené Evropě. Československo ho však odmítlo pro nátlak z Moskvy.

Komunistický převrat

Problémy vrcholily roku 1947, kdy již komunisté pevně ovládali ministerstvo vnitra a s tím související útvary bezpečnosti, jako je například policie. Komunisté rovněž nebyli ochotni diskutovat s rozhádanými demokratickými stranami, které i mezi sebou těžko hledaly společnou řeč. U komunistické strany navíc vzrůstal strach z následujících voleb. Komunisté se obávali toho, že ve volbách by mohli prohrát, a začali uvažovat o státním převratu. První velký střet mezi komunisty a demokratickými stranami byl o ministerstvo vnitra, které pevně ovládali komunisté. Na protest proti tomu podali 17. února 1948 demokratičtí ministři demisi a doufali v zásah prezidenta Edvarda Beneše, který se stále těšil velké autoritě. Prezident mohl jmenovat v případě vládní krize úřednickou vládu a hlavně vypsat nové volby. O 3 dny později, tedy 20. února, byla demise demokratických ministrů doručena prezidentovi. Komunisté byli na tento krok pečlivě připraveni a požadovali, aby prezident demisi přijal, a zároveň s tím také žádali, aby do vlády byli dosazeni ministři dle jejich výběru. Na svou podporu svolali 22. února do Prahy masivní protesty odborů, které ovládali. Edvard Beneš se zalekl jejich podpory a možné občanské války. Z toho důvodu se rozhodl na jejich požadavky 25. února přistoupit. Přijal demisi ministrů a jmenoval vládu složenou z komunistů. Hned poté Klement Gottwald na Staroměstském náměstí, kde ho podporovalo množství lidí, oznámil porážku demokratických stran. K protestům se zmohla jen malá část studentů. Protesty byly bezúspěšné, protože rozhodující část obyvatel zůstala pasivní a mlčící většinou. I západní mocnosti se zmohly jen na kritizování nově nastalých poměrů.


Obrázek: Nekomunističtí ministři podávají demisi
-
Po únorovém vítězství přistoupili komunisté k budování totalitního politického systému, kterým byla veškerá reálná moc soustředěna do rukou úzkého okruhu nejvyšších funkcionářů komunistické strany, stojících mimo jakoukoli demokratickou kontrolu. Postoj nového režimu k demokracii byl jasně demonstrován způsobem, jakým byly dne 30. května 1948 zorganizovány volby do parlamentu. Proběhly v atmosféře zastrašování a byly při nich porušeny veškeré zásady svobody a otevřenosti. Voličům byla předložena společná kandidátka Národní fronty, na kterou nebyl zařazen žádný opoziční politik (tento systém byl pak zachován i při všech následujících volbách v Československu až do pádu komunistického režimu).

Vše pak završil prezident Edvard Beneš, který 7. června abdikoval. Několikrát odmítl podepsat novou ústavu, uzákoňující převzetí moci ve státě dělnickou třídou, stejně jako nový volební zákon. O týden později zvolilo Národní shromáždění prezidentem Klementa Gottwalda a následujícího dne byla jmenována vláda v čele s Antonínem Zápotockým.

Vývoj po převratu roku 1948

Ve dnech 19.–27. června proběhl v Praze již rok připravovaný všesokolský slet. Demonstrace demokratických sil. Jeho účastníci dali ve slavnostním průvodu otevřeně najevo své sympatie k bývalému prezidentu Benešovi a své pohrdání jeho nástupcem Gottwaldem. Ještě v průvodu bylo zatčeno několik desítek sokolů, okamžitě byla v této organizaci zahájena čistka. K otevřenému střetu protestujících s komunisty a k následnému zatýkání došlo při zářijovém pohřbu Edvarda Beneše. Byly zřízeny tábory nucené práce. Zvláštní pozornost byla věnována katolické církvi, považované komunisty po únoru za nejnebezpečnějšího protivníka.
Byl vytvořen pečlivě propracovaný systém „výroby“ politických procesů, jejichž obětí se stalo asi 230 000 našich občanů.

Na konci roku 1948 byli před soud postaveni představitelé našeho odboje v čele s generálem Heliodorem Píkou a odsouzeni k vysokým trestům. Generál Píka byl popraven.
V květnu 1950 byl zahájen největší poválečný politický proces s Miladou Horákovou. Na ten přímo navazovaly desítky dalších soudních přelíčení. Celkově v nich bylo vyneseno 14 trestů smrti a 52 doživotních trestů. Od března 1950 do července 1954 probíhala řada procesů s českými a slovenskými církevními hodnostáři, se kterými bylo odsouzeno i mnoho laických osob. Podle údajů z archivů se ještě v roce 1956 nacházelo ve vězení 433 duchovních. V září 1949 přijeli do Československa první sovětští poradci, pověřeni Stalinem pomoci při zavádění sovětských zkušeností. Zvláštním úkolem řady z nich bylo hledat třídního nepřítele uvnitř komunistické strany. Vlna represí 1948–1953 rozbila veškerou protikomunistickou opozici. Nejmasovějším projevem nesouhlasu s komunistickým režimem byla emigrace. Podle oficiálních údajů odešlo v letech 1948–1951 ilegálně do zahraničí něco přes 25 000 našich občanů. Tato smutná dějinná epocha byla zmírněná po smrti sovětského vůdce Josefa Stalina.

Československé hospodářství

Bezprostředně po uchopení moci zahájil komunistický režim likvidaci soukromého sektoru našeho národního hospodářství. Od dubna 1948 přijal parlament v rychlém sledu řadu znárodňovacích zákonů, týkajících se podniků s více než 50 zaměstnanci. Na konci roku 1948 pracovalo již více než 95 % zaměstnanců průmyslu ve státním sektoru. Následovala masová likvidace soukromého řemesla, maloobchodu a živností. Stát, a jeho prostřednictvím komunistická strana, se stal monopolním pánem nad československou ekonomikou.

Ekonomika měla být nadále řízena z jednoho centra a podle jednoho ústředního plánu. Rozhodujícím se při hospodářském rozhodování staly politické cíle. K jejich realizaci se podle vzoru Sovětského svazu vytvořila početná a mocná hospodářská byrokracie, na jejímž vrcholu stál Státní úřad plánovací. Cílem bylo plnění plánu a zvyšování pracovní výkonnosti. Za tímto účelem byly organizovány nejrůznější socialistické soutěže a údernická hnutí.
Zcela se změnilo postavení Československa ve vztahu k mezinárodnímu hospodářskému systému. Náš zahraniční obchod byl přeorientován na Sovětský svaz.

Kolektivizace zemědělství

Komunisté, kteří získali po válce podporu voličů na vesnici prosazováním radikální pozemkové reformy a sliby, že u nás nikdy nedojde k zakládání kolchozů, k ní přistoupili v roce 1949, kdy byl přijat zákon o jednotných zemědělských družstvech. Po neúspěšném pokusu přesvědčit rolníky, aby do družstev vstupovali dobrovolně, proběhlo 1949–1953 násilná kolektivizace. Její výsledky byly jednoznačně negativní. Nově vytvořená družstva se okamžitě ocitla v zoufalé hospodářské situaci. Motivem kolektivizace však nebylo zlepšení ekonomické situace vesnice, ale likvidace samovýrobců jako obtížně politicky ovladatelné skupiny obyvatelstva a uvolnění pracovních sil pro rychle rostoucí těžký průmysl.
Proto se v letech 1953–1958 přistoupilo k druhé vlně kolektivizace. Na jejím konci existovala již družstva ve více než 80 % obcí. Hospodářská výkonnost zemědělství se pochopitelně nezlepšila a Československo zůstalo po celé poválečné období závislé na dovozu potravin.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (9)

Příspěvek z 16. června v 5:52.
Nešika v něm napsal:

Fotografie ale neukazuje žádnou demisi ministrů. :-EJe to slib poslanců Národního shromáždění.O=

Příspěvek z 26. února 2018 v 19:43.
nwmmm v něm napsal:

Ono je spíš problém to, že plno učitelů se bojí dějiny druhé poloviny 20. století učit. Na základní škole ti budou říkat, jak byl komunismus špatný, děcko dojde domů, řekne to rodičům, kteří mají komunismus rádi a udělají z toho aféru! :-)

A takových příkladů je dost. Jsou to nejnovější dějiny a většina populace je prožila a každý si je vykládá jinak. Takové výbušné téma.

Příspěvek z 26. února 2018 v 19:26.
Češtinář v něm napsal:

Článek oceňuji. Dějiny po roce 1945 se ve škole často poněkud zanedbávají, což je obrovská chyba. Ačkoliv může být jistě užitečné znát kupříkladu takového Boleslava II. nebo Slavníkovce, coby učitel dějepisu bych klidně výklad starších dějin raději trochu „osekal“, jen abychom se stihli dostat k těm nedávným a neskončili 2. světovou válkou.