Píše se květen roku 2013. Obloha plná šedých mraků, venku prší a počasí je velmi nepříznivé. Koukám ven z okna a čekám, až se něco začne dít. Nudím se. 

Najedenou se ozve známá melodie. „Můj mobil,“ vykřiknu. Konečně. Běžím do pokoje a tajně doufám, že to není mobilní operátor. Ne, je to kamarádka. Zvednu to a řeknu: „Ahoj Terko,“ a ona: „Ahoj, hele, nechtěla bys jít třeba dneska k nám?“ S radostí souhlasím a už běžím k ní, bydlíme od sebe minutku.

Když přijdu k ní, s nadšením si prohlížím obrovskou klec, ve které je miska s jídlem, napaječka, prolézačky a jeden nafouklý pelíšek z látky. „Co to je?“ podivím se. Kamarádka mi povídala o svém potkanovi Rendym. Potom otevře dvířka. Vycupitá dospělý holý potkánek. Asi to musel slyšet, protože spal.

Vyndala ho a položila na ruce. Nejdřív jsem se trochu bála, ale nakonec se ukázalo, že je to zlatíčko. Okamžitě jsem si ho oblíbila. Když jsem večer přišla domů, celý zbytek dne jsem o něm pořád klábosila. Až mamka se mě zeptala: „A nechtěla bys taky jednoho potkánka?“ Samozřejmě, že jsem chtěla.

Ale mělo to jeden háček a to, že bych toho potkánka měla až po prázdninách. Důvod byl takový, že o prázdninách jsem věčně pryč a on když je nový, tak potřebuje hodně být se svým páníčkem a rodiče by neměli čas.

Čekaly mě jediné prázdniny, které jsem chtěla, aby nebyly. Mezitím jsme koupili klec asi na jednoho potkana, misku, napáječku, domečky. A zbývala poslední věc, přečkat dva měsíce. Uběhlo to rychleji, než jsem si myslela.

A pak nastal ten den D. Šli jsme za jednou chovatelkou a bohužel jsme zjistili, že ta už potkany nemá. Ve zverimexu taky neměli, až v dalším. Měli tam poslední holčičku. To bylo radosti. Asi druhý či třetí den jsme zjistili, že potkaní samičky trpí, když jsou jen samy od jednoho druhu. Tak jsme začali shánět druhou samici, protože samce jsme nechtěli, abychom neměli mladé.

Zase nikde žádná. Tak jsme ji přivezli až z Prahy. Spíše máma, ona pracuje v Praze, bydlíme v Kolíně. Dali ji do malé krabičky od čaje. Když jsme ji pak otevřeli, byla celá vystresovaná. Celý den jsem ji měla na rameni, pak se uklidnila. A tak žily obě šťastný život. Mija a Maja jsou na tom věkově podobně. No, a pak se to stalo. 

Začalo to úplně nevinně. Byl prosinec 2013. Tehdy jsem jezdila do Prahy na rovnátka, protože v Kolíně měli plno. Jezdila jsem tak s babičkou vlakem. Jednou měl vlak zpoždění a tak jsme šly na hlavním nádražím do knihkupectví.

Prohlížela jsem si tam knihu o potkanech. Babička mi ji koupila, že mi jí dá pod stromeček a ať o tom nikomu neříkám. Neřekla jsem a čekala jsem. Když jsem ji dostala, dočetla jsem se, že ti moji dva potkani mají moc malou klec (popravdě se mi to taky zdálo, ale ta klec byla kupovaná pro jednu potkanici).

Tak jsme letěli koupit novou. Pořídili jsme nové domky, různé prolézačky a další. Doma jsme to všechno naskládali do klece, dali podestýlku a vypustili holky do nové klece. Všechno si tam očmuchávaly a všude lezly. Klec byla obrovská, že by se tam vešel ještě nějaký ten potkan.

A tak jsme se rozhodli pořídit si třetího potkana. Jeden se mi tam líbil a tak ho šel táta zamluvit, protože byli ještě mladí a ještě je neprodávali. Zamluvil ale jiného a tak jsme ho šli druhý den přeobjednat, nakonec jsme si chtěli pořídit oba.

Byl začátek ledna a my si pro ně měli přijít až 15.1.2014. Nějak 5. ledna jsme se šli na ty prcky podívat. Nakonec jsme si je odnesli ještě ten den, protože se jim narodila nová mláďata. Donesli jsme je domů. Byli to prckové, strašně malí a kostičky jim chrastily. Byli to 5-týdenní ségry. Meduška a Miluška. Takže mám Miju, Maju, Medušku a Milušku. 

Dala jsem je zatím do staré klece. A mělo začít seznamování. Když jsem je vyndala, byly to kámošky, ale když byly spolu v kleci, tak už to bylo horší. Asi po týdnu jsme je dali večer k sobě do klece a nechali je tam přes noc. Mamka se na ně pořád v noci chodila dívat.

Ráno už pěkně spolu přitulený k sobě, spinkaly a tak už jsme je tam nechali. V červenci 2014 Meduška s Miluškou přerostly Miju s Majou. Už jsou to pěkný kuličky. hezky do ruky. Předtím to byly takoví drobkové, že když jste si je vzali do ruky, báli jste se, abyste jim něco neudělali.

Mije a Maje je rok, Medunce a Milušce 8 měsíců. Tak doufám že budou žít co nejdéle.