Právě na mezinárodní kočičí výstavě ve Vratislavi jsem zahájila svůj výlet po tomhle fascinujícím historickém městě. Všichni si jistě centrum spojujete s trpaslíky, malými bronzovými soškami na každém rohu, za kterými se turisté často vypravují a baví se jejich hledáním. Kostel sv. Máří Magdalény má na samém vrcholku můstek a na něm dokonce najdete malou podobenku čarodějnice a její kočky.

Pro mě cesta začínala v hale Orbita, kde se právě konala ta fascinující kočičí událost. Na výstavě bylo možné vidět celou škálu rozličných kočičích plemen – od elegantních siamských koček, přes robustní mainské mývalí, až po fascinující devon rexe, kteří přitahovali pozornost svým neobvyklým vzhledem.

Každé plemeno mělo své příznivce, a tak výstava nebyla pouze o soutěžení, ale i o oslavě rozmanitosti, kterou kočky přinášejí. Událost nebyla určena pouze chovatelům – stala se také velkým lákadlem pro rodiny s dětmi a milovníky koček, kteří si užívali možnost prohlédnout si nádherné kočky naživo. Slyšet nadšené komentáře návštěvníků, jak si prohlíží jednotlivá plemena, je vždy jedním z nejsilnějších zážitků.

A pak tu byly stánky a obchody všeho druhu. Jak to tak na výstavách bývá, nechyběly třepetalky, pelíšky, různé pamlsky a dobroty nejen pro mazlíčky, ale i pro lidi, škrabadla a další kočičí nezbytnosti. Mezi všemi obchůdky z monotónní řady jednoznačně vyčnívala malá česká rodinná firma Kočičí bydlení.

Neváhala jsem a majitele podniku vyzpovídala. Vyrábí kočičí budky a poličky „…aby to bylo krásné nejen pro kočičky, ale i pro lidi,“ svěřila se s filozofií firmy paní Zdena. Nejen že všechny věci lahodí oku, ale jsou i vysoce kvalitní. V čele firmy stojí Tom, který veškeré produkty vyrábí – třicet let se věnoval stavbě kuchyní, když ho to přestalo bavit, začal se věnovat výrobě nábytku pro kočky.

Dalším unikátním cílem mého výletu byla kočičí kavárna. Ve městě jsou celkem tři, ze všech nejvíce mě ale uchvátila Cat&Alice. Celé malé doupátko bylo laděno do tématu Alenky v říši divů, a jelikož je majitelka na kočky alergická, i zvířata v kavárně byla značně exotická. Sídlí tady totiž několik extravagantních sphynxů a jeden orientální kocour – všechno hypoalergenní plemena.

„Kočku Šklíbu už v Říši divů všechny ty divy začaly unavovat,“ vysvětluje myšlenku svého projektu čiperná majitelka. „Tak si oholila srst, aby ji nikdo nepoznal, a vydala se do naší kavárny. A my jí tady vytváříme co nejpřirozenější prostředí.“ Na pultě visí karty a klobouky. Není tady zanedbaný žádný detail, každé křeslo je jiné, světýlka všude kolem svítí a nádherná kočičí čtveřice se v elegantních kabátcích promenuje kolem a předvádí se všem návštěvníkům.

Během dalšího dne jsem se vypravila do vyhlášené vratislavské zoo. Jedná se o nejstarší a zároveň počtem chovaných druhů i největší zoologickou zahradu v Polsku.

Chovají zde na 1132 druhů a více jak 10 000 jedinců!

Asi nejobdivovanější atrakcí zůstává Afrikárium zbudované roku 2014, které se specializuje na prezentaci afrických vodních ekosystémů. V obrovské hale se nachází nesčetně druhů, jak slanovodních, tak sladkovodních ryb, želv i tučnáků. Největší pozornost na sebe však strhává nádrž s hrochy a kapustňáky.

Na 33 hektarech nechybí ani rozličné druhy kočkovitých šelem: lvi, tygři, rysi, levharti obláčkoví a sněžní, manulové, kočky cejlonské a divoké. Prostě ráj pro začínajícího dokumentaristu!

Svou prohlídku jsem začala u irbisů, tedy sněžných levhartů, kde jsem se rozloučila s dvouletým Karou, kterého během následujícího týdne čeká dlouhá cesta do nové zoo. Jeho domov bude až ve Francii. Ve vratislavské zoologické zahradě se chovu těchto vzácných zvířat věnují s velkým úspěchem. V květnu 2021 se zde narodila dvě mláďata irbisů rodičům Nastasji a Nurekovi, což bylo významným příspěvkem k ochraně tohoto ohroženého druhu.

O výběh dál jsem se seznámila s úžasnou dvojicí levhartů obláčkových. I tahle šelma se řadí mezi velké a je proslulá svou nádhernou kresbou, která jí dala jméno. Zajímavostí je, že v poměru k velikosti hlavy má levhart obláčkový nejdelší špičáky vůbec – můžou měřit i čtyři centimetry! Svou velikostí jsou tak srovnatelné s některými druhy dávno vyhynulých šavlozubých tygrů.

V této zoologické zahradě mě nejvíce uchvátila prostředí, ve kterých své chovance opatrují. Prostorné výběhy vypadají jako okna do přirozeného prostředí každého ze zvířat. Zářných příkladem toho byl také výběh tygrů sumaterských.

V červenci se zde narodila čtyřčata této vzácné šelmy – tři samci a jedna samice. To je pro evropské zoo dobrou zprávou, jelikož samice převažují a tihle samci by mohli nepoměr vyvážit. V zoo je nápaditě pojmenovali podle indonéských řek, tedy Musi, Hari, Kampar a Indera. Koťata skáčou po výběhu a hrají si s kamerou. Jsou zvídavá a tak přes sklo pozorují návštěvníky a kolem poletující ptactvo.

O kus dál přilákal mou pozornost výběh manulů. I je jsem zastihla aktivní. Po výběhu se proháněli Zarina a Kubi, kteří právě dostali krmení. Možná jste slyšeli o tom, že je manul nesmírně odolný a vydrží jak mrazy pod mínus padesát stupňů, tak i extrémní horka pro stepi Mongolska tak vlastní. Jedná se o predátora dokonale stavěného pro život v extrémech. Není sice moc rychlý, ale má jiné eso v rukávu. Díky kulatým uším, umístěným po stranách hlavy, se dokáže dokonale skrývat a vykukovat zpoza terénních nerovností, aniž by ho dlouhé špičaté uši prozradily.

Návštěvou zoo byl program mého výletování naplněn. Na zpáteční cestu jsem si koupila pro Polsko typickou paczku (naprosto dokonalou plněnou koblihu) a vyrazila na nádraží.

Děkuju všem šelmám a kočkám za krásnou prezentaci a vám všem, kteří dočetli tenhle článek až do konce, za vaši pozornost!