Děti mě zlobily a pořád si stěžovaly, že to nebo to nechtějí dělat. Nad programem, který jsem se snažila vymyslet, pořád jenom reptaly a pořád se praly a bavily, když jsem něco vysvětlovala.

Po asi dvou měsících jsem se začala hroutit, prosila jsem vedoucí, aby mě zbavila funkce, aby do ní jmenovala někoho jiného. Jenže nebylo koho. Začala jsem se bát schůzek. O to více jsem si užívala výlety, kdy jsem já program nepřipravovala. Brečela jsem, chodila jsem jako tělo bez duše. A stále jsem se snažila vymyslet, jak vedoucí přesvědčit.

Nakonec mě napadlo řešení: odejdu ze skautu. Jenže já ho miluji a asi bych to nedokázala. Navíc, jak vedoucí řekla, utíkala bych před problémem a problémy je vždy lepší vyřešit. Zhluboka jsem se nadechla a šla do toho znovu.

Nevím jak ale, najednou se mi začalo dařit. Děti byly zaujatější a já se naučila je trochu více krotit. A tak skončilo moje trápení. Zjistila jsem, že to všechno bylo jen o cviku. A jsem ráda, že jsem ve své funkci zůstala. Uvědomila jsem si, že je mám hrozně ráda a oni mě docela poslouchají.

Jediný strach, který mi zůstává je, abych je nezklamala. Ale nemůže se vždy všechno povést na 100%, že?